Richard Dolejš (ČSSD): K církevním restitucím

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vzhledem k tomu, že se neřadím mezi ateisty a Bibli považuji za knihu knih, která člověku rozšiřuje obzor, dovolím si v úvodu mého vystoupení citovat z Lukášova evangelia: „Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Nemůže sloužit Bohu i majetku". Tento biblický verš mimo jiné vystihuje základ sporu mezi Mistrem Janem Husem a římsko-katolickou církví. Jak je vidět podstata tohoto sporu stále přetrvává.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, a nyní se vyjádřím k projednávanému návrhu zákona o církevních restitucích. Není to poprvé, kdy se parlament touto citlivou záležitostí zabývá a stojí před klíčovým rozhodnutím. Na jedné straně zde máme majetkové požadavky a mocenské zájmy Vatikánu a na straně druhé spravedlnost a české národní zájmy.

Když byla v roce 1990 poprvé otevřena problematika navracení církevního majetku, ubezpečovali katoličtí politici veřejnost, že církev a církevní řády žádají pouze o budovy, které nutně potřebují pro svou církevní, duchovní, misijní a charitativní činnost. Zároveň deklarovali, že nežádají o navrácení majetku výrobního charakteru, jako jsou pole, lesy, louky, rybníky a jiné statky. Neuplynuly však dva roky a požadavky katolické církve měl parlament opět na stole. V této souvislosti tehdejší poslanec FS Miloš Zeman při parlamentní rozpravě citoval ze staré české pohádky: „ Smolíčku pacholíčku, otevři nám svou světničku. Jen dva prstíčky tam strčíme, jen se ohřejeme, hned zase půjdeme." K tomuto citátu dodal, že na rozdíl od oné pohádky zde nemáme žádného jelena se zlatými parohy. Musím uznat, že tato prognóza se Miloši Zemanovi vydařila a je velmi přesná.

K tématu: KDU-ČSL: Svádíme zápas o základní charakter demokracie

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, po šestnácti letech má český parlament na stole zákon řešící další majetkové vyrovnání s římsko-katolickou církví, o kterou zde jde především. Po prostudování vládního zákona a všech dostupných právních a historických expertíz pokládám otázku, zda místo spravedlivé nápravy majetkových křivd způsobených církvi komunistickým režimem, nejde i o vyrovnání se s údajnými křivdami způsobených církvi za první demokratické masarykovské republiky. Zároveň se táži, zda takto pojatou reformou nezpůsobí vládní koalice křivdy nové, jiné a daleko rozsáhlejší.

V pojetí navrženého zákona se jedná téměř o stoprocentní vyrovnání odebraného majetku církví, řádů a náboženských společností. To je v rozporu s filozofií původních restitučních zákonů a procesu jako celku. Církve jsou jediný právní subjekt, kterým by bylo možno takto restituovat. Téměř plné narovnání majetku církví by mohlo znamenat nespravedlnost vůči fyzickým restituentům, u kterých byla téměř vždy zachovávána zásada "nápravy a zmírnění (podtrhuji zmírnění) některých nespravedlností způsobených minulým režimem". Tento princip je ostatně obsažen i v návěstí předkládaného zákona, leč v obsahu toto návěstí respektováno není. Tato skutečnost by se podle ústavního principu rovnosti stran před zákonem mohlo stát precedentem pro domáhání se rovného postavení ze strany restituentů - fyzických osob.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, další otázkou je, zda u katolické církve jde o restituce v pravém slova smyslu. Jak katolická církev k tomuto majetku přišla?  Katolická církev si dělá nárok na majetek, který dle dostupných právních expertíz plně nevlastnila, ale spravovala. Církevní majetek tedy nemá soukromý statut. Měla ho pouze k užívání, přičemž použití výnosů bylo účelově vázáno. Toto omezení Katolické církvi provedl rakouský císař Josef II. Takže majetek, který měla v užívání církev katolická k 25. 2. 1948 podléhal různým omezením veřejnoprávního charakteru. Zároveň se těšil i nadstandardní ochraně ze strany státu, který vždy dohlížel, jak za Rakouska - Uherska, tak za první republiky, zda je s ním nakládáno řádně a výnosy z majetku užity správným způsobem a v souladu se zákonem.
Restitucí se rozumí snaha po dosažení respektive obnovení majetkové situace k příslušnému datu v těch případech, kdy tomu nebrání práva jiných osob, která je nabyla v dobrém přesvědčení a nikoliv protizákonně. V tomto případě však nejde o navrácení v původní stav, ale o vytvoření nového právního stavu, protože podle stávající legislativy by církev byla oprávněna disponovat s tímto majetkem zcela volně. Církev by tak mohla vytvořit v podstatě nové podnikatelské subjekty, které by ve svém nakládání s církevním, tedy účelově vázaným majetkem, nebyly nijak omezeny. Jinými slovy. Římsko-katolická církev může podle navrženého zákona získat víc, než kdy v historii měla.

Čtěte také: Poslanci ČSSD se setkají s ministrem Janotou

Jako oporu pro tento názor využiji citaci ze stanoviska kanceláře prezidenta Beneše ke sporu, zda se prezidentské dekrety vztahují na církevní majetek (21. května 1946). „Z těchto teoretických úvah můžeme shrnout jako výsledek, že tzv. církevní majetek v našem právním řádu není majetkem ve smyslu soukromoprávním, že jeho subjektem jsou sice jednotlivé instituce církevní, že však nejsou jeho soukromými vlastníky. Takzvaný církevní majetek je majetkem povahy veřejné, je jměním účelovým." Konec citace. Tato fakta však nejsou římsko-katolickou církví brána v úvahu. Dalším problémem je vztah kanonického práva majetkového k právnímu řádu ČR po té, co se stanou vlastníky vydaného majetku. Kanonické právo například stanoví, že „obecné i zvláštní normy světského práva nejsou pro církevní stranu závazné, pokud jsou v rozporu s božským právem přirozeným i pozitivním nebo v případě, že církevní právo upravuje danou otázku odlišně."

Vážené kolegyně, vážení kolegové,
Vážený pane předsedo vlády,

Proto se ptám. Brala vláda při tvorbě předloženého návrhu zákona tyto skutečnosti v úvahu? Na základě čeho dospěla vláda k závěru, že stát má fyzicky vydat majetek za 51 mld. Kč a daňový poplatníci mají zaplatit církvím částku 83 miliard Kč, s úroky 270 mil. Kč? Z čeho konkrétně vláda vycházela? Dá vláda poslancům tyto podklady a seznamy majetku k dispozici? Není náhodou součástí tohoto majetkového vyrovnání majetek zabavený Řádu německých rytířů na základě dekretů prezidenta republiky, není náhodou do seznamu tohoto majetku zahrnut i majetek, na nějž se vztahovala ustanovení I. pozemkové reformy a její revize v roce 1947? A další důležitou otázkou je, v jakých cenách byl tento majetek oceněn, postupovalo se při tom v souladu s restitučními zákony dle příslušné oceňovací vyhlášky, tak jak tomu bylo a stále ještě je u všech ostatních restituentů?

Více: Středočeská ČSSD: Topolánkovy sliby byly pouze vábničkou

Vážený pane premiére,
dále se ptám. Není předložený návrh restitučního zákona výsledkem špinavého obchodu mezi ODS a KDU-ČSL? Nebyl Václav Klaus zvolen prezidentem ČR taky díky tomuto obchodu? Není tento obchod zradou českých národních zájmů? Nepohrdá vláda občany v situaci, kdy na jednu stravu zavádí poplatky ve zdravotnictví a zdražuje potraviny a na straně druhé daruje katolické církvi miliardové prostředky a majetky?
Očekávám od pana premiéra a předkladatele zákona konkrétních odpovědí na tyto konkrétní otázky.

Vážené kolegyně, vážení kolegové,
jsem si vědom, že církve a náboženské společnosti mají nezastupitelnou roli v naší společnosti. Jde však o nalezení vyváženého modelu, který nebude privilegovat žádnou konkrétní církev. A tak je koncipována i naše ústava, která občanům garantuje svobodu svědomí a náboženského vyznání. V tomto ohledu si však nejsem jist, zda předložený návrh zákona ve spojení s Vatikánskou smlouvou nebude zárodkem k monopolizaci jedné církve, která získá velkou ekonomickou a tím i politickou moc. V minulosti tento vatikánský model český národ zažil na vlastní kůži se všemi katastrofálními následky. V době pobělohorské rekatolizace šlo o naše další bytí či nebytí. Historická zkušenost našeho národa s touto autoritativní institucí není dobrá a toho bychom si měli být vědomi. Jde mi mráz po zádech při pomyšlení na to, že by římsko-katolická církev měla v Čechách znovu získat dominantní postavení. Stačí se podívat do vedlejšího Polska, k jakému tmářství může v 21. století vést extrémní vliv Vatikánu. To nemá s biblickým učením nic společného. Proto je v našem národním zájmu vytvořit všem církvím pokud možno rovnocenné podmínky. Takto pojaté restituce jsou však pro řešení problému státu a církve nevhodným řešením. Jak řekl v souvislosti s církevním majetkem Václav Žák: „Spravedlnost je v moderní společnosti založena na rovnosti šancí, ne na obnovování minulých výsad."

Vážené kolegyně, vážení kolegové,
Jsem si vědom, že k narovnání některých majetkových křivd musí dojít a upřímně si je přeji, ale musí vycházet z principů celonárodní dohody a nikoliv pouze z dohody církví a současné vládní koalice. Musí respektovat obecnou rovinu restitučních zákonů v této zemi a nesmí stavět církev nad tyto zákony tím, že k ní bude přistupováno jinak než k ostatním restituentům.

Jsem si vědom, že pro budoucnost je třeba hledat systémové řešení směřující k odluce státu od církve. To byl cíl i zakladatele naší demokratické republiky T. G. Masaryka. Spravedlivým řešením z hlediska financování církví mohou být dle mého názoru daňové asignace a dobrovolné příspěvky věřících. Jen tak se může prokázat, jaké je skutečné postavení církve v naší společnosti.

Vážené kolegyně, vážení kolegové,
závěrem si ještě jednou dovolím citovat z parlamentního vystoupení bývalého poslance FS Miloše Zemana (1992) : Bylo by dobré uvažovat i o tom, do jaké míry církev, vstupující do politiky, ale i do podnikání, vytváří kontrolní mechanismy, vrcholící někdy až svatou inkvizicí. Věřím však dobrosrdečnosti tohoto parlamentu a věřím tedy i tomu, že po skončení tohoto příspěvku nebudu postupně odveden na hranici a odsouzen k upálení pomalým ohněm.