V blížících se volbách do Evropského parlamentu se budou o přízeň voličů ucházet jak strany a hnutí typu TOP 09, STAN či nových subjektů europoslanců Jaromíra Štětiny či Pavla Teličky, pro něž jsou priority a postoje bruselských elit více než přání českých občanů, ale i ti, co hlásají, že budou hájit naše národní zájmy. Jaké jsou ty české národní zájmy a nejsou zájmům jednotlivých členských zemí nadřazeny zájmy Evropské unie jako celku, třeba ve formě proporčního rozdělení imigrantů do jednotlivých členských zemí, aby tíhu nenesly jen Itálie a Řecko?
Český národní zájem není zase tak složité téma. Je to bezpečí občanů i republiky jako celku. To především. Pak je to zachování určité minimální míry suverenity, a to například v otázkách bezpečnosti, sociálního zabezpečení, v otázkách azylu a migrace. K českému národnímu zájmu jistě patří i možnosti exportu našich podnikatelů. A našli bychom další oblasti, jako například energetickou bezpečnost, čisté životní prostředí a podobně. Nicméně vzhledem k situaci v dnešním světě dávám na první místo bezpečnost. Bohužel, Evropská unie čím dál více narušuje to, co bych nazval naší bezpečnou zónou. Oblast rozhodování, nad kterou dosud máme kontrolu. Jsme státem, který má svou přítomnost a budoucnost ještě stále ve svých rukách. Říkám-li státem, nemyslím jakýkoli stát, žádnou prázdnou nádobu, do které lze nalít libovolnou ideologii a libovolné lidi dle aktuálních nálad. Myslím tím konkrétní stát s konkrétními tradicemi, s konkrétní historií. Myslím tím českou, moravskou a slezskou zemi. Stát, který nikoho nikdy nekolonizoval, nikoho vojensky neokupoval. Stát, který nemusí cítit žádný komplex z minulosti a nemusí si ho léčit tím, že bude páchat civilizační sebevraždu. Může nás mrzet maximálně to, že jsme se nebránili, když jsme měli a mohli. Spolupracujme s evropskými národy, ale nenechejme si vnutit myšlenku, že nutnou daní za tuto spolupráci je nekritické přijímání nesmyslů.
S naplňováním svých zájmů v rámci Evropské unie nebyli spokojeni Britové, a tak si odhlasovali brexit. Ve čtvrtek nad ránem byl ale na jednání nejvyšších představitelů členských zemí EU dohodnut další odklad odchodu Spojeného království, a to až na konec října. Čí je to vina, že se ani po třech letech od referenda v červnu 2016 nepodařilo Britům z Unie vymanit? A věříte vůbec, že se jim to podaří?
Myslím, že je třeba nazvat věc pravým jménem. Proces vystoupení z Evropské unie, jak jej upravuje Lisabonská smlouva, podle které dnes EU funguje, je úmyslně nastaven tak, aby vystoupení z EU bylo fakticky velmi obtížné, až nemožné. Formálně to tak možná nevypadá, ale praxe ukazuje, že to tak je. Osobně bych dnes vsadil jen málo na to, že Velká Británie skutečně EU opustí. Rád se budu mýlit. Ne proto, že bych z jejího vystoupení měl radost, ale proto, že si to Britové odhlasovali v referendu. A takové rozhodnutí má být naplněno, protože to je skutečná demokracie. Opakování hlasování proto, že nedopadlo dle mých představ, je zvrácenost, která má s demokracií společného jen máloco. Veřejné mínění je komplexní jev, který se neustále mění a přechodná lhůta, kterou Lisabonská smlouva nařizuje, znamená, že rozhodnutí o vystoupení, rozhodnutí o podmínkách vystoupení a samo vystoupení se nutně odehrají v rozdílných kontextech, v rozdílných společensko-politických situacích. Vzhledem k tomu, jak silný vliv mají evropeističtí aktivisté v médiích a v jiných sférách veřejného života, je zřejmé, že čas bude vždy pracovat proti těm, komu se povedlo v referendu prosadit vystoupení z Evropské unie. Na příkladu Velké Británie je to dobře vidět. Abych to shrnul, jednou se Britové rozhodli a toto jejich rozhodnutí mělo být v nejkratším možném čase naplněno. Mohu si o jejich rozhodnutí myslet cokoli, ale to, že dosud EU neopustili, je špatná zpráva pro demokracii.
Česká republika je jednou ze zemí, kterých se úzce dotýká kauza dvojí kvality potravin. Tento týden bude Evropský parlament schvalovat dohodu, která je proti této praktice benevolentní, když šance na přijetí pozměňovacího návrhu, jenž zahrnuje zákaz jakéhokoli odlišného složení výrobků se shodným označením či obalem, je nepatrná. Co si myslíte o tom, že v EU budou nadále existovat spotřebitelé první a druhé kategorie, do níž spadají i Češi?
To je pro mě naprosto nepřijatelné. Na tomto příkladu vidíme, že když dojde na věc, jdou vzletné ideály stranou a na stole jsou jen zájmy. Berme proto spolupráci států v EU pragmaticky a nechtějme si hrát na evropský stát. A hlavně, mějme se vždy na pozoru, když na nás jdou se vznosnými ideály evropské integrace. Známý brněnský bavič Franta Kocourek měl takové heslo: „Furt ve střehu“…
Psali jsme:
O vašem hnutí Vědci pro ČR víme, že ve svém programu k volbám do europarlamentu označuje ideologii politické korektnosti za nebezpečnou a chtělo by do rozhodování EU vrátit zdravý rozum. Jak se na prosazování politické korektnosti podílejí česká média a není pro ta mainstreamová východiskem při jakémkoli informování veřejnosti?
Na nedávné kauze předního britského politického filozofa Rogera Scrutona, který se podílel na budování českého disentu, vidíme, jak politická korektnost funguje. Redaktor jednoho periodika úmyslně a bez skrupulí překroutil jeho výroky, což nakonec vedlo k vyhození Rogera Scrutona z funkce vládního poradce. České mediální prostředí ještě tak zvrhlé naštěstí není. Sice doufám, že nikdy nebude, ale optimistou v tom nejsem. Politická korektnost se neprojevuje pouze lakováním skutečnosti na růžovo, ale také na černo a vlastně na jakoukoli barvu. Je to zkrátka lhaní. Pobouřil mě v tomto smyslu nedávný článek na stránkách veřejnoprávního (sic!) rozhlasu, který informoval o britském svérázném aktivistovi, který si říká Tommy Robinson. Zcela jistě je to kontroverzní osobnost. Český rozhlas se „nestranně“ s panem Robinsonem vypořádal už v titulku, kde jej označil „krajně pravicovým extremistou“. Po takové dehonestaci můžete o daném člověku napsat už v podstatě cokoli. Potom následně kolující informace byly různě zkreslovány a tomu pak odpovídala diskuse na sociálních sítích. Znovu – vím, že pan Robinson je složitá, kontroverzní postava, ale neobjektivní a účelově zkreslované informování ve veřejnoprávním médiu nepovažuji za vhodné. A když tohle prochází veřejnoprávním médiím, co pak můžeme chtít po těch soukromých…? Jsem zvědav, jaké budou veřejné informace k pozvání kanadského psychologa Jordana Petersona Univerzitou Palackého v Olomouci. Olomoucká univerzita se projevila jako skutečně liberální, nesouhlasící s umlčováním nekonformních názorů, respektující svobodnou diskusi. To už samozřejmě vyvolalo i nesouhlasné reakce, převážně z levicových kruhů. Pořád tedy narážíme na informování systémem polopravd, pololží, lží s politicky korektní přísadou pravdy.
Před časem tvrdil na jednání Rady ČT její tehdejší člen Michal Jankovec, že Česká televize má určený úhel pohledu na základě doporučení Evropské komise, která povoluje veřejnoprávním médiím fungovat z poplatků nebo z daní jenom za předpokladu, že budou prosazovat, obhajovat a dívat se na všechno z úhlu pohledu tradic evropského humanismu a kritického myšlení. Jak se s tím má veřejnoprávní televize vyrovnat, když jí zákon o ČT zároveň ukládá poskytovat objektivní, ve svém celku vyvážené a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů, což s „bruselskou“ optikou ne vždy ladí?
Přiznám se, že nevím, z čeho přesně pan Jankovec vycházel. Odpovím tedy obecně tak, že jakákoli instrukce tohoto druhu je pro veřejnoprávní médium nepřípustná. Možná si ovšem Evropská komise divně vykládá pojem kritické myšlení.
Zaujalo mě, že jako odborník na životní prostředí jste v jednom z rozhovorů řekl, že za největší problém planety považujete nárůst populace, s nímž jsou spojeny všechny nynější problémy – životního prostředí, migrace, hladu, válečných konfliktů, terorismu. Co podle vás brání tomu, aby se o hrozbě nárůstu populace začalo mluvit tak jako o ohrožení životního prostředí i na vrcholných politických úrovních a aby padaly návrhy na to, jak tento problém řešit?
Upřesním, že růst populace je zásadním problémem, ale nikoli v Evropě. Jedná se zejména o země tzv. třetího světa. Nevím, zda je úplně přesné se ptát, co přesně nyní brání tomu, aby se o tomto jednalo na vrcholných úrovních. Není to tak úplně pravda. Diskutuje se o tom na úrovni OSN i regionálních organizacích. Otázkou je, zda poté publikované závěry jsou jen politicky korektní, nebo pravdivé, a zda konstruktivně a efektivně přispívají k řešení situace. Věřím, že po volbách a po jmenování nové Evropské komise tomu tak bude i na této úrovni. Konec konců, také proto kandidujeme. Takže pořád je to politická korektnost, která problémy rozmělňuje za cenu různých ústupků a málo efektivních řešení. Musíme si říci, otevřeně a nahlas, že prudký růst populace v zemích tzv. třetího světa kombinovaný s neustálými ozbrojenými konflikty a politickým rozvratem je zásadním rizikem i pro nás. Musíme si také přiznat, že na rozvratu mnohých těchto zemí se podílely země euroatlantického prostoru. V bláhovém přesvědčení, že v těchto zemích lze ze dne na den nastolit stejný typ demokracie, jaký známe od nás. Tyto regiony ale potřebují především stabilitu, bezpečí pro své obyvatele a alespoň minimální schopnost si se svými problémy poradit samy. Že to nebude vždy znamenat demokracii západního střihu, to je prostě realita. Soustřeďme se na to, aby pomoc EU směřovala k stabilizaci těchto zemí, a řekněme si jasně, že než by měla podporovat terorismus a další konflikty, raději ať není žádná. Může to znít cynicky, ale zde často platí, že méně je více. Je to jako se sociálními dávkami, v přiměřené míře pomohou. Ale je-li jich mnoho, působí jako drogy – devastují vám tělo i duši.
Dramatický nárůst populace se týká hlavně Afriky a Asie, zatímco Evropanů spíše ubývá. Nekupuje si Evropská unie rozvojovou pomocí Africe a Blízkému východu jen dočasný relativní klid, když jinak vypadá nevyhnutelně, že se starý kontinent vzhledem k rozdílnému vývoji populace ve zmíněných světadílech i k propastnému rozdílu v životní úrovni stane cílem nezadržitelného pronikání především lidí z Afriky na jeho území?
Já se obávám, že Evropská unie si svou pomocí nekupuje ani ten klid. Vidíme to na nekončícím přílivu nelegálních ekonomických migrantů. EU opájí sama sebe, jak je úžasná, že pomáhá potřebným. Musíme si přestat lhát. Přestaňme jen pro svůj dobrý pocit páchat dobro. Jižní hranice EU musí být neprostupná. Potřebujeme silnou kontrolu vnějších hranic. Ukončeme jakoukoli peněžitou sociální podporu nelegálním imigrantům. Současně však pomáhejme africkým zemím stabilizovat se a stavět se na vlastní nohy. Co kdybychom třeba místo zemědělských dotací pro některé členy EU umožnili zvýšení dovozu zemědělských produktů z Afriky a napomohli tak rozvoji tamního zemědělství? Že to má spoustu problémů s kvalitou potravin a podobně? No jistě, jenže je otázkou, co chceme a co chceme řešit. Narůstající africká populace potřebuje především dostatek potravin, aby byla schopna samostatné existence a nebyla jen závislá na potravinové pomoci. K tomu by měly směřovat výsledky jednání představitelů obou kontinentů. Zcela jistě o tom jednají a je také jasné, že realizace něčeho takového nebude rychlá a snadná. Ale myslím si, že tato pomoc má svůj smysl a má budoucnost. Opusťme iluzi, že v těchto zemích nutně musí být liberální demokracie. Musí zde být především bezpečí a stabilita. Pak budou mít jejich obyvatelé mnohem méně důvodů ze svých zemí odcházet do Evropy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
