Pilíře ekonomiky se otřásají, firmy se hroutí. Pokud se budeme držet stávajícího šíleného systému, máme hledat záchranu v jádru, které je tak drahé, že nikdo jeho konečnou cenu ani nezkouší odhadnout, a nabízí vyhlídku, že světové zásoby uranu se vyčerpají za několik desítek let, jak už se stalo v Česku. 

 

Nabízím první sadu poznámek z konference pořádané pražskou pobočkou Nadace Heinricha Bölla a dozvuky specializovaného workshopu o evropském kontextu německé energetické transformace (odchodu od jádra), který se krátce předtím konal v Madridu. Domácím pořadatelem byla Komora obnovitelných zdrojů energie.

 

Když si to všechno seřadím, vidím pozoruhodný jev – ceny elektřiny na energetických burzách klesají a výrobcům z toho naskakuje husí kůže. Ceny sráží nabídka fotovoltaiky a větrníků, které mají palivo (slunce a vítr) zadarmo. Druhým nejlacinějším zdrojem je jaderná, a pak elektřina z nejhoršího hnědého uhlí, jehož cena jde dolů v důsledku „břidlicové revoluce“ v USA, kde obrovská nabídka zemního plynu vytváří uhlí přebytečným a vytlačuje je do laciných exportů do Evropy. Z toho zase naskakuje husí kůže evropským těžařům uhlí a plynu, a pak každému, kdo si povšiml, že koncentrace oxidu uhlíku v atmosféře letos předkročila poslední relativně bezpečnou hranici 400 ppm.

 

Jenže solární elektřina má laciný jen provoz, samotná investice byla drahá a je financovaná každoročně zvyšovanými pevnými výkupními cenami (feed-in tariff - FIT), které platí z části domácnosti a firmy a z menší části jsou subvencovány ze státního rozpočtu. V ČR letos činí platby na obnovitelné zdroje dohromady 44 miliard korun, z čehož naskakuje husí kůže domácnostem, průmyslu a rozpočtu. Údajně se však ježí kůže i regulátorům v Bruselu, kteří vidí ve státních subvencích OZE jasný útok na tržní soutěž. Vyděšení jsou tedy všichni. Skoro všichni. Jen těch pár vzadu se tiše směje.

 

Krok, chyba, krok

 

S tou soutěží to není jednoduché. Zapřísaháme se trhem, ale ten může selhat, proto byl rámec, ve kterém se odehrává trh s elektřinou, předán úřadu. A ten selhal.

 

Výkupní cena elektřiny z obnovitelných zdrojů je cena regulovaná, stanovovaná Energetickým regulačním úřadem. Jeho selháním – možná jej k tomu někdo ve skrytu naváděl – jsou nereálně vysoké ceny z let 2009 a 2010 na úrovni 13 – 14 tisíc korun za megawathodinu, čtyřikrát vyšší než dnes. Máme je platit (s každoročním zvýšením o inflaci a minimálně o 2 %) celkem dvacet let. Není divu, že všichni chtějí vědět, ke komu konkrétně ty neuvěřitelné prachy tečou. Z toho naskočila husí kůže i poslancům ve sněmovně a začali jednat. Chtějí prý ty účty projasnit. Vláda chce zkrátit dobu vyplácení FIT a zrušit subvencování alternativních zdrojů.

 

Ani tato sleva by nebyla zadarmo. Ministerstvo průmyslu už pracuje na tom, že peníze, které sebere OZE přiklepne zkratce, která je mu bližší – JE čili jaderné energetice. Budou na „vyrovnání rozdílu“, čili jinou obdobu garantovaného tarifu pro elektřinu jak z dostavěného Temelína, tak ostatních jaderných zdrojů.

 

Přitvrdíme

 

Kubovo ministerstvo se prý řídí britským vzorem. V Británii nyní jedná o tomto garantovaném tarifu francouzská EDF, která se chce pustit do výstavby další britské jaderné elektrárny, ale klade si podmínku cenového vyrovnání na 40 let na úrovni, která by odpovídala dnešnímu trojnásobku ceny na energetických burzách. Britské vládě se to zdá moc, hájí zájem poplatníků a tvrdě tlačí na to, aby to byl jen dvojnásobek.

 

Kdyby se podobně postupovalo u nás, prosadil by se trojnásobek stávajícího tarifu (naše vláda hájí zájem jen některých poplatníků). Kolik by to dělalo? Po dostavbě Temelína budeme mít zhruba polovinu celkové spotřeby elektřiny z jaderných zdrojů. Základem toho, co se objeví na účtech v domácnostech, ve výrobě, službách, nemocnicích, bude po celá desetiletí trojnásobná cena poloviny dodávané silové elektřiny. Bude to pecka.

 

Máme-li však řadit špatné zprávy podle velikosti, podívejme se do toho účtu s elektřinou ještě jednou. Snadno zjistíme, že ceny silové elektřiny i s příplatky FIT jsou jen menší částí celkové sumy. Tou větší částí jsou ceny za distribuci – rovněž regulované ERÚ. Tyto ceny stále rostou a porostou, protože posílený Temelín bude potřebovat investice do přenosové soustavy. A k tomu připočtěte daně, zejména DPH, soustavně zvyšované vládní většinou.

 

Pro vaše dobro

 

Ceny české elektřiny jsou důležitým prvkem konkurenceschopnosti ČR. Když jsou vysoké a ekonomika nedokáže podstoupit odvykací kůru, konkurenceschopnost padá dolů. Vyšší cena elektřiny znamená dražší zboží, které se s jejím užitím vyrobí. To se teď probíralo v parlamentu. Pokud by však šíleně vysoká cena elektřiny konečně dokázala spustit odkládanou odvykací kůru, ve výsledku může jít konkurenceschopnost nahoru. Budeme umět lépe využívat zdrojů a orientovat se na něco nadějnějšího, kde jich není tolik třeba.

 

Je to, jako když atletovi navlékneme olověnou vestu. Uběhne méně, ale je to dobrý tréninkový prostředek, bez kterého není cesta k olympijské výkonnosti. Jestli nás teď nápady ministra Kuby uvádějí do tréninkového tábora, ze kterého po jeho odchodu vystřelíme jako laně, budiž mu chvála, byť neví, co činí.

 

Burzovní poker

 

Nakonec ještě část výkladu Charlotte Loreck, která na konferenci popisovala mechanismus působení cen alternativních zdrojů na burzách. Pro českého čtenáře je přitom důležité připomenout, že ČEZ kdysi vstoupil na energetickou burzu hlavně proto, aby prudké zvyšování český cen obhájil vývojem na mezinárodních trzích, zejména v Německu. Dnes toho nejspíš lituje.

 

Energetická burza funguje na principu mezních nákladů. Je to poker, nabízím na ní nikoliv cenu, za kterou chci prodat, ale cenu, kterou si zajistím, že moje produkce nepropadne a vejde se do prodaného objemu. Pokud elektřinu neprodám, mám problém, co s ní. Nápady jsou pestré. Mohu ji například pouštět mezi dvě elektrody do bublajícího rybníka nebo platit majiteli větrníku, aby mi umožnil roztočit lopatky pozpátku.

 

Nabízená cena do burzovní aukce nesmí jít pod provozní náklady, nesmí to být dumping. Pak musí slunce a vítr vždycky vyhrát, jsou zadarmo. Dražší, ale stále levné jsou provozní náklady jaderné elektrárny a spalování hnědého uhlí. Možná se chytí i černé. Plynu se chytne jen zlomek z těch nejefektivnějších elektráren. Ropa nepřipadá v úvahu.

 

Vysoutěžená cena za všechny dodávky odpovídá nejvyšší ceně z aukce, která ještě prošla. To znamená, že slunečníci nabízeli skoro nulu, ale dostanou něco kolem nyní obvyklých 41 euro za megawatthodinu. Vedle toho však dostanou i zelený příplatek, aby dosáhli garantované ceny FIT. V Německu – odkud pochází výklad – to znamená, že když cena na burze klesá, příplatek FIT roste.

 

Máme to, běží to

 

Je tedy solární elektřina drahá? Vraťme se do Česka. Drahé byly investice, drahé byly podvody, které vyšroubovaly doplatky do astronomické výše, ale zařízení už tu jsou a provoz je skoro zadarmo. Co chybí, to jsou sklady elektřiny. Přečerpávací elektrárny, obří akumulátory. U nás se tím argumentuje v neprospěch kolísavých alternativních zdrojů, ale ve světě je to považováno za další vlnu nejvýnosnějších energetických investic a obor jde rychle kupředu.

 

Ovšem nejvíc bychom si ulevili, kdybychom opustili šílený systém energetické burzy, kde se soutěží na principu mezních nákladů. Kdyby se místo toho obchodovalo se stabilitou dodávek. Soutěžilo by se o služby nějakého komplexu, který by vyhodil uhelné elektrárny a umožnil zapojit do systémových služeb čistší a pružnější plyn.

 

Variantou B je zrušit slunečníky, zrušit plyn, udržovat uhlí i za cenu prolomených limitů těžby a během toho vrazit všechny peníze, které máme a někdo je ještě ochoten půjčit, do desetiletí výstavby jaderné elektrárny. Ta nám pak zpřístupní stálou dodávku elektřiny za trojnásobek ceny, a to vždy, i když ji nepotřebujeme.

 

Vyhlašuji tipovací soutěž, který model u nás zvítězí. Vítěz může jít do hospody a dát si tam panáka. Nebo radši dva, občas je líp, když člověk otupí.