Páně prezidentovo vánoční poselství se dobře poslouchalo. Na jeho celkovém ladění byla patrná snaha o vánoční pohodovost. Řečnický výkon působil jasnou utříděností myšlenek, plynulostí projevu a jazykovou čistotou příjemně. Nevnímal jsem jej jako narušení sváteční nálady Vánoc. Navázání na tradici, založenou T.G. Masarykem, a rozhodnutí nejít ve stopách Klementa Gottwalda, je dobrý důvod pro to, aby hlava státu oslovila občany právě v této době.
Samozřejmě, i do těch pár vět stačil Miloš Zeman vložit trochu sebechvály, neupřímnosti a velikášství. Zejména se zlomyslností sobě vlastní neprozradil svým politickým protihráčům, s jakými překvapeními mají v nejbližší době počítat. Vyvolal tím nepřívětivý ohlas některých politických pletichářů a novinářů.
Ale takový náš pan prezident byl již v době, kdy jej jeho charismatem a populismem zmámené davy volily, takže není dnes na místě jej kvůli tomu křižovat. Nejde o rysy zcela nesnesitelné a jsou bohatě vyváženy jinými, jednoznačně příznivými. Ostatně mezi našimi politiky se jimi vyznačuje kdekdo. Jde o to, zda to je skutečně špatně: v tvrdém prostředí politických pletich by anděl neobstál.
Příklad neupřímnosti nacházím v prezidentově odůvodnění rozhodnutí vzdát se výkonu pravomoci udělovat milost. Podezírám jej, že jediným důvodem pro ně byl bezbřehý populismus, s kterým se rozhodl svézt se na vlně pobouření kvůli Klausově novoroční amnestii.
Pokud se mýlím a důvodem byla skutečně snaha vyhnout se „nehodám“ udělení tzv. podivných milostí, musel bych říci, že Miloš Zeman se vyhnul boji dříve než vypukl. Špičkovat na téma milostí, jež dle jeho názoru neměly být uděleny (znám z těch kauz jen jednu a jeho názor sdílím), je velice snadné a nesportovní: pan prezident nezná důvody rozhodnutí svých předchůdců, kteří se jeho útoku nemohou bránit, a přesto vynesl nad nimi soud. Stejně tak znectil omilostněné, kteří dle jeho názoru neměli na milost nárok. Ani oni se nemohou bránit a ostatně obraně postižených zpravidla nikdo nevěří. Pan prezident se zachoval jako jeden z těch špatných soudců, kteří posílají lidi za mříže jen proto, že se jim něčím znelíbili.
Bylo by naproti tomu skvělé, kdyby se Miloš Zeman problémové agendy ujal a předvedl, že prezident je nadán schopností za každých okolností prohlédnout předstírání a úskoky žadatelů a rozhodnout se vždy správně, popř. že lze odolat úskokům okolí, jež se tu a tam pokouší podsunout prezidentovi zmetkové rozhodnutí. Pro splnění takové úlohy je velmi dobře vybaven, neboť jeho schopnost analytického myšlení je nepopiratelná. O to horší je jeho útěk z bojiště.
Podporoval jsem řadu žadatelů o milost za působení všech tří předchůdců Miloše Zemana. Několik z mých chráněnců se dočkalo vyhovění žádosti. Dovolím si tvrdit, že za dané úrovně trestního řízení má institut milosti prezidenta republiky jako poslední útočiště před justiční svévolí plné opodstatnění.
Přesně vzato, kdyby soudy fungovaly rozumně a humánně, nebylo by nutné zatěžovat prezidenta žádostí o milost ani v případech umírání odsouzeného na nevyléčitelnou nemoc, protože justice má nástroje pro řešení takové situace. Pokud ale i zapřisáhlý odpůrce milostí zjistil, že mohou nastat situace, kdy bude jeho slitovnost jedinou záchranou, pak to znamená, že justice svých možností nevyužívá, ač jí v tom objektivně nic nebrání.
Účelnost institutu milosti platí i pro oblast selhání opravných prostředků. Vysvětlím na modelové situaci: nespravedlivě odsouzený, v jehož procesu došlo k řadě zjevných pochybení, se rozhodne podat ústavní stížnost. Je to jeho právo, chráněné ústavou a zákony. Vzhledem k vadnosti předchozího řízení lze předjímat, že ústavní stížnost bude úspěšná. Ale zákon vnutil odsouzenému dvě omezující podmínky: stížnost musí podat v propadné procesní lhůtě a nikoli sám, ale prostřednictvím advokáta. Advokát přijme zadání, ale propase procesní lhůtu a Ústavní soud samozřejmě stížnost odmítne jako opožděně podanou. Odsouzený je tak potrestán za selhání advokáta, kterého mu vnutil stát. Stát vnutil, stát by mě napravit. Ale jediný nástroj, který má v této situaci k disposici, je milost prezidenta republiky.
Pokud se prezident republiky rozhodl nevyužívat pravomoc udělovat milost, nespravedlivě odsouzení, u nichž ostatní opravné prostředky selhaly např. výše popsaným způsobem, se musí smířit s odpykáním trestu, i kdyby byli zcela nevinní (i takové případy existují). To je ovšem hrůzný stav.
K zbývající části poselství nemám zásadní výhrady. Pouze připomenu, že pan prezident zapomněl poděkovat Tomáši Hrdličkovi, který dle novinových zpráv přesvědčil poslance za ODS Tomáše Úlehlu a Jana Floriana, aby nehlasovali proti poskytnutí důvěry Rusnokově vládě. Poděkování by ovšem zasloužili také oba dezertéři a zejména Karolína Peake, která odchodem ze Sněmovny dokonala popravu „stojedničky“.
Uvedenými dílčími výhradami nechci anulovat pochvalná slova z úvodu. Detaily nemusí vždy hned znehodnotit celek.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
