Zdeněk Jemelík: Umění špinit

Na specializované psavce klade vysoké nároky jak co do dovednosti ve špinění, tak v ohebnosti páteře a odolnosti žaludku proti nutkání ke zvracení, které je činí způsobilými přijímat nechutné zakázky.

Předpokládám, že špinění je doménou námezdných psavců. Nedovedu si představit, že by někdo dosáhl takového stupně zvrácenosti, že by se do špinění pustil jen z čiré chuti nezištně ubližovat.

Námezdní psavce lituji. Psaní bez nároku na honorář zaručuje názorovou svobodu a volnost ve výběru námětů. Je záštitou čistého svědomí před poskvrněním službou nemravnému účelu.

Námezdní psavec, který se pustil do špinění, si nesmí lámat hlavu s pravdivostí a vyvážeností sdělení. Zásadně vytváří záporný obraz oběti, bez jediného zrnka čehokoli kladného. Není-li k disposici dost ověřených poznatků, pomůže si polopravdou. Důležité je špinit tak opatrně, aby postižený neměl naději na úspěch žaloby na ochranu osobnosti. Vhodným trikem je odkaz na neurčitý, popřípadě nezjistitelný zdroj.

Vzorovou ukázku dokonalého zvládnutí nechutného řemesla předvedl známý, patrně námezdný, psavec Karel Hvížďala článkem „Patří Sváček na Ústavní soud?“, uveřejněným 24. července 2013 na Parlamentních listech a dne 25. července 2013 na Neviditelném psu, možná i někde jinde. Účelem uveřejnění je zcela nepochybně zpochybnit záměr pana prezidenta dostat noblesního předsedu Městského soudu v Praze Jana Sváčka do sboru soudců Ústavního soudu bez ohledu na to, že Václav Klaus před ním s tímto kandidátem u Senátu narazil. Jinými slovy autor se snaží vyvolat společenskou atmosféru, nepříznivou úspěchu záměru. Je to zřejmé ze závěrečné věty článku: „Oběma manipulátorům vyhovují postavy s pošramocenou minulostí, o kterých se ví, že budou poslušní a prezidentovi vděční za to, že je nominoval.“

První, Klausova, nominace spustila bezohledné mediální kamenování Jana Sváčka, které dosáhlo neobvyklého rozsahu a intenzity. Nevybavuje se mi žádná jiná kampaň, jejíž oběť by byla vláčena bahnem tak nestydatě, jak se to tehdy stalo Janu Sváčkovi. Ke schválení Senátem mu pak chyběly dva hlasy. Hvížďalův článek jakoby vyvolával k novému životu nenávistného ducha tehdejší štvanice. V podstatě pracuje se starými známými špinavostmi, které kdysi pečlivě analyzoval spolek Šalamoun.

V souladu s pravidly špinění se Karel Hvížďala především vystříhal uvedení jediného kladného slovíčka o Janu Sváčkovi, ač jako zkušený novinář jistě slyšel o tom, že se předseda Městského soudu v Praze těší vážnosti a je neformální autoritou v soudcovské komunitě i v odborné veřejnosti mimo ni. Ostatně sama skutečnost, že jej vybrali jako kandidáta na funkci ústavního soudce dva prezidenti republiky, jejichž uvažování bývá často protichůdné, je nepřehlédnutelným důkazem o významu a kvalitě osobnosti Jana Sváčka.

Dovolává se proti němu „hlasu veřejnosti“, za který vydává hanebné chování skupiny Podebal. Nonkonformní výtvarníci jsou pro něj tím nejsměrodatnějším posuzovatelem Sváčkovy způsobilosti, ale zamlčuje například podporu spolku Šalamoun, který se věcmi justice dlouhodobě zabývá a má podklady pro posuzování kvality soudních osobností, stejně jako okolnost, že proti Janu Sváčkovi neměl žádné výhrady Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných, který vedl evidenci nepřátel demokracie mezi předlistopadovými soudci.

Vyčítá mu krátkodobé členství v KSČ, zaznamenané v oficiálním a veřejně přístupném seznamu na webu Ministerstva spravedlnosti ČR, a jeho zatajení v televizním rozhovoru. Zní to téměř jako vtip v době, kdy v dočasné vládě zasedá ministr Jan Fischer, zatížený devítiletým členstvím v KSČ, a kdy u jiných soudců Ústavního soudu, včetně jeho předsedy, členství v KSČ není závadou.

Mimo to papouškováním tvrzení o Sváčkově zapírání členství v KSČ se Karel Hvížďala dostal na tenký led. Je málo pravděpodobné, že by se jeho oběť chovala tak hloupě zrovna v den, kdy vypukl velký rozruch kvůli uveřejnění seznamu bývalých komunistů mezi soudci a státními zástupci na internetových stránkách ministerstva spravedlnosti. Zejména by se Karel Hvížďala dostal do úzkých, kdyby měl před soudem prokázat standardním způsobem, že se skutek stal.

Polopravdou je spojování členství v KSČ s kariérou místopředsedy obvodního soudu: je pravda, že Jan Sváček byl místopředsedou soudu i členem KSČ, ale řádným členem strany se stal jeden a půl roku po jmenování místopředsedou soudu a zejména nikdy nesoudil žádný politický proces. Naproti tomu je známo, že ve veřejném zasedání zamítl žádost StB o souhlas k zabavení tiskovin skupině disidentů.

Ráz polopravdy má i výtka, že Jan Sváček odmítl uveřejnit informaci o členství soudců v KSČ. Jako předseda soudu a soudce měl nárok na právní názor, že se jedná o citlivé osobní údaje, které jsou chráněny proti zpřístupnění nepovolaným osobám. Ústavní nález, jímž byla soudům uložena povinnost tyto informace zpřístupnit, vyšel až v listopadu 2010, takže předseda Městského soudu v Praze v konkrétním případě ještě stále jednal v souladu s ustálenou judikaturou, když nechtěl údaje poskytovat. Na rozdíl od neodpovědného námezdního psavce soudce se musí chovat zdrženlivě při výkladu práva, i když řeší mimosoudní požadavky veřejnosti.

Vzorovou ukázkou podlosti autora jsou odkazy na média nebo na neurčité vyjádření předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky: tímto způsobem se zříká odpovědnosti za nepříznivé údaje, které zveřejňuje, přestože jejich pravdivost by nedokázal prokázat nebo dokonce nemají žádnou vypovídací hodnotu.

Karel Hvížďala zejména přehlíží podstatnou změnu v situaci proti kandidatuře Jana Sváčka Václavem Klausem: Senát a Ústavní soud postihla potupa jmenováním ústavním soudcem bývalého dlouholetého člena KSČ a vojenského prokurátora Jaroslava Fenyka. Proti němu je Jan Sváček z hlediska politické a profesní minulosti doslova světec a zkoumání jeho politické minulosti ztrácí smysl. Jeho jmenováním se právě proto průměrná kvalita souboru ústavních soudců zlepší.

Lépe než Jaroslav Fenyk vychází Jan Sváček i z profesního důvodu. Mnozí trestní soudci a státní zástupci či prokurátoři vykazují znaky profesní deformace myšlení, které jsou ale u obou těchto skupin velmi rozdílné. Jaroslav Fenyk je sice vynikající znalec trestního práva, ale byl prokurátor a státní zástupce, čili svým myšlením je „lovec lebek“, zatímco trestní soudce Jan Sváček „hledačem spravedlnosti“, čímž má blíže ke způsobu myšlení ústavních soudců.

Pokud budou senátoři hlasovat proti přípustnosti jmenování Jana Sváčka, měli by svým voličům vysvětlit, proč jim nevadil Jaroslav Fenyk, který měřen námitkami proti Janu Sváčkovi je naprosto nevhodnou osobou pro působení ve funkci ústavního soudce.

Ostatně kde byl námezdní psavec Karel Hvížďala a proč nebubnoval na poplach, když hrozilo zostuzení Senátu a Ústavního soudu jmenováním Jaroslava Fenyka ústavním soudcem?

V závěru článku Karel Hvížďala mudruje nad otázkou, co vede Miloše Zemana k jmenování Jana Sváčka, když jako kandidát Václava Klause propadl. Pro jeho způsob uvažování námezdného pomlouvače je příznačné, že ho nenapadlo to nejprostší vysvětlení: že Miloš Zeman, byť momentálně čelí hysterickému odmítání ze všech stran politického spektra (ani mně se některé jeho kroky zatraceně nelíbí), je nadán schopností analytického myšlení a vidí věci a lidi takové, jací jsou, a nebojí se jít proti většinovému proudu, i když si je jistě vědom své omylnosti.

Zajímavější by byla informace, kdo a proč Karlu Hvížďalovi za tuto špinavost zaplatil.