Zdeněk A. Eminger: Odkud se bere zlo

Tradované vzpomínky, tisícerá svědectví viníků, obětí i lidí v závětří, černobílé filmy, fotografie, dokumenty a nekonečné stohy knih různých žánrů, které chtějí v tom lepším případě říct o válce to podstatné: i jen drobnou částečku pravdy, která má snad ještě vnitřní sílu přispět ke skutečnému osvobození. Jelikož ale po válce a mimo ni, tedy v dobách, kterým jsme si navykli říkat mír, nemizí ani rozbroje, ani násilí, ani vzájemná neporozumění, ani běžné každodenní projevy znepřátelení, ptají se lidé tehdy jako dnes slovy, která se zdají být věčná: Unde malum – Odkud pochází zlo?

Jako by se právě v dobách nouze a bídy, strádání a válek ukazoval pravý rozměr lidské kultury, v níž člověk často na samu mez rozvíjí některou z možností své osobnosti. Dobro, odvážně se rozdávající pro druhé i za cenu vlastního sebezničení a oběti. Zlo zploštělé do černobílé nelidské horizontály, která se za žádných okolností nenechá protnout vertikálou smyslu, pravdy a duchovního přesahu. Dobrovolná slepota a oněmění tu jsou znamením nové a další vzpoury, ve které na sebe lidé berou podobu jakési mytické bytosti, která neumí nic jiného než trestat, nenávidět a bít. Osvětim, Treblinka, Lidice, citace RóžewiczMajdanek, Jasenovac, Lety, Lodž... Dověčné důkazy a připomínka, jak lehce se lze vy-být z toho, co spolučiní člověka člověkem. Unde malum – Odkud pochází zlo? Snad z lidského srdce, snad ze žádostivosti? Snad z lásky k penězům, anebo je jeho původ úplně jiný, vnější, jak nám ho zjevuje ono známé Ježíšovo podobenství o rozsévači? Evangelický teolog J. L. Hromádka velmi dobře popsal realitu tohoto světa, v němž jediném může člověk rozkládat své bytí, a to v dobrém i ve zlém ohledu. V tomto jedinečném duchovním i materiálním prostoru jde o „možnosti dopředu i dozadu, dozadu i dopředu. Možnosti lidského pádu a sebezničení, ale také možnosti růstu a budování“. Válka a to, co jí předchází a co po ní následuje, tyto možnosti urychluje a zdá se, že na povrch se skoro vždy jako první dostane ta beztvará, přízemní podoba nenávisti a zla, která nikdy a nikde na světě nemůže mít nic společného s intimní, oživující vírou v toho, jehož životní příběh o lásce a naději má jediné možné východisko – lásku a naději.

Když chybí spravedlnost a smíření

Bylo mi dáno hovořit s těmi, kterých se válka a její konec dotkly způsobem, nad kterým zůstává rozum stát. Na jedné straně to byli přeživší po běsnění nacistických Němců, kteří v posledních dnech války zabíjeli kohokoli, kdo byl jiný – cizí. Šlo o vyprávění o absolutní bezmoci a zároveň o neuvěřitelné míře brachiálního násilí vůči mužům, ženám i dětem. Nic z toho, co nazýváme lidskou důstojností a milosrdenstvím, tu nemělo místo; neexistovalo. Zabíjelo se pro zabíjení, trestal se život, trestala se krása a něha, ubíjela se naděje nejmenších i celoživotní zkušenosti starých. Slovo zmarnělo. Nepomáhaly prosby ani pláč. Věci šly ráz naráz a nebylo úniku. Na druhé straně to byl příběh o skupině občanů již osvobozeného státu, kteří si v jednom z českých městeček vyřizovali účty s těmi, které považovali za kolaboranty, nebo kteří se podle jejich vkusu ne dost razantně distancovali od země, ze které už jejich předkové odešli před více než třemi sty lety. Lze vůbec civilně a bez patosu reprodukovat to, co válka na obou stranách přinesla? I jen tomu naslouchat je často k neunesení. Slyšet o nacistickém zabíjení civilistů pár týdnů před bezpodmínečnou kapitulací Německa.

Dozvědět se o ubíjení a upalování Čechů českého a německého jazyka a Němců, žijících často ve smíšených manželstvích. Jen málokdo tehdy pronesl slova odsouzení a jen nemnozí se postavili na odpor, jako to udělal například křesťanský kazatel a samaritán Přemysl Pitter, když viděl, jak dav kdesi v Praze lynčuje a vláčí svou oběť. Málem ho to stálo život, ale nemohl jinak. Jeho vize nenásilného řešení konfliktů a bytostná potřeba pomáhat neustoupily ani v takto vypjatých chvílích do pozadí. „Tehdy jsem pochopil, že můj život nepatří už mně, ale Bohu k službě lidem, k záchraně tonoucích,“ napsal o podobně hrůzných zážitcích z první světové války Pitter v jednom z dopisů. Na obou případech je vidět, že kolektivní rozum davu si s životy jednotlivců obvykle hlavu příliš neláme. Pomáhá rychle zapomenout a nadto ještě nabízí ospravedlnění a okamžité rozhřešení. Lidé vzpomínali na velmi zvláštní ticho, které nastalo, když bylo po všem. Jako by to ticho mělo překrýt všechnu hrůzu a vydělit pachatele z jejich činů; leč marně. To ticho do dnešních dnů volá hlasem obětí, a tak se nikdo nemůže jen tak otočit zády a říct: zde dělám tlustou čáru, odtud pro mě začínají nové dějiny. Čekali byste, stejně jako já, alespoň nějaké vědomí a vyznání vin, když už si tehdy spravedlnost sňala pásku z očí a obrátila se docela jiným směrem? Myslíte si, že se u válečných zločinců musely někdy vynořit vnitřní běsy a potřeba odpuštění a smíření, které jednou přijít musí stůj co stůj, neboť v nesmířenosti a rozdělení nemůže nic opravdu velkého růst a vyrůst? Bůh ví, snad se tak někdy stalo, ačkoli je známo, že nemalá část viníků spravedlnosti unikla a prožila vcelku bezstarostný rodinný a pracovní život. Nejsou naše poválečné dějiny důkazem, že spravedlnost, smíření a obrácení tu až na výjimky bolestně chybí? „Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového,“ můžeme číst v knize Kazatel. Jak mnoho ta slova říkají o nás samých.

Zlo z dobrého srdce?

Co o tom všem může říct teolog, který válku nezažil, ale který se z povahy věci obrací k tomu, ve kterém spatřuje svoji naději a o kterém se domnívá, důvěřuje a věří, že lidskou svobodnou vůli, náchylnou k dobrému a zlému, neláme a nepřikrývá, nezotročuje a nedělí vedví? Svět války a bojů je paradoxně jedním z nejčastějších starozákonních i novozákonních příměrů, třebaže novozákonní poselství má vyústění naprosto jiné – pozitivní. Už si není třeba bojem a válkou cokoli zasluhovat, natož zápasit s druhými pro jejich ideje, myšlenky a kvůli věcem, které my nemáme a oni mají. Svět rozdělený na my a oni je passé. Opravdové statečnosti a odvaze se lze odteď obdivovat spíš v zápase s vnitřními démony a strachy nebo v oběti vlastního života za druhé – za vyděděné, slabé a pronásledované. Válka, jak jsme psali, urychluje lidské možnosti a zesiluje vnímání naléhavosti a času. I proto v ní najdeme nesčíslné příklady lidské odvahy, která pomohla i za cenu nejvyšší oběti zachránit lidi známé i ty bezejmenné. Tam, kde neodporování zlému a milování nepřátel nepřineslo ani zrnko naděje na smíření a konec útlaku, vzedmula se jindy nevídaná láska k nevinnému a k oběti, aby tak v naprosto nerovném střetu všeschopného s utlačovaným zvítězil ten druhý, nevinný. Kdysi o tom v Čapkových Hovorech řekl na adresu Tolstého pár slov i T. G. Masaryk, s nímž se o ideu a rozsah pacifismu vážně střetl již zmiňovaný Přemysl Pitter. „Moje teze,“ píše T. G. M., „zněla: Když mě někdo napadne, aby mě zabil, budu se bránit, a nebude-li jiné pomoci, zabiju násilníka; když už jeden ze dvou má být zabit, ať je zabit ten, kdo má zlý úmysl.“

Je zajímavé, že tam, kde se Ježíš staví proti nesmyslnému a nespravedlivému řádu věcí, chápou tento jeho postoj doboví strážci pořádku překvapivě jako násilí. Jak si to mohl dovolit, kým se cítí být, kdo to je, odkud přichází a kam míří? To jsou otázky, které zažil snad každý, kdo se postavil na obranu spravedlnosti a práva, ať svého nebo toho nejposlednějšího z lidí. Válce je, zvlášť po zkušenostech z první poloviny 20. století, teologicky rozuměno jako zločinu proti Bohu a zároveň jako zločinu proti člověku. Dokud nenastane doba a podmínky, kdy národy, slovy proroka Izajáše, „překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože“, nebo dokud si jednotlivci a velká společenství nevlastní ideu nenásilí, jak ji vedle Gándhího promýšlí například současný americký teolog John Dear, dotud se vlády i kdokoli z lidí jen stěží mohou vzdát práva na spravedlivou obranu. V ní rozhodně není dovoleno vše, ba často ani malý díl toho, co se obvykle stávalo a stává. Jako nemá člověk v křesťanském ohledu napodobovat „nepoctivého správce“ a „nespravedlivého soudce“, neměl by se ani v nutné obraně zhlížet v krutostech a oplácet zlým za zlé.

Druhá světová válka se všemi svými konsekvencemi ukázala, jak nebezpečné je prolínání jakékoli duchovní a světské moci, stejně jako zbožšťování člověka. Tam, kde se úží vlastní nezávislost a autonomie a kde se náboženství a církve propojují s politikou, je obyčejně velmi blízko k umenšování vnější i vnitřní svobody, která si tváří v tvář moci začne ordinovat autocenzuru a dobrovolné lokajství. Kdo by chtěl lépe porozumět vztahům teologie, církve a státu nejen v době válečného stavu, ať se začte do díla a osudu muže, který byl v hraničních okamžicích druhé světové války tam, kde bylo třeba být. Ten statečný muž se jmenoval Dietrich Bonhoeffer. Unde bonum – odkud pochází dobro? Třeba právě odtud. Z dobrého srdce.

Autor je teolog. Pokouší se o reflexi, kterou pořád jaksi postrádáme. Jistě tento text vyvolá diskuzi.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.