Mnohokrát děkuji za pozvání, které mi dalo možnost poprvé poznat tento nádherný ostrov. Naposledy jsem byl v Řecku na konci června na konferenci v Aténách, kde se diskutovalo o řecké dluhové krizi, která se vyvinula jako důsledek dobrovolného vstupu a přetrvávající účasti Řecka v Evropské měnové unii. Tento stav začal zemi neúnosně omezovat, pokud ji rovnou neuvrhl do svěrací kazajky. Úroková míra a jiné relevantní ekonomické parametry spojené s členstvím v eurozóně, se ukázaly být neslučitelné s podstatou řecké ekonomiky.

Není to tématem této konference. Bohužel, protože bychom se z toho všichni mohli poučit. Vznešené mezinárodní ekonomické instituce nebo instituce toužící po vznešenosti, zkrátka Mezinárodní měnový fond a Světová banka, nijak nevarovaly Řecko před vstupem do eurozóny. Selhaly ve svém poradenství pro tuto zemi. Ale položme si otázku, zda to skutečně byla analytická chyba.

Já si to totiž nemyslím. Souhlasím s názorem známého harvardského ekonoma Richarda Coopera, že „Mezinárodní měnový fond v případě Řecka podřadil své analytické soudy politickým požadavkům evropských institucí“. Toto jednání podle mě těžce poškodilo kredit MMF. Někteří kritici navíc říkají, že při řešení řecké krize MMF nesledoval své poslání, ale pomáhal zachraňovat Evropskou měnovou unii.

Nebylo by to poprvé, Řecko není první takový případ. Všichni si pamatujeme, jak se MMF choval k Indonesii a Thajsku v devadesátých letech. Jsem nicméně přesvědčen, že případová studie současného řeckého dramatu by byla perfektním úvodem pro naši konferenci. Ale uznávám, nejsem tu od toho.

Abych byl spravedlivý, nejsem schopen znát nebo odhadovat budoucnost mezinárodních finančních institucí. Místo těchto spekulací chci říci velmi jasně, že mám velké pochybnosti o pozitivním přínosu těchto institucí k ekonomickému rozvoji světa a k lepšímu životu. Moje námitky jsou podobné názorům ekonomů, kteří jsou velmi kritičtí k celkovému konceptu rozvojové pomoci. Stejně jako oni si myslím, že tyto instituce pomohly mnohem více svým zaměstnancům než lidem, kteří byli cílem jejich pomoci. A také posloužily jako cesta k zajištění dobrého pocitu pro politiky a jejich souputníky v bohatých zemích.

Další problém mám především díky své zkušenosti ze života v Evropě, v zemi, která se před jedenácti roky stala členem Evropské unie. Přemýšlím, jak čelit nebezpečí, když mezinárodní instituce znásilňují nebo přinejmenším výrazně podrývají suverenitu svých členských států. Chápu, že jsem možná negativně ovlivněn tím, že jsem skoro půl století prožil v komunistické zemi, která byla součástí sovětské říše a kvůli tomu svou suverenitu ztratila. Jsme proto znepokojeni, když vidíme, jak se něco podobného odehrává před našima očima v Evropské unii těchto dní – členské státy skutečně ztrácejí svou suverenitu.

Mezinárodní spolupráce, přátelské vztahy mezi národy, otevřené ekonomiky, volný trh zboží a služeb, to jsou základní principy, o kterých nelze diskutovat. Jsem jednoznačně pro volný trh. Otázka však zní, jaké instituce mají na trh dohlížet, hlídat jeho fungování, koordinovat politiku členských států. Mají být tyto instituce postaveny na principu mezivládní spolupráce, a nebo na principu jakési „supranacionality“, nadnárodní báze? Jednoznačně upřednostňuji první způsob a podobně vehementně jsem proti tomu druhému. Zásadní rozpor je totiž v dopadu na suverenitu národů a států. Nadnárodní koncept ji podrývá.

Mezinárodní organizace existují na světě proto, že ekonomika je globální, ale existují zde suverénní státy. Z toho ale vyplývají zásadní otázky. Například zda mezinárodní organizace pomáhají koordinovat politickou agendu v členských zemích tak, že je to skutečně pro všechny prospěšné. Nebo jsou to nástroje k prosazení vůle některých zemí vůči jiným? Připomněl bych k tomuto tématu text Bernarda Connollyho v posledním vydání časopisu The International Economy.

Jeho postoj je spíše skeptický. V současné mezinárodní ekonomické situaci, kterou charakterizuje jako „nepořádek a vychýlení“, je podle něj ambice pomáhat všem odsouzena k nezdaru. Naopak podle něj za „současných okolností mezinárodní organizace mohou být pouze prostředkem vůle některých států vůči jiným a prostředkem vůle nomenklatury vůči všem“. Jsem ekonomem a zároveň bývalým vládním úředníkem – a z obou pohledů mu musím dát za pravdu.

Hlavním problémem je reálné fungování těchto institucí – ne sliby, proklamace a propaganda, které hlásají. O mezinárodním rozvoji nemůžeme mluvit teoreticky a hypoteticky, protože neexistuje ve vakuu. Nemůžeme o něm diskutovat ani z normativního pohledu.

Tyto instituce jsou reálné, a to velmi. Pracují v nich normální lidé se svými zájmy, ne andělé nebo dokonalí a nechybující superintelektuálové vedení nezadatelnými zájmy, jako je společné dobro a veřejné blaho a řízení dokonale objektivním vědeckým poznáním a nadnárodní moudrostí.

Tyto instituce jsou vytvářeny chybujícími lidmi. Bez ohledu na to, kolik je tam zaměstnáno prvotřídních ekonomů, nedokáží řešit nepřekonatelné problémy nedostatečnosti lidského poznání, pokud je centralizováno na jednom místě. O tomto přesně mluví analýza Friedricha von Hayeka popsaná ve slavném článku „Využití poznání ve společnosti“ z roku 1945.

Nechci tu ale mluvit o zjevně špatném chování nadnárodních finančních institucí – to bylo mnohokrát zdokumentováno. Například německý ekonom Klaus Engelen v posledním vydání časopisu The International Economy vyjmenoval jednotlivé typy tohoto selhání a nazval je „podrývání institucí státní správy“. Patří mezi ně například užívání politického tlaku k potlačení nezávislosti a nestrannosti institucí. Nebo porušování pravidel fungování institucí za účelem politických zisků. Přehlížení masových střetů zájmů likvidujících objektivitu v rozhodování. Poškození reputace instituce mezi veřejností. Nechávají také instituce ovládnout nejvlivnějšími skupinami a ty pak blokují jakékoliv snahy o změnu. A nakonec třeba tyto instituce obviní ze selhání způsobeného politiky nebo zkorumpovanými elitami.

Není cesta, jak toto zastavit. Tyto vlastnosti a toto jednání jsou zabudovány přímo v těchto institucích. Jediná cesta, jak minimalizovat důsledky, je maximálně omezit kompetence těchto institucí. Zásadní je požadavek, aby skutečně zůstaly mezinárodní, nikoliv nadnárodní. To znamená opravit jejich podobu, vyjasnit jejich politický vliv na rozvíjející se ekonomiky, nastavit v nich struktury rozhodování mezi rozvinutými a rozvojovými státy.

Mezinárodní rozvojové organizace jsou zde a zůstanou tu. Jejich budoucnost pravděpodobně nebude příliš odlišná od současnosti. Nejlepší strategií pro jednotlivé země je zajistit si nezávislost na těchto institucích a rovněž vlastní, maximálně racionální, ekonomickou politiku. Tak nebudou moci být nuceny žádat od těchto institucí pomoc.

Přiznám se, že je to i moje osobní strategie, i když ji tyto instituce opravdu nemají rády. Proto bych skončil svými vlastními slovy, která jsem před více než dvaceti lety řekl na konferenci světové banky ve Washingtonu: „Nejsem ochoten platit tvrdé peníze za měkké rady“.