Před několika lety se nám při stěhování rozbil televizor. Nový jsme si už nekoupili, protože jsme zjistili, že se bez něj prostě obejdeme. Naposledy jsem se v tomto postoji mohl uvtrdit v neděli večer. V hospodě běžela nad hlavami chlapů popíjejících pivo Česká televize. Jako kulisa s pohyblivými obrázky, z níž se linuly i nějaké zvuky. Skoro nikdo ji pořádně nevnímal. Až do okamžiku, kdy začal pořad 168 hodin a v úvodu zaznělo, že jedna z „reportáží“ bude na téma CZEXIT.
V tu chvíli hospodský od pípy okřikl štamgasty slovy: „Chlapi, ztichněte na chvíli, teď bude v bedně o tom CZEXITU.“ A hospoda skutečně ztichla. Skoro všichni se u stolů přeskládali tak, aby na televizi viděli. Pak hospodský zesílil zvuk. A ze „svítícího-mluvícího obrázku na zdi“ se začala valit propaganda, vedle které by bledl závistí i nacistický ministr Joseph Goebbels (NSDAP).
Referendum jako strašidlo
Z mluvících hlav vycházely termíny jako „ekonomická sebevražda“, „zchudnutí o polovinu“ a pod. Pořad začal úvodem o tom, jak soukromé a dezinformační weby lžou o EU, manipulují s fakty a jak toho zneužívá strana SPD a její předseda Tomio Okamura. Myšlenka se pak táhla napříč celým příspěvkem. V divákovi měla zřejmě vzbudit dojem, že v případě schválení ústavního zákona o celostátním referendu nás po případném hlasování o setrvání v EU čeká naprostá zkáza. Autoři zřejmě již pochopili, že hodně velkému počtu lidí vadí nařízení a zákazy, které se na nás z Bruselu valí. A mají strach, že by případné referendum skutečně mohlo skončit CZEXITEM. Zákon o referendu se sice ještě ani nezačal v Parlamentu projednávat, ale už nyní budí děs v hlavách na Kavčích horách. A ty se zřejmě rozhodly šířit „hrůzu“ mezi lidi.
Nevím, jak jinde, ale v naší hospodě se „uměleckého záměru“ docílit nepodařilo. Vynechám velmi sprostá slova, která padala z úst chlapů, kteří svými koncesionářskými poplatky živí autory pořadu. Jen dodám, že hostinský málem o televizi přišel, když nám ekonomové zasedající v placených funkcích v orgánech EU vysvětlovali, jak se všichni máme od vstupu do EU lépe. A jak nám rostou platy. V tu chvíli chtělo několik hostů po televizi hodit prázdným půllitrem. Zabránil jim v tom vrchní se slovy: „Chlapi neblbnětě, na čem byste pak čuměli na olympiádu...“
Manipulace s fakty. Uvádění pouze části informací. A zkratkovitý závěr. Z toho Nora Fridrichová a její tým obviňují nezávislá média a politiky, kteří se snaží prosadit referendum o setrvání ČR v EU. Přesně toho samého se však v pořadu dopustili sami.
Co je pravda?
V řadě zemí světa musí svědek předtím, než začne vypovídat u soudu složit přísahu, že „bude mluvit pravdu, celou pravdu a nic než pravdu. A že nic podstatného, co k věci ví, soudu nezamlčí“. Křivé svědectví je závažným zločinem, za jehož spáchání se dotyčný může ocitnout na řadu let za mřížemi. A to i u nás. Takovým testem by televizní příspěvek neprošel.
Je sice pravda, že od vstupu do EU do českých veřejných rozpočtů z rozpočtu EU přišlo o více než 557 miliard korun více, než z našeho státního rozpočtu do Bruselu odešlo. Jenže to není celá pravda. V reportáži zcela chyběly informace o tom, jaké výdaje musely být z veřejných rozpočtů utraceny k tomu, aby se ČR mohla stát členem EU. A kolik miliard musíme jako daňoví poplatníci utrácet na různá opatření, která naše orgány veřejné moci musí provádět, protože to nařídila EU. Jeden příklad za všechny:
Kontrola: Pasou se vám krávy?
Soused je chovatel krav a ovcí. Loni k němu přišla ze Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) na kontrolu inspektorka, která se musela na vlastní oči přesvědčit, jestli se jeho dobytek pase. Soused sice nechápal, co jiného by měla zvířata dělat, protože třeba karty hrát neumí, ale samozřejmě ji po pastvinách provedl. Paní kontrolorce to bylo trapné. Omlouvala se a vysvětlovala, že to nařídili v Bruselu. Procházkou kolem krav a ovcí strávila 2 hodiny na čestvém vzduchu. Další hodinu sepisovali kontrolní protokol. Pak sedla do služebního auta a odjela kontrolovat další zemědělce a jejich dobytek. Stovky českým státem placených úředníků tak strávily tisíce hodin okukováním pasoucích se zvířat. Při výletech po krásách českého venkova spálili ve služebních vozech tisíce litrů nafty nebo benzínu. Placeného samozřejmě ze státního rozpopočtu.
Každý zemědělec může takových „veselých“ historek s úřady a EU vyprávět tolik, že by to vydalo na pořádně tlustou knihu. A nikdo dnes neumí vyčíslit, kolik peněz to všechno stojí. Autoři pořadu se o to ani nepokusili. Oni si tu otázku totiž vůbec nekladou.
A nekladou si i daleko důležitější otázky. Kolik miliard musely české podniky vynaložit na různé věci, které Brusel nařizuje. Aby nemusely zavřít. Včetně různých nesmyslů jako kulaté rohy v mlékárnách. Nerezové stoly na zrání sýrů, když na nich sýry nezrají. Něco podílu na tom má i naše vláda, že z těch nesmyslů nepožaduje a nevyjedná výjimku jako Francouzi, Holanďané či Rakušané. Podstatná je i otázka, zda by bez těch nesmyslů vyráběné zboží mohlo na trh EU. A za jakých podmínek. Čínské může. Je mnoho dalších otázek k problémům reálné ekonomiky a EU, na něž je třeba hledat odpovědi.
ÚS: Právní řád už je nepoznatelný
Hledání pravdy je složitá a těžká práce. Dnešní svět je složitý. Stejně tak právo. To je přitom pouze částečným odrazem obrazu reálného světa. Skládá se z mnoha zákonů, vyhlášek, směrnic a nařízení. A pak také nějakých ústav a mezinárodních smluv. Náš Ústavní soud ve zdůvodnění jednoho svého rozhodnutí o ústavní stížnosti uvedl, že „náš právní řád je ve svém celku již nepoznatelný...“ Předpisů je podle ústavních soudců tolik, že žádný jedinec již není sám schopen je všechny obsáhnout. Lidově řečeno „pobrat“. Pro dokreslení: informační systém Sbírky zákonů, v němž lze najít všechny české právní předpisy, eviduje k dnešnímu dni více než 16 tisíc platných zákonů a vyhlášek. Platných evropských norem je více než 27 tisíc. V této nepřehledné změti si mnohé z předpisů vzájemně odporují. Teprve všechny platné právní předpisy dohromady tvoří jako celek právní řád. Jenom se znalostí jejich souhrnu a všech souvislostí lze vnímat, co je to „právo“.
Přečtením několika paragrafů nebo článků, a dokonce ani celého jednoho zákona nebo evropské směrnice se čtenář často vůbec nedozví celou právní úpravu problematiky. Tisícům lidí už se stalo, že byli na základě takového neúplného čtení odsouzeni. Každý právník může potvrdit, že v nějakém zákoně je napsána jedna věc, ale v dalším pak jiná. A teprve když znáte všechny části práva, které se dané problematiky týkají, tak máte obraz právní úpravy dotyčného problému. Pohříchu jsou však různé části regulace často roztroušené do mnoha předpisů. V takovém světě se celá pravda hledá strašně složitě a obtížně.
Omyl nebo neznalost?
Když mluvící hlavy v pořadu o CZEXITU hovořily o tom, že v celém dokumentu, kterým byl zřízen Evropský sociální pilíř, nejsou ani jednou zmíněna slova „imigrant“ nebo „uprchlík“, tak to samozřejmě byla pravda. Ovšem odvozené tvrzení, že tento dokument imigrantům nazaručuje právo na čerpání zdravotního a sociálního zabezpeční ve státech EU, můžeme hodnotit pouze jako právní názor. Na ten má podle Ústavy a Listiny základních práv a svobod každý právo. Každý má právo i na nesprávný právní názor. Pramenící třeba z omylu nebo neznalosti. Což může klidně být případ autorů reportáže. Pokud by neznali řadu dalších evropských právních předpisů týkajících se migrace a sociálního zabezpečení – a zejména judikaturu Evropského soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva – tak by mohli snadno získat pocit, že „Pilíř“ migrantům nic nezaručuje. A neznamená pro členské státy riziko obrovských výdajů z veřejných rozpočtů na péči o migranty. Teprve když si „Pilíř“ přečteme s uvedenými dalšími prameny práva, tak vidíme, k čemu podpisem dokumentu ČR zavázal dnes už bývalý premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD).
Takový rychlokvašný způsob práce však lze i při velké míře tolerance klidně označit za neprofesionalitu.
Ztraceno v překladu?
Ke stejnému závěru bychom mohli dojít i při hodnocení kvality práce s cizím jazykem. V reportáži bylo použito části vystoupení jednoho ze členů japonské podnikatelské delegace, kteří jednali v Británii s vládou konzervativní premiérky Theresy Mayové. Japonec ve svém vystoupení řekl, že „pokud v Británii dojde ke zhoršení podmínek pro podnikání, tak je možné, že japonské firmy z této země odejdou“. Překladatel ČT to však v pořadu přeložil tak, že „japonské firmy odejdou z Británie v důsledku BREXITU“. Což je významově něco zcela jiného. Po praktické realizaci BREXITU se podmínky pro podnikání v Británii mohou zhoršit, ale mohou se také klidně zlepšit. Nebo také mohou zůstat stejné či podobné.
Kdo to ví?
Nikdo neví, jak to doopravdy bude v Británii vypadat po uskutečnění BREXITU. Ani britská vláda to neví. Přiznala to nedávno dokonce i premiérka Mayová. Ani rok a půl po aktivaci části Lisabonské smlouvy, kterou se zahajují jednání o odchodu země z EU, totiž stále není jasné jak EXIT proběhne. Evropská komise provádí podle nedávného vyjádření britského hlavního vyjednavače a ministra zahraničí Borise Johnsona při jednáních něco jako „hru na zdržovanou“. Zatím byly s britskou vládou projednány tak „důležité“ věci jako budoucnost briských součástí evropské soustavy chráněných rezervací pro ptáky Natura 2000 apod. O tom nejpodstatnějším – o otázkách přístupu britského zboží na evropský trh a unijního zboží na britský – se ještě ani nezačalo pořádně jednat. Stejně jako o podmínkách, za nichž budou moci britské firmy poskytovat služby na trhu Unie a evropské na trhu britském.
Nikdo tedy ve skutečnosti není schopen reálně předpovědět, jaké hospodářské dopady bude BREXIT mít. Kdokoli sice může „od pasu střelit“ nějakou předpověď. Může zveřejnit svůj tip na růst či pokles britského hospodářství. Každému občanovi to umožňuje právo svobody projevu. Britskému i českému. Jiná věc ovšem je toto tvrzení řádně podložit důkazy. V tuto chvíli by nikdo nebyl schopen unést důkazní břemeno při napadení svého tvrzení u soudu.
Takových tipů či odhadů běhá mediálním prostorem přehršel. Jeden z nich byl citován bez uvedení zdroje a souvislostí i ČT v pořadu 168 hodin. Předvídá pokles britské ekonomiky o 2 až 8 %. Už jen ten rozptyl budí podezření a měl by zarazit každého ekonoma. V měnovém vyjádření by měl hodnotu mnoha desítek miliard liber.
Kde se vzal pokles o 2 až 8 %?
Jde o závěr studie britských státních úředníků, kteří se pokusili vládě odpovědět na otázky nejhorších možných dopadů ve třech verzích BREXITU. Při „špatně“ provedeném přestupu Británie z EU do Evropského hospodářského prostoru (EFTA). Při „předvídatelných“ chybách při sjednání bilaterální obchodní dohody EU–Británie. A při odchodu Británie do pozice zemí, které nemají s EU žádné dohody upravující volný obchod nad rámec smluv Světové obchodní organizace (WTO).
Studie má několik set stran. Hemží se to v ní podmiňovacími slovy: pokud, jestliže, dojde-li. Britská státní služba v ní v podstatě spíše upozorňuje na body, na které se vláda při jednání musí soustředit. Pokud nechce, aby BREXIT přinesl britským firmám ztráty. Klade ministrům mnohem více otázek, než na kolik jich odpovídá. Přesto je to pro britskou politickou reprezentaci přínosný materiál. I když zdaleka neříká „bude to takto a takto“. Jak by to rádi viděli někteří novináři, kteří se při práci neradi namáhají myšlením.
A co CZEXIT?
Při úvahách o CZEXITU jsme na tom s informacemi ještě hůře. A nedělní pořad nám vůbec nepomohl. Ani plamenná prohlášení profesionálních „bafuňářů“ organizací, které sdružují některé české podniky či podniky v ČR působící. V žádné z těchto organizací totiž není povinné členství, jako bylo v cechu kdysi ve středověku. V ČR na rozdíl od některých jiných evropských zemí není pro firmy povinné ani členství v Hospodářské či Agrární komoře. Všechna prohlášení čelných představitelů spolků sdružujících některé firmy je tak třeba brát pouze jako v zastoupení výhradně jejich členů. To není reprezentativní výstup z ekonomiky. I když určitou vypovídací hodnotu samozřejmě má, tak není absolutní. Otázka totiž vůbec nemusela proběhnout diskusí a hlasováním členů. Na to je třeba vždy myslet při hodnocení výstupů „bafuňářů“.
Jak je to ve výrobě a obchodu?
Ke zjištění stavu věcí je nutné se ptát přímo v podnicích. Ve výrobních a obchodních společnostech. Ne u nějakých obchodníků s akciemi. Jejich prohlášení totiž často mají charakter manipulace s trhem. S cenami akcií a dalších cenných papírů či měn.
K získání obrazu o užitečnosti EU pro naše hospodářství je třeba klást otázky přímo ve firmách. Na to, jestli jim evropské právo přináší výhody, nebo komplikace. A jaké. Co konkrétně jim vadí, nebo co konkrétně oceňují na nějakém předpisu či jejich souboru. U veřejnoprání televize, která má díky koncesionářským poplatkům roční rozpočet několik miliard korun, bych čekal, že se takové práce zhostí. A že tím bude plnit své zákonné poslání zprostředkovat divákům aspoň částečný odraz reality. Když plný nelze nikdy zachytit pro složitost života.
Hozená rukavice
Jsem rád, že o něco podobného se pokoušejí Parlamentní listy. Loni na podzim se mi dostalo té cti být přizván k pracem mapujícím problematiku EU a možného CZEXITU. PL si jako jedny z prvních všimly, že politické uspořádání vzešlé z loňských voleb do Poslanecké sněmovny může přinést schválení zákona o celostátním referendu. Tedy zákona, s nímž naše Ústava počítá již 25 let od svého schválení. Ale dodnes chybějícího zákona. A že jedním z prvnách možných referend by mohlo být hlasování o setrvání či vystoupení z EU.
Od voleb mnozí pozorní čtenáři mohli zaznamenat řadu článků, které se pokoušejí zjistit více o EU a o důsledcích možného CZEXITU. Svojí „trochou do mlýna“ se snažím v PL přispívat také.
Úplnou a pravdivou opověď na otázku, jaké to bude po CZEXITU, zatím nikdo z nás nemá. Nemají ji ani naši politici. Vládní ani opoziční. Dokonce ani ti, kteří se snaží, aby se o tomto tématu aspoň diskutovalo. Jako je třeba Tomio Okamura a jeho kolegové z SPD. Některá jejich vystoupení vypadají třeba i neprofesionálně. Leckdo si může myslet, že tím téma CZEXITU diskreditují.
Už to, že téma dokázali dostat na jednací stoly Sněmovny je však třeba ocenit.
K čemu jsme jako občané dobří?
Podle Ústavy veškerá moc ve státě náleží lidu. Tedy občanům. Ne politikům. Skrze volené zástupce je totiž pouze častečně uplatňována. Ústava však výslovně počítá s tím, že část moci má být vykonávána přímo lidem. V referendu. Občané, kteří jsou dost dobří k tomu, aby volili politiky, jsou dost svéprávní i k rozhodování v referendu. A lidé, kteří byli dost způsobilí hlasovat o vstupu do EU, jsou i nadále dost způsobilí k hlasování o eventuálním výstupu.
To, co jako občané potřebujeme pro své rozhodování, je dostatek kvalitních a pravdivých informací. A pokud možno co nejúplnějších. Když už nelze pravdu nikdy vystihnout celou.
Je třeba se o to však v maximální míře pokusit. Za sebe mohu čtenářům PL slíbit, že se budu snažit k poznání pravdy o EU a o možných dopadech CZEXITU přispět svými články. Jak nejlépe a nejúplněji budu umět. Je mi ctí, že mi k tomu Parlamentní listy dávají prostor na svých stránkách.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
