Letos uplynulo už plných 30 let od rozpadu tehdejšího Československa na dva samostatné státy. Jak na ta vzájemná jednání o podmínkách rozdělení federace vzpomínáte dnes?

Je pravda, že to byla hrozně složitá jednání. A také velmi zdlouhavá. Původně jsme chtěli federaci udržet, ale zjistili jsme, že to nebude možné, mnoho lidí i politiků bylo tehdy proti. Říkalo se, že bude občanská válka jako v Jugoslávii, že česká koruna bude za 30 slovenských, to vše přispělo k rozpadu republiky.

Při zvažování různých variant rozdělení Československa hrály prý svou roli i obavy z toho, jak se zachová a koho podpoří armáda. Byla to skutečně pravda?

Jistě, pravda to byla, ale podařilo se to nakonec vyřešit, i díky férovosti českých generálů, kteří prostě přišli a na rovinu nám řekli: „Vy budete armádu budovat, my budeme pouze likvidovat.“

Byly na tuto alternativu, tedy rozdělení státu, obě země připravené?

Česko připravené bylo, tam jsem nevnímal žádný deficit – spíše naopak. Naopak my jsme připraveni nebyli, nebo pouze minimálně. Tam, kde už Češi měli jasnou představu a měli připravený plán, Slováci neměli nic, protože my jsme jednoduše o rozdělení nevěděli!

Největší spory prý byly o způsobu dělení majetku. Dvě ku jedné ve prospěch Česka. Bylo to spravedlivé, když to nyní máte možnost hodnotit s odstupem?

Já se domnívám, že ano, i když jsem občas tady na Slovensku potom slýchal různé stížnosti, že to bylo nefér, a tak podobně. Ale věřte mi, že Slováky nikdo ošidit ani nechtěl. Ta vzájemná komunikace byla velmi dobrá, navíc ve federálních orgánech bylo dost lidí, mezi nimi i hodně Čechů, kteří nám aktivně pomáhali a informovali nás.

Jenže v zákoně bylo také to, že pokud se ČSFR rozdělí, tak ten stát, který se rozhodl odtrhnout, ponechá majetek tomu druhému. Takže v případě jednostranného referenda na Slovensku reálně hrozilo, že veškerý majetek propadne ve prospěch Česka. To jste také věděli?