I když vláda Petra Nečase slibuje neuvěřitelné prachy především katolické církvi po další dvě generace, neznamená to, že tady tak dlouho bude. Věří však v možnost fixace svého pozitivního vlivu prostřednictvím církevního státního dluhopisu na 30 let s nominální hodnotou zhruba 60 miliard korun a kuponem, který nejspíš bude úročen podle výnosu existujícího 30-letého státního dluhopisu ČR (naposledy 3,066 %). Příští vlády mají na co šetřit.

Finanční náhrady ve výši 59 miliard korun, které teď vláda přiklepla neodvolatelně církvím (z 80 procent jde o katolickou církev), jsou jen částí zlatého deště, který se začal snášet na jejich hlavy. Nadále pokračuje i státní podpora církvím. Vedle toho lze počítat i s výnosy realit, polností a lesů, které mají být vydány v rozsahu 75 miliard korun a teoreticky tak nabízejí zhruba 2 procenta reálného výnosu ročně.

Když to sečteme, jedná se o rostoucí příjem církví s počáteční hodnotou 5 miliard korun ročně, který na závěr v roce 2043 dosáhne 6,1 miliardy korun. Dohromady to dá za 30 let asi 160 miliard korun výnosů plus 75 miliard pokračujícího kapitálu. Souhrnně se tedy jedná o dárek zvící bezmála čtvrt bilionu korun.

Příliš velká rána? Je to investice do budoucnosti, a na tom se nemá šetřit.

Na stopě čtvrt bilionu

Zmíněné cifry představují moje vlastní výpočty, ale kdo chce, ať si to zopakuje se mnou:

Napřed finanční náhrady 59 miliard korun rozložených do 30 let. Financování dluhopisem to trochu komplikuje, protože přenáší hlavní ránu – splátku jistiny 59 miliard korun – až kamsi do nedohledna. Ale rozumná vláda to bude vnitřně financovat jako 30-letou půjčku s ročními splátkami a kumulativním úročením. Splátky tak postupně rostou z 2,0 až na 4,6 miliardy ročně, dohromady 93,6 miliardy korun. Kdybychom to pojali jako anuitu, je to něco málo přes 3 miliardy korun ročně, ale první forma je výhodnější, protože vyvažuje klesající státní podporu.

Forma dluhopisu vychází vstříc dalším potřebným, penzijním fondům, které musí peníze naopak 30 let vybírat, a teprve na konci vyplácet. Finanční zprostředkovatel si tak může laskavostí vlády něco přirazit. Fakticky dluhopis zároveň znamená fixaci 3 procentního výnosu, tedy o polovinu vyššího než zákonem stanovená valorizace dluhu podle inflace. Inflace by se měla držet 2 procent, neboť tam ji cíluje svoji měnovou politikou ČNB (ale nemůže ovlivnit vládní nápady, jako je jednorázové zdražení cen prostřednictvím vyšší DPH). Nápad s dluhopisem finanční náhrady zdraží podle „solárního“ modelu, kdy se nad rámec zákona zajišťuje i „přiměřený zisk“. Další složku tohoto nového Kalouskova triku hledejme v tom, že náklady opticky odkopne mimo dohled nejbližších státních rozpočtů. Je to vhodná mina na cestu, po kterém půjdou vlády dnešní opozice.

K finančním náhradám musíme přičíst i zmíněnou státní podporu, která potrvá dalších 17 let. Začíná na 1,4 miliardy korun ročně a teprve od 4. roku bude snižována po 5 procentech, takže skončí roku 2030 na 0,7 miliardy korun. Dohromady dá 17,8 miliardy korun. Možná víc, nevím, jak je to s inflací.

Do výpočtu nakonec musíme zahrnout i kapitálový výnos z chystaného převodu majetku v hodnotě 75 miliard korun. Je to sice cifra fiktivní, nikdo neví, jaký majetek byl oceněn, ale dejme tomu, že bude vynášet reálná 2 procenta ročně čistého, se zachováním hodnoty uvedeného kapitálu. To je bratru 1,5 miliardy korun ročně, dohromady 45 miliard korun, které zbudou za 30 let po nákladech, odpisech a daních, při nezmenšené kapitálové bázi 75 miliard korun.

Tohle všechno zaplatíme. A pokud se to zamotá, dostaneme možnost přispívat i na náklady soudních sporů, které vzniknou, pokud Ústavní soud rozhodne, že Nečasův kabinet daroval církvi majetek, který patří lidu.

Právo jako bič

Smlouvy s církvemi o finančních náhradách jsou tedy podepsány. Stát se zavazuje za všech okolností platit, a církve zase bezpodmínečně inkasovat. Vypovědět se to dá jen u Posledního soudu, který smlouva sepsaná podle občanského práva pochopitelně nezmiňuje. Je to vlastně pojistka. Kdyby vydávání reálného majetku, se kterým počítá druhá část církevních restitucí, úplně nevyšla a nějaká ta listina chyběla, takže kus lesa nebo rybník vypadne ze seznamu, jednou přiklepnuté peníze zůstanou v každém případě na účtu. Klidně se hádejte, co je Boží, ale prachy jsou v prachu.

Úprk před právníky formou právně nevypověditelné smlouvy, ke kterému se odhodlala vláda Petra Nečase ve věci finančních náhrad církevních restitucí, má dva důvody. Ten první je ústavní. V Brně se prý proláklo, že Ústavní soud by mohl vyhovět opozici a zákon o rozdávání veřejného majetku církvím oklestit nebo dokonce zrušit jako protiústavní. Nepřímo to potvrdil i Petr Nečas když v pátek na adresu kritiků restitucí poznamenal, že jde o „platné zákony“ a že vláda si počínala v případě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi „přísně v souladu s právním rámcem“. Čímž vyloučil, že by si do toho nechal někým kafrat. Vlast nemůže být hříčkou nějakých pomatených venkovských právníků, čteme v očích obrácených směrem k Ústavnímu soudu.

Ten druhý důvod, proč se s podpisem finančních restitucí tak spěchalo, je magický. Petr Nečas se prý v posledních dnech pravidelně probouzí z hrozného snu, kdy ho Miloš Zeman 8. března odpoledne pod záminkou kuřácké pauzy vyláká z inauguračního Te Deum ve Svatovítském chrámu, a pak ho na zmoklém nádvoří uprostřed hloučku turistů zbavuje úřadu. Přitom mu ještě opatlá sváteční sako mokrým popelem! Není na co čekat…

Slevy nejsou zadarmo

To všechno jsou samozřejmě pomluvy. Vysvětlila to osoba nejpovolanější, Stanislav Polčák, předseda vládní strany STAN, která má v pachtu ministerstvo kultury i s jeho nastavovanými procesy. Jak uvedl na ČT 24 po podpisu smluv, je jasné, že čím dřív to vláda podepíše, tím víc občané ušetří. Až to všechno zaplatíme, přestane přece církvím přispívat úplně!

Prosťáček, který srovná vyčíslených čtvrt bilionu korun s 30 násobkem dnešních plateb po 1,4 miliardy korunách ročně, tedy dohromady 42 miliard korun, je zmaten. Skoro by řekl, že je to obráceně. Ale to se mýlí.

Stačí trochu počítat. Ano, zatím dáváme na církve z rozpočtu 1,4 miliardy korun ročně, ale tyto náklady mají tendenci růst, protože duchovních přibývá. Ještě v roce 2001 se k církvím hlásilo ve sčítání lidu 3,2 milionů osob, o které se staralo 3 480 duchovních za příspěvek 731 milionů korun ročně. Na jednoho faráře tak bylo 945 věřících za 64 tisíc korun měsíčně.

Po deseti letech však sčítání lidu odhalilo zásadní změnu. Počet věřících rázně klesl na 1,4 milionu osob, zatímco počet duchovních výrazně vzrostl na 4 869 za příspěvek 1,4 miliardy korun ročně. Na jednoho duchovního tak zbylo pouhých 301 věřících za 388 tisíc korun měsíčně.

A teď si představte, že by to takhle pokračovalo dál, kdyby nebylo církevních restitucí. Řekněme, že za deset let při stejném tempu vývoje bude už 6 528 duchovních se státním příspěvkem 2,1 miliardy korun, avšak žádní věřící! Ti mi vyšli v mínusu, takže to chápu jako akviziční úkol, kdy každý duchovní má sehnat někde 58 věřících s marketingovými náklady 35,9 milionu korun na kus. To by dopustil jen šílenec! Proto máme restituce.

A co takhle bydlení?

Pověst Nečasovy vlády jako vlády škrtilů je tedy mylná. Bohužel, to ne vždy chápou ti, komu svá dobra přiděluje. Například senioři. Vydávají se za ublížené, a přitom příval státních peněz pro církve – celých 30 let – má být využit hlavně jimi (přesněji, ústy jejich božích zástupců). Pro mladé se to nedělá!

Avšak ukázalo se, že mnozí senioři dávají přednost věcem pozemským. Místo na modlení se prý mělo dát na bydlení. Jinak skončí pod mostem, protože nemají na nájem, který je vyšší než jejich penze.

Jak uvádí suplika Rady seniorů ČR, kterou vypracoval její předseda Zdeněk Pernes a předložil na ministerstvu práce a sociálních věcí, v jednočlenné domácnosti důchodce v nájemním bytě dosahují náklady na bydlení 42,4 procent penze (statistika rodinných účtů ČSÚ, 2011). Přitom hranice společenské přijatelnosti nákladů na bydlení je v České republice nastavena na úrovni 30 % příjmu a pro Prahu na úrovni 35 % příjmu, a to jde o jednu z nejvýše stanovených hranic nákladů na bydlení z celé Evropy.

V Praze, kde žije takových osamocených seniorů a seniorek 30 tisíc, je to ve skutečnosti ještě mnohem horší. Vyjdeme-li z průměrné velikosti bytu důchodce, jen regulované nájemné činí od 4 do 7,5 tisíce korun a k tomu je třeba přičíst elektřinu, teplo, vodu a další náklady související s bydlením. Příspěvek na bydlení je nejčastěji mine, nevejdou se, mívají byt nepatrně větší, než je normativ.

Ať jdou tedy do menšího! Rádi by, ale kam? Jen v Praze je seniorů, kteří by se rádi vystěhovali do malometrážního bytu, o 12,5 tisíce víc, než činí počet nabízených bytů.

Senioři žádají urychlené přijetí zákona o sociálním bydlení, a než se situace zlepší, také větší velkorysost při poskytování příspěvku na bydlení. Řádově jde o 150 tisíc osob s nízkými penzemi (s penzí pod 8 tisíc korun) a zejména oněch asi 30 tisíc osamělých seniorů v Praze. Náklady odhadují na jednotky miliard korun.

Slyšíte to? Chtěli by miliardy! Kde na to vzít?

Bezpracné zisky

Celý rozsah sociální tragedie historických rozměrů, která se teď v ČR bez povšimnutí církví rozvíjí, nevystihují jen údaje o seniorech, i když ti se ženou do propasti způsobem, který není daleko od toho, co vehnalo Bulharsko do totální anarchie.

Zkusme to spočítat i v dalších kategoriích:

Nezaměstnatelní na prahu důchodového věku: Skoro pětina (19,08 %) vyplácených důchodů jde osobám, které odešly do starobního důchodu předčasně. Konkrétně se jedná skoro o půl milionu osob (446 532), které tak řešily především smutný fakt, že v určitém věku už člověk prostě nenalezne práci. Těchto lidí bude přibývat, protože „malá penzijní reforma“ od loňska zavádí trvalé zvyšování důchodového věku (spolu se snížením 70 procent nových důchodů až o 600 korun měsíčně).

Registrovaní nezaměstnaní: V lednu 2013 bylo registrováno téměř 600 tisíc nezaměstnaných. Nezaměstnaní činí polovinu ohrožených chudobou (2011). Když je přičteme k předchozí kategorii, dostaneme se k počtu přesahujícímu milion osob, jako za časů velké krize z 30. let minulého století.

Ani toto číslo není konečné. Kde jsou ti neregistrovaní?

Fiktivní živnostníci: Mnoho lidí řeší svou bezvýchodnou pracovní situaci pokusem o obživu na živnostenský list. V zemi působí 2,3 milionu registrovaných podnikatelů. Část z toho budou zoufalci ve švarcsystému, kteří se jen vyhýbají placení pojistného. Ale reálný efekt tohoto podnikání ukazuje názorně statistika celostátního výběru daně od OSVČ, který činil na konci roku prakticky nulu, zatímco před deseti lety to bylo v řádu 20 miliard korun.

Osamělé matky s dětmi: Některé oddalují nezaměstnanost prodlouženou mateřskou dovolenou (sčítání zaznamenalo 96 tisíc žen na mateřské), další pracují za mzdu blízkou minimu. Spolu se seniory a nezaměstnanými je to nejohroženější sociální skupina. Neúplných rodin s dětmi je skoro 300 tisíc. Už statistika životních podmínek z roku 2011 zaznamenala milion osob pod pásmem chudoby a z toho byla třetina z neúplných rodin.

Bezdomovci: Při sčítání lidu bylo kontaktováno 11,5 tisíce osob, ale to jsou jen ti, kteří vyhledávají pomoc některého ze zařízení, která jsou pro ně určena. Je to každý desátý? Dvacátý? Bůh ví…