Brusel tvrdí, že do krize nás dostaly banky a finanční trhy. Není to pravda. Politici totiž v minulosti označili státní dluhopisy jako bezrizikové a oproti jiným investicím, u kterých nařídili bankám tvorbu finančních rezerv, si banky na kupování státních dluhopisů rezervy tvořit nemusely. Současně s tím jim přes dohledové bankovní orgány nařídili poměr mezi investicemi do tzv. rizikových (tedy všech ostatních) investic a bezrizikových, tedy státních dluhopisů. Banky tak byly fakticky přinuceny kupovat státní dluhopisy právě a jedině kvůli politikům, kteří v minulosti pokřivili bankovní a finanční trh zvýhodněním státních dluhopisů oproti ostatním finančním nástrojům. Je to obdoba amerických hypoték. Do doby, než je státními garancemi politici po roce 2001 zvýhodnili oproti ostatním tržním investicím, patřily mezi nejbezpečnější investice na světě. Jak zásah politiků nakonec dopadl jsme pocítili i my v Evropě.
Volání po rozpočtové zodpovědnosti a vyrovnaných rozpočtech skrze unijní summity jsou trapná. V Bruselu sedí téměř do jednoho ti, kteří se před tím sami aktivně podíleli na zadlužování svých států v roli národních politiků. Máme pro to u nás staré známé „zloděj křičí, chyťte zloděje“. Nevšiml jsem si, že by nějaká bruselská regulace zakázala dát do ústavy členského státu závazek vyrovnaného rozpočtu. Na skutečnou rozpočtovou odpovědnost, jejíž základ je ve vyrovnaném státním rozpočtu, politici Evropskou unii nepotřebují. Na to jim stačí vlastní odpovědnost doma a odvaha. Na to nepotřebují příkaz z Bruselu. EU jim ve finále v tomto případě slouží jen k tomu, aby přenesli vlastní předchozí odpovědnost na jiné, tzv. sdílenou solidaritou ji rozprostřeli mezi 500 milionů lidí a v případě přijímání politicky nepopulárních opatření, které jdou proti jejich předvolebním slibům, se mohli vymluvit právě na Brusel.
Summit nám také názorně ukázal, jak to v EU ve skutečnosti myslí s heslem „jednotná v rozmanitosti“, když politici států, platících eurem, neakceptovali připomínky těch států, které sice zatím eurem neplatí, ale jsou povinny ho zavést. Přijetí eura jako společné měny je totiž podle primárních smluv pro členské státy EU povinné. Místo toho o dalším postupu rozhodnou výhradně státy platící eurem, přičemž závazek vstupu do měnové unie platí dál, přestože podmínky vstupu do ní se změní a to bez účasti v budoucnu přistupujících států.
Merkelová a Sarkozy nám včera názorně předvedli, že když se chce obejít primární právo, vždycky se cesta najde. Primární právo zakazuje cílenou podporu jen některým členským státům. Nejprve tento zdánlivě nepřekročitelný mantinel porušili pomocí Řecku. Následně porušila vlastní pravidla i Evropská centrální banka, když začala skupovat státní dluhopisy problémových států. Teď, když už by to bylo ještě víc za hranou a peníze ECB nemá, vymysleli na summitu nádhernou objížďku vlastních pravidel. Státy si půjčí na to, aby mohly půjčit Mezinárodnímu měnovému fondu, který není smluvní stranou primárního práva EU a může pomáhat jednotlivým vybraným státům přímo. Takové je ve skutečnosti vytíráni si análního otvoru základními smlouvami EU, když jde politikům o vlastní ego a jejich přežití.
Z Bruselu nyní zní, že prý státy, které se odmítly připojit k bianko šeku, se svým postojem dostaly do izolace a budou podstatně méně těžit z „budoucích společných úspěchů“. Nikoli. Jsou to poslední státy se zbytky rozumu, jejichž představitelé možná četli George Orwella. Výsledky summitu o euru předčily moje očekávání. Dnes slavím. Náš prostřední syn Matyáš má totiž šesté narozeniny a jeho rodiče mají zase o kousek větší šanci, že ten eubordel za čas zmizí a neštěkne po něm ani pes.
Dále čtěte:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: František Matějka
