S blížícími se volbami do Evropského parlamentu se často mluví o tom, v jaké „kondici“ je Evropská unie a jak moc se tento integrační proces osvědčil či naopak „zvrhl“ v něco úplně jiného. Jak se na to díváte Vy se svými bohatými mezinárodními zkušenostmi?
Když ze sebe střední a východní Evropa na konci devadesátých let minulého století setřásla břemeno komunismu, hleděli jsme všichni dychtivě k možnosti dostat se do uskupení reprezentovaného modrou vlajkou s dvanácti žlutými hvězdičkami. Generace dnešních čtyřicátníků a starší si v uvedené souvislosti jistě vzpomenou na jedno z hesel Občanského fóra „Zpátky do Evropy“. Je ovšem dnešní Evropská unie tou unií, do níž jsme se v roce 1990 tolik těšili, anebo již začíná připomínat nechvalně proslulou RVHP, kde se direktivně ve jménu jediného povoleného světonázoru rozhoduje od stolu bez ohledu na skutečné potřeby ekonomik a obyvatelstva?
Škodí Andrej Babiš České republice?Anketa
Evropské unii je často vytýkáno to, že se místo účinného řešení těch nejdůležitějších společných problémů, jako je např. obrana vnějších hranic před nelegální migrací či řada ekonomických problémů, soustřeďuje na řadu podružných témat a často zbytečných regulačních omezení. Je to podle vás skutečně tak? A v čem vidíte největší chybu?
Tato výtka je zcela oprávněná. Evropská unie, resp. její současné vedení naprosto ztratilo soudnost a zdravý selský rozum, když na úkor řešení kritických palčivých problémů, které zmiňujete, věnuje pozornost druhořadým až třetiřadým tématům. Běžným Evropanům už to však začíná dost vadit. Mimochodem, v čerstvém průzkumu Německé obchodní a průmyslové komory (DHIK) konaném u příležitosti nadcházejících voleb do Evropského parlamentu a učiněném na vzorku 3.000 firem si 95% (!) oslovených subjektů z německého byznysu stěžuje na velkou byrokratickou zátěž a neúnosné množství povinností plynoucích z eurounijní legislativy. A v čem spatřuji chybu? Komisi i Evropský parlament ovládl v poslední dekádě progresivistický politický proud, jehož vesměs rudo-zelená ideologie nikdy nezohledňovala zájmy běžných lidí, natož obchodu a průmyslu. O tom po 40 letech života v socialismu my Češi a Moravané víme své.
Prezident Petr Pavel na začátku letošního roku opět nastolil diskusi o tom, jestli by i Česká republika měla zavést euro a stát se součástí eurozóny, o což usilují také především některé strany vládní koalice. Jaký postoj máte ke společné měně Vy a opravdu je nezbytně nutné, aby rovněž naše země euro zavedla?
Škodí Andrej Babiš České republice?Anketa
Především nedávné protesty zemědělců po celé Evropské unii soustředily pozornost veřejnosti na Green Deal, který byl doposud představován jako správná zelená cesta, které povede k uhlíkové neutralitě starého kontinentu, a zároveň koncept udržitelné budoucnosti s řadou nových podnikatelských příležitostí. V jakých barvách se na Green Deal díváte Vy?
Green Deal, z právního hlediska soubor asi 50 nařízení EU, představuje v té podobě, v jaké existuje nyní, čirou katastrofu. Nedávno jsem byl na rozhovoru u Xavera a v daném kontextu jsem citoval slova pana prezidenta Zemana, který označil tento eurounijní ideologický a právní nesmysl za vraha českého hospodářství. S greendealovou představou zářných hospodářských zítřků to opravdu nebude tak divoké, když naopak nedávno 72 šéfů největších průmyslových konglomerátů v Evropě podepsalo v Amsterodamu deklaraci o tom, že Evropa se nesmí stát kontinentem pouze průmyslových inovací, ale především má intenzívně usilovat o zachování a další rozvoj průmyslové výroby. Přeloženo do normálního jazyka – kapitáni evropského průmyslu uštědřili tímto prohlášením Green Dealu řádný diplomatický políček, jenž sice přichází pozdě, ale přece. Evropští zemědělci a sedláci, kteří se kvůli povaze své práce nemohou nechat opít rohlíkem, rozpoznali zelené bláboly ihned, v důsledku čehož vidíme po celé unii defilovat traktory a hospodářské stroje. Jsem všemi deseti za tvorbu rozumné unijní strategie pro povzbuzení průmyslu, obchodu a zemědělství, nikoliv pro uhlíkový fanatismus.
Jste zkušený diplomat, proto by mne zajímalo, jaký zvuk má Česká republika mezi svými evropskými partnery? Dokážeme si podle Vás dostatečně účinně prosazovat své vlastní zájmy na mezinárodní úrovni?
Nejdříve je třeba si uvědomit, že v rámci Evropské unie patří Česká republika do ranku zemí střední velikosti a to jak rozlohou, tak obyvatelstvem, což svým způsobem determinuje i její politickou váhu v EU. Pokud se týká reputace, má Praha pověst bezproblémového partnera. Možná někdy až moc, což souvisí s druhou vaší otázkou. U prosazování národních zájmů totiž vše odvisí od toho, kým je Česká republika reprezentována. A nemusíme si představovat pouze vrcholná unijní politická setkání. Léta jsem zastupoval ČR v EU v pracovních skupinách právní povahy a z vlastní zkušenosti mohu zodpovědně prohlásit, že člověk se mohl učit od Francouzů, Holanďanů nebo Španělů, jak vehementně jsou tito schopni prosazovat své národní zájmy. Na mysl se mi v této souvislosti vkrádá citát z kultovního projevu Milouše Jakeše na Červeném Hrádku, jenž si dovolím parafrázovat v tom smyslu, že u nás je to ve vztahu k EU tak nějak „piánko“. Sám pro sebe si přístup některých našich předních politiků a představitelů veřejného života vůči Evropské unii definuji jako tzv. ovčí syndrom.
Především při pohledu na Maďarsko a nově také na Slovensko se zdá, že Evropská unie již v některých klíčových otázkách nemluví právě jednotným jazykem. Neobáváte se, že právě vzdor politiků jako je Orbán nebo Fico povede k postupnému rozpadu EU?
Slovy klasika – rozmohl se nám tady takový nešvar, spočívající v tom, že se zhusta komentuje vnitropolitické dění toho či onoho státu. Proč ne, bavíme-li se někde u pivka v pohostinském zařízení, ale jako diplomat se musím při hodnocení zahraničních partnerů držet zpět a u každého případného vyjádření vážit svá slova na lékárnických vahách. Navíc oba státy, které zmiňujete, tj. Slovensko i Maďarsko, jsou nám z řady důvodů velmi blízké. Omezím se proto na konstatování, že pokud něco může vést k hypotetickému rozpadu Evropské unie, pak to budou pouze a jen její vlastní chyby, nikoliv projevy ministerských předsedů dvou jejích členských států.
Z jiného úhlu pohledu by „rebelie“ Maďarska či Slovenska mohla vést k posilování tlaku na změnu hlasovacích mechanismů uvnitř Evropské unie a zvyšování snahy o omezování práva veta pro jednotlivé členské státy. Co si o těchto snahách, které již probublávají z bruselských kuloárů, myslíte?
Když jsem v jedné ze svých předchozích odpovědí hovořil o tzv. ovčím syndromu některých našich politiků ve vztahu k EU, pak souhlas České republiky se zrušením práva veta by byl jeho exemplárním projevem. Podívejte, mou odbornou specializací je mezinárodní a evropské právo, jimž se věnuji skoro čtvrtstoletí. Porovnám-li v rámci evropské právní úpravy pravomoci národních států před 30 lety a nyní, tak opravdu hovoříme o pověstném nebi a dudách. Unie si za tu dobu na sebe přenesla již tolik kompetencí, které byly původně výlučně v hájemství národních států, že se za žádnou cenu nesmíme zbavit toho mála, jež nám do dnešních dnů ještě zbylo. Do této hrstky patří i zachování práva veta.
Fotogalerie: - Fialo, odstup satane
Kromě toho, že jste diplomat, zdůrazňujete svou právnickou odbornost. Jak se z Vašeho profesního pohledu díváte na fakt, že až 60 % veškeré národní legislativy vzniká jako implementace legislativy Evropské unie?
Uvedená skutečnost je daní za naše členství v Evropské unii. Už dávno při jejím založení se uvažovalo o výhodách harmonizace potažmo sjednocení určitých oblastí jednotlivých právních řádů, proto se členské státy postupně více a více zavazovaly k přijímání unijní legislativy. Pomyslnou právní bránu, skrze kterou k nám tato legislativa teče, tvoří články 10 a 10a Ústavy ČR. Na druhou stranu parlamenty národních států mají za určitých podmínek možnost nabytí účinnosti evropské legislativy ve svých právních řádech zabránit. Takovýto nechtěný eurounijní právní předpis ovšem musí být zablokován společně více parlamenty. V praxi je však těchto případů jako šafránu.
Přestože se teď bude ve veřejném prostoru hodně mluvit o Evropské unii, její vnitřní uspořádání na rozdíl např. od českého parlamentu nedává tomu evropskému příliš velké pravomoci. Mohou podle vás volby do Evropského parlamentu tedy něco zásadního změnit?
Postavení Evropského parlamentu se od jeho založení v roce 1951, tehdy ještě pod názvem Parlamentní shromáždění, podstatně zlepšilo. Byl daleko více vtažen do procesu tvorby eurounijní legislativy, vyslovuje důvěru či nedůvěru nové Komisi, společně s Radou schvaluje rozpočet Evropské unie a tak bychom mohli pokračovat. Kdyby nic jiného, nadcházející volby do Evropského parlamentu mohou změnit a doufejme, že také změní, stávající politickou nadvládu zelených progresivistů.
Když navážu na předešlou otázku, jak silný může být hlas byť třeba jediného českého europoslance v konkurenci dalších 704 europoslanců z celé Evropské unie? Může vůbec europoslanec něčeho reálného dosáhnout či prosadit?
Stejnou otázku jsem si na počátku své aktuální kandidatury do Evropského parlamentu položil rovněž. Falešná je představa, že se novopečený europoslanec bude po svém zvolení hrdě tlouci rukama v prsa jako King Kong s tím, jak odteď všechny přesvědčí o své pravdě. V tom okamžiku končí. Naopak platí okřídlené úsloví, že v jednotě je síla. Více než dvacetiletá zkušenost z diplomacie mne naučila hledat partnery podobného smýšlení a trpělivě vyjednávat o koalicích. Jeden sám opravdu zmůže málo. Ale pak se přidá ten a onen a najednou máte vedle sebe dalších sto. A o to jde.
Jaroslav Knot se narodil v roce 1977 v Uherském Hradišti, kde dosud žije. Vystudoval mezinárodní a evropské právo na Masarykově univerzitě v Brně a na Právnické fakultě ve Stockholmu. Nejdříve pracoval pro Skandinávskou obchodní komoru, od roku 2003 pracuje v diplomatických službách. Byl tajemníkem na velvyslanectví ve Vídni, šest let byl velvyslancem v Norském království a v Islandské republice, teď se věnuje na ministerstvu zahraničí ekonomické diplomacii. Plynně mluví pěti jazyky. Letos kandiduje do Evropského parlamentu za hnutí ANO.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Karel Výborný
Filipes
_profil_top.jpg)
