Robert Nef je bezpochyby jedním z posledních evropských klasických liberálů. V Evropě samozřejmě jsou lidé, kteří jsou sami o sobě přesvědčeni, že jsou důslednými antikomunisty nebo antisocialisty, a kteří trvají na tom, že jsou protržní a prodemokratičtí, ale my víme, že jsou velmi daleko od hlubokého přesvědčení o významu svobody a svobodné tržní ekonomiky. A stejně tak dobře víme, že nejsou aktivními a hlasitými obhájci klasických liberálních principů, které jsou tak drahé Robertu Nefovi (a mně).
Tito lidé jsou pro trh (když je variantou centrální plánování), ale současně bez zaváhání řeknou, že neregulované trhy musí být nějak dávány do pořádku. Mají rádi „soukromé statky”, které jsou vytvářeny trhy, ale iracionálně věří, že spolu s růstem bohatství musí být vytvářeno také více „veřejných statků”. Jsou si vědomi tragických důsledků vládních selhání všeho druhu, ale neprotestují proti nejrůznějším populistickým výrokům o selhání trhu. Jsou si vědomi nezpochybnitelných předností trhů, ale rádi mluví o asymetrických informacích tržních účastníků a o destruktivní roli, kterou asymetrické informace hrají. Vědí, že trhy nemohou být zdokonaleny regulací, ale neprotestují proti evropské zcela neefektivní, protože vysoce regulované „smíšené ekonomice”.
Tuto pozici nazývám „měkkým” liberalismem a důsledků této soudobé převládající „liberální” tendence se velmi obávám. Vidíme to ve sféře politiky např. u německé FDP a v akademické sféře u řady „liberálních institutů” na celém světě.
Robert Nef, s nímž jsem měl příležitost opakovaně se setkávat na akcích Montpelerinské společnosti, je jiný. Není měkkým liberálem. Je skutečným příznivcem klasického liberalismu, věří ve svobodu a demokracii, v Hayeka a v Misese. Mám rád jeho heslo „čím soukroměji, tím lépe” (v jeho příspěvku k osmdesátým narozeninám Otto Lambsdorffa „Zavázán svobodě”, 2007). Robert Nef vidí zcela jasně, že „politici, kteří na straně jedné přiznávají, že plánované hospodářství dlouhodobě nefunguje, přesto neprotestují proti státním nebo polostátním řešením” (v jeho nedávné přednášce „Existenční krize státu blahobytu”, Hayekovské kolokvium, 2011, Obergurgl, Rakousko, 9. září 2011).
Na konci listopadu 2011 jsem vydal knihu „Evropská integrace bez iluzí” (v češtině Knižní klub, Praha 2011), v níž jsem argumentoval, že evropská integrace a s ní celá Evropa uvízla ve slepé uličce. Při jejím představení jsem řekl následující: „Poté, co jsem odeslal knihu vydavateli, se mi dostal do rukou zajímavý text švýcarského klasického liberála – jednoho z posledních v Evropě – Roberta Nefa, který rovněž použil výrok, že jsme uvízli ve slepé uličce“.
To by mohl být bonmot a zajisté ne nový – použil jsem stejný výrok na str. 8 své knihy – ale on dodal ještě jednu velmi důležitou věc: „Na konci slepé uličky existuje jen cesta zpět“. V Evropě to znamená, že bychom se měli vrátit před změny posledních desetiletí, v nichž došlo jak k rychlému růstu paternalistického státu blahobytu, tak k urychlené likvidaci evropských států transferem kompetencí do Bruselu.”
Postřehy Roberta Nefa, že „na konci slepé uličky zůstává jen cesta zpět” a jeho další argument, že „slepá ulička“ se liší od „úzkého místa“, jsou zcela zásadní. V „úzkém místě“ cesty pomáhá strategie „více a rychleji kupředu”. Ve slepé uličce je heslo „rychleji kupředu” zničující.
My, kteří jsme strávili větší část svého života v komunismu a kteří se dnes můžeme „radovat” z života v ráji evropského sociálního státu – vidíme spolu s Robertem Nefem a stejně ostře jako on – „bludný kruh rozsáhlého přerozdělování, které tento sociální stát provádí” (Hayekovské kolokvium) a považujeme „trvalou nespokojenost lidí a jejich neomezeně rostoucí nároky” za hlavní problém Evropy a celého Západu. V mém souběžně připravovaném projevu říkám, že „problémy Evropy nejsou ekonomické v úzkém slova smyslu; jsou spojené s dnešní evropskou civilizací a kulturou“ (Euro 12.12.2011). I Robert Nef říká, že „dnešní krize není primárně finanční, nýbrž kulturní“. Jako on považuji i já permanentně rostoucí „nároky“ – bez jakéhokoli vztahu k výkonu – za slepou uličku.
Robert Nef vidí EU jako „merkantilistický a intervencionistický svazek“ (v jeho stati „Hranice suverenity státní moci“, Finanz und Wirtschaft, září 2010), protože „EU se zakládá na zastaralém teritoriálním, etatistickém a korporativistickém konceptu integrace“. Vidí v ní „organizované spolupůsobení lobbyistů a evropské byrokracie“.
V posledních týdnech, po prosincovém summitu EU v Bruselu, jsme předmětem nemalého nátlaku: máme se podílet na posunu EU k EFU (k Evropské fiskální unii) a máme posílat velké množství peněz Mezinárodnímu měnovému fondu, abychom pomohli zadluženým zemím eurozóny. Jeden z mezititulů článku Roberta Nefa je „Jen náklady, ale vliv sotva“, který je přesně tím, co cítíme my, v České republice. Evropa by měla být ráda, že je v ní Robert Nef. Pouze s lidmi jako on můžeme navrátit Evropě svobodu.
Václav Klaus, příspěvek do Festschriftu Roberta Nefa: „Robert Nef – Kämpfer für die Freiheit. Hommage an einen bedeutenden Liberalen“, Swiss Liberty, 2012
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: klaus.cz
