A pak jsem na toho prudícího soudruha vytáhl medaili z SSSR... Ringo Čech vypravuje, jak se žilo rockerům pod komunisty

23. 2. 2016 19:56

ROZHOVOR Sešli jsme se pro rokenrol. Švihák lázeňský nám otevřel dveře. Klečel jsem před krajským tajemníkem, aby soudruhu Schelingerovi odpustil. V Rusku jsme dostali vyznamenání a průkaz s rudou hvězdou. Na Rudém náměstí na mě padla depka. Antichartu podepsali za nás. V Národním byla samá voňavka. Život podle Micka Jaggera a konec podle Jima Morrisona. Nikdy bych ho v Bratislavě z mostu skočit nenechal. To nám řekl o Jiřím Schelingerovi Franta Ringo Čech.

A pak jsem na toho prudícího soudruha vytáhl medaili z SSSR... Ringo Čech vypravuje, jak se žilo rockerům pod komunisty
Foto: Hans Štembera
Popisek: František Ringo Čech

Na začátku března by bylo Jiřímu Schelingerovi již pětašedesát. V dubnu to bude třicet pět let od jeho tragické smrti. Jak jste se s ním vůbec potkal? Co vás dalo dohromady?

Já jsem o něm vůbec na začátku semdesátých let nevěděl. Ale svěřil jsem se Pavlu Chrastinovi, že chci dělat rokenrol. A ten mi řek, že zná nějakého Jirku Schelingera, že je to výtečný zpěvák, hraje u Šípa a má stejné zaječí úmysly a už nechce dělat Šlapací kolo a Dráty pletací. Chrastina nás dal dohromady, slovo dalo slovo a padli jsme si do oka, což je naprosto nejdůležitější. Já jsem tehdy byl s Viktorem Sodomou na vrcholu slávy, ale „buble gum“ styl byl uzavřená kapitola. Naivně jsem si myslel, že by Sodoma mohl dělat Schelingerovi předskokana. Sodoma to odmítl, rozešli jsme se. No a když Schelinger viděl, že mám kapelu, ale nemám zpěváka, tak se se mnou dohodl.   
 
S neznámým zpěvákem jste si asi moc nepomohl, když jste s ním chtěl na prahu normalizace dělat rokenrol…

Kdepak rokenrol. Najednou jsme přestali hrát. Pořadatelé říkali, že mám sice kapelu, ale nemám zpěváka. Byla to ošemetná věc. Kapelu musíš živit. A tak jsem požádal Vaška Zahradníka – šéfa  televizního orchestru, aby vzal Jirku do bedny. A  Zahradník pro něj napsal písničku Švihák lázeňský. Živý sobotní televizní přenos z Karlových Varů všechno změnil. Tehdy spolu kanály nebojovaly – navíc byly jen dva, a tak Schelingera vidělo pět milionů diváků a písnička se velmi líbila. Už v pondělí mi volali pořadatelé, že by nás chtěli. Švihákovi lázeňskému vděčíme já a Jirka za to, že jsme začali fungovat. A hraje se dodnes.     
 
Kdy jste poprvé narazili na normalizační kulturní potentáty a překážky doby?

Začali jsme opatrně. Ještě chvilku jsme jeli v duchu Šviháka lázeňského, aby si Jirka upevnil diváckou pozici. A tak zpíval třeba Dělám hú, dělám hú. Ale začali jsme přitvrzovat. Deep Purple, Black Sabbath, Uriah Heep. Jirka se na to sice zpočátku necítil, ale začal skládat, psal muziku a zalíbilo se mu to. A najednou jsme měli rockovou písničku a objevili se s tím v televizi. A to už nestačilo nám jen zasponkovat vlasy, ale bolševici podvědomě poznali, že to je hudba ze druhé strany barikády. A Jirka to vždycky rozbalil, na jevišti si nebral servítky a začaly problémy. Já jsem byl v té době již zavedený komik, tak jsem ataky dlouho tlumil. Klečel jsem před krajským tajemníkem, aby soudruhu Schelingerovi odpustil, že to tak nemyslel. A oni řekli: My vás necháme bejt, ale pojedete na politickou píseň do Sokolova. Tam jsme nakonec nejeli. Ale udělali jsme něco pro Písničky pro hvězdu. Oba jsme se za  to příšerně styděli, ale na pár měsíců byl od bolšánů pokoj a my byli na čas zachráněný.   

A takhle to trvalo celých osm let vaší spolupráce?

Ne. Mezitím jsme taky jeli skoro na dva měsíce do Ruska. Udělali jsme v Redutě přehrávku pro Rusy a ti si nás vybrali. Ten zájezd jsem později popsal v knížce Z mého života. Fakt je, že jsme tam slavili neuvěřitelný úspěch a měli vyprodané haly. Dokonce nám dali v Togliatti vyznamenání a průkaz s rudou hvězdou. Ale na mě tam padla depka. Když jsme stáli na Rudém náměstí, které je velmi neosobní – z jedné strany Vasil Blažený, Kreml a to Mauzoleum – tak jsem si říkal, že to je navždy v prdeli. Trochu nás tehdy rozveselila návštěva obchodního domu GUM, kde neměli vůbec nic. To je barák jako kráva, ale třeba v kovo měli jen kombinačky a v zelenině pouze brambory. Ale pravda je, že když jsme po návratu v nouzi vytáhli to vyznamenání z Togliatti při nějakém průšvihu, tak byl zase na půl roku pokoj. Ale přitom nás pořád přezkušovali, jestli na to vůbec máme. A my byli přitom tak populární. Dělali jsme si z toho někdy i prdel. Když se třeba Kavaleho zeptali, jak zní kontrabas, tak jim s vážnou tváří odpověděl, že brum, brum, brum. Tehdy byly útoky na všechny rockové kapely. Ale v těch komisích byli vlastně naši kolegové. A tak nám pomáhali třeba Václav Hybš nebo Karel Vlach.  

Dá se vyhledat záznam ze setkání  kulturních pracovníků v Národním divadle v roce 1977. V hledišti při tzv. Antichartě jste také vy. Tváříte se tam dosti oduševněle…

My jsme tam museli jet. Ale nepodepsali jsme to. Po tom shromáždění jsme utekli. Druhý den mi volala sekretářka od Hrabala z Pragokoncertu a lomila rukama: Pane Čech, je velkej průser, vy jste zmizeli a my s holkama jsme vás podepsali. My jsme naopak nechtěli podepsat od začátku. Měli jsme připravenej jinej fór. Tehdy se u nás prodávaly dvě ruský voňavky, Saša a Nataša. Byly to čtvrtlitrovky a my jsme těma voňavkama v Národním divadle postříkali všechny kabáty v šatně. Dokonce se pak nechal slyšet i Karel Gott, že nemohl ani do tramvaje, jak smrděl, a šel do Mozartovky pěšky. Antichartu jsme nepodepsali, ale podepsali ji za nás. Koneckonců můj podpis je dost dobře napodobitelnej.

Jak charakterizovat osobní Schelingerův život?

Jeho osobní život byl velmi problematický. Odpovídal životu Micka Jaggera – třeba jak střídal partnerky. Jirka byl agresivní na jevišti, ale v osobním životě byl velmi pokornej a hodnej člověk. Takže když narazil na ženskou, která byla dominantní, tak ho ovládla. Ovládala ho jak první, tak i druhá žena. Nedá se říct, že by v tomhle byl Jirka smolař, ale čich tě neomylně vede k té, která si tě nejvíc osedlá. My jsme osobní život nikdy neřešili, ale v autě se probralo všechno do podrobna, děti, manželky, milenky, prostě všechno. Ale já jsem byl natolik chytrej, že jsem do toho nezasahoval. Do takovejch věcí se nemá zasahovat, protože se to všechno nakonec obrátí proti tobě.

Jiří Schelinger má dceru. Ta se údajně před časem chtěla zbavit autorských práv po svém otci jenom proto, že si chtěla koupit motorový člun. Byl jste s ní někdy ve styku?

Já ji nikdy neviděl. Ale myslel jsem si, že mě Schelingerova dcera vyhledá jako nejbližšího hudebního kamaráda, abychom se poznali. Bylo by to i logické, ale ji to vůbec nezajímalo. Já ji přece nebudu hledat a říkat: Já jsem Ringo, slečno Schelingerová... Brzy jsem ty snahy o setkání proto ukončil.
 
Kam zařadit Schelingera v oněch sedmdesátých letech jako zpěváka?

Jiří Schelinger byl hardrockovej zpěvák. On byl svou barvou hlasu a naturelem českej Mick Jagger. Žádnej Mišík, jak psali. Mišík byl českej Paul Anka. Osudem je potom Schelinger českým Jimem Morrisonem. Furt lechtal draka, stále riskoval život. Riskoval úplně ve všem. Oslovili ho třeba lidé kolem Charty 77, aby to podepsal. V tom ho musela vrátit na zem kapela. Všichni jsme měli děti, tak jsme mu řekli, že jestli nás chce zničit, tak ať to rovnou podepíše a můžeme jít domů.

Nedošlo krátce před smrtí Schelingera k rozporu v tom, jakou muziku máte dělat? Nechtěl Schelinger od vás odejít?  

Bohudíky vůbec ne. Bulvární novináři by to rádi furt hledali a dělali ze mě toho zlosyna, co jako ďábel strhl čistýho Jirku na zcestí. Naopak, my jsme byli velcí kamarádi, nemůžeš s někým bejt osm let, když bys ho neměl rád. Ale je pravda, že mě tehdy už to cestování dost unavovalo. Chtěl jsem se věnovat výhradně psaní. Chtěl jsem sedět, psát a nechtěl jezdit. Tehdy s náma začal spolupracovat i Jirkův brácha Milan. A ten nebyl asi tak dobrej jako Kavale, Kubeš, Stárek. A muzikanti jsou jak známo takový kurvy, že nesnesou mezi sebou někoho, kdo není tak dobrej jako oni. Prostě to nedělalo dobrotu. Ale zase jsem do toho nezasahoval. No a najednou přišel ten nešťastnej skok.

Už mnohokrát jste mi říkal, že kdybyste býval tehdy před pětatřiceti lety byl se Schelingerem v Bratislavě, tak se ta tragédie nestala. Opravdu si to myslíte?

Na tom si stojím. Vůbec bych k němu nepustil ty lidi s tím nápadem. Šel bych s ním do té vinárny k Františkánům, ve dvanáct bych ho vykopal do hotelu, vodved bych ho a zavřel bych za ním dveře. To, co tam s ním sedělo, nebyli fanouškové, to byli vopruzové, votlemkové. S těma udělal sázku, že skočí. Šlo o klukovinu, ale byl takovej. Byla u toho i jedna naše společná kamarádka, která mi volala hned potom. Jirka skočil na nějakou drátěnou konstrukci a ta ho utopila.   
 
Co byste mu vzkázal na nebesa?

Jirko, debile, proč jsi skákal? A k tý smrti ještě drobnost, která mě tehdy šokovala. Velice brzy po té tragédii jsem potkal na Výtoni Janu Kratochvílovou. Zrovna šla z ministerstva kultury a tam jí jeden úředník říkal, že Schelinger měl velké štěstí, že umřel, protože by ho brzo zastavili. Přišlo mi to krajně cynický mluvit o někom, kdo umřel, že měl štěstí...










 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Josef Petrů

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Diskuse obsahuje 36 příspěvků Vstoupit do diskuse Tisknout

Další články z rubriky

Brutální, ale pravdivý prezident Zeman. Politolog rozebral jeho dnešní vystoupení před ekonomy

20:38 Brutální, ale pravdivý prezident Zeman. Politolog rozebral jeho dnešní vystoupení před ekonomy

ROZHOVOR Prezident se trefil do černého. Farizejství a pokrytectví v české politice existují. Jediný…