Jak by se dnes měly chovat evropské matky?
Jako všechny matky. Starat se o své děti, nechat je experimentovat, učit se a hrát si v nastavených mantinelech, podporovat je a především je milovat a chránit. Ale chápu, kam otázka míří. Co v poslední době postrádám, jsou základní slušnost a vzájemná ohleduplnost. Tam si myslím, že máme jako rodiče veliké rezervy. Základní pravidla, že se lidé zdraví, podrží si dveře, pomůžou si, hledám často u mladých lidí jen hodně pracně. Měli bychom asi trochu zpomalit a se svými dětmi trávit více času.
Jaká je role Angely Merkelové v současné Evropě?
Angela Merkelová se chová jako diktátor, který ovládl Evropu. Doporučuji zhlédnout starý film Demolition man. Německá kancléřka je nyní pro Evropu jako Raymond Cocteau v tomto filmu. Pamětníci si možná vzpomenou. Před mnoha lety jsme se smáli nad absurdností světa, ve kterém obyvatelé San Angeles žijí, dnes tu samou absurditu žijeme my, jen nám ještě scházejí helma na milování a tři mušle na toaletě. Především je Angela Merkelová člověk, který nejedná jako zástupce lidu, ale jedná jako diktátor, který hodlá nesouhlasné hlasy umlčet.
Co si myslíte o uprchlické krizi?
Především ji vnímám jako kritické nezvládnutí ochrany hranic schengenského prostoru. Nepochopím, jak lze dopustit, že lidé z cizích zemí násilím prorazí hraniční zátarasy a nikdo nic nedělá. Ale že tato krize vznikla, je vlastně logické. Vyhnu se teď spekulacím, zda jde či nejde o organizovaný krok k urychlení islamizace Evropy, spíše musím poukázat na to, že nebýt „asociální“ politiky zemí, jako jsou Německo či Švédsko, kdy pracující štědře živí ty nepracující, mnozí by se na cestu za „evropským snem“ vůbec nevydávali.
Sociální dávky mají být pomocí lidem, kteří se dostali do tíživé situace, a měly by být pomocí časově omezenou. Nebránila bych se ani modelu, že budou jakousi půjčkou, již bude muset příjemce jednou splatit. Pokud jsou skupiny obyvatel, a imigranti z předešlých let jsou v těchto skupinách zastoupeni mírou nemalou, dlouhodobě na dávkách, a přesto žijí na lepší úrovni než důchodci, kteří celý život pracovali, je něco špatně.
Ale vraťme se k současným uprchlíkům, i když se velmi zdráhám slovo „uprchlík“ použít. Člověk, který prchá před válkou a je v přímém ohrožení života, se zastaví na prvním místě, kde se bude moci vyspat bez strachu, zda se ráno probudí. Takový člověk je vděčný za jakoukoliv střechu nad hlavou, za deku, jakékoliv jídlo a hrnek vody. Ani jeden z těchto atributů drtivá většina současných migrantů nesplňuje. Jsme svědky agresivního chování, jsme svědky nerespektování našich zákonů, vandalismu, ozbrojování se. Jsme svědky lidí dožadujících se peněz, speciálního jídla, diktujících si podmínky, za jakých tu milostivě hodlají žít. Dostáváme zprávy o násilí, jehož se tito lidé dopouštějí, o popálených prstech, aby z nich nebylo možné sejmout otisky, o výhrůžkách, které se již nyní nezdráhají na naši adresu posílat. Nikdo mě nepřesvědčí, že tito lidé jsou uprchlíky a že nejsou pro naši společnost ohrožením, obzvláště když nechtějí, aby je bylo možné identifikovat. Ostatně i bezpečnostní služby se vyjadřují v podobném duchu. Souhlasím s pomocí těm, kteří naši pomoc opravdu potřebují, ale většina těchto lidí jimi opravdu není.
Stačí jen, abychom dodržovali naše vlastní zákony. Stačí chránit hranice, stačí trvat na dodržování azylového zákona, stačí nezavírat oči před chováním migrantů. Jako velkou slabinu vnímám i takzvané slučování rodin, kdy za jedním člověkem, kterému byl udělen azyl, přichází v průměru dalších šest až osm lidí.
Opravdu je nutné, aby Česko z EU odešlo, a proč?
Nepochybně ano. Z Evropské unie se stal moloch, který plíživě bere suverenitu a identitu členským zemím pod pláštíkem dohod, jakou je Lisabonská smlouva. Dalo se asi něco takového očekávat už v okamžiku, kdy jsme do EU vstupovali jako nerovnocenná země. Pak už přicházely jen regulace, nařízení a zákazy. Naše země se změnila i na pohled, kdysi barevná pole zežloutla. EU diktuje, jestli je letos lepší chovat prasata nebo ovce. Žárovky, vysavače, tloušťka banánů jsou už jen třešničkou. Živíme tisíce úředníků, které nikdo nevolil, přesto mají nemalou moc. Dotační systém je zrůdností, která nemá obdoby. Dokonce jsme byli přes tyto dotace vydíráni. A uprchlická krize dává jasně najevo, čím jsme jako země pro Evropskou unii. Rozhodně ne rovnocenným partnerem, se kterým jednáme o nějakém rozumném řešení. Rozhodně ne rovnocenným partnerem, který by měl stejné hlasovací právo jako například Německo. Chovají se k nám jako k nevychovanému frackovi, který si dovolil říci: „Ne!“
Nikdo nemá právo zasahovat do suverenity jednotlivých zemí. Každá země si má právo střežit své území, vybrat si, koho na své území přijme i jaký sociální systém nasadí. Jak si někdo může dovolit kritizovat, že se mají uprchlíci v detenčních zařízeních zle? Mají střechu nad hlavou, mají lékařskou péči, mají jídlo, které je přizpůsobováno jejich víře… Mají toho více než mnohé české rodiny nebo lidé v důchodu. A jsme nuceni ještě sklánět hlavy před Evropskou unií.
Tato nesvoboda stále narůstá, a čím déle v EU setrváme, tím hůře bude. Lidé se mnohdy bojí, že bychom bez ní nepřežili. Přežili – peníze, které lijeme EU do chřtánu, abychom pak pokorně o ně žádali zpět ve formě dotací, by zůstaly v rozpočtu rovnou. Sami bychom si určili, kolik čeho potřebujeme vypěstovat, a naše země by se krůček po krůčku vracela k co nevyšší soběstačnosti. A kromě toho, vystoupením z EU se neruší naše členství ve Smlouvě o Evropském hospodářském prostoru a se schengenským prostorem také nesouvisí. Ono by tak zle dlouho nebylo.
Jak vnímáte roli Ruska a USA v současném světě?
Především sleduji, jak se mění mediální obraz těchto dvou velmocí, jakými obě země bezpochyby jsou. Dlouhé roky jsme žili v tom, že Rusko je představitelem totalitní země, a USA pro nás byly vzorem svobody a demokracie. Jisté je, že tento obraz se mění. Dlužno ale říci, že pro běžného občana je jen velmi těžké posoudit, zda vidíme jen obrázek, který nám malují média, nebo zda jde o skutečnost. Nelze si nevšimnout, že média používají odlišný slovník pro USA a odlišný pro Rusko. Je pochopitelné, že obě velmoci se snaží svůj mediální obraz vylepšovat, a je na posouzení každého, zda konkrétní informaci vyhodnotí jako objektivní. Obě země mezi sebou nepochybně soupeří o svůj vliv na světovém dění, obě země zasahují, i vojensky, na území jiných suverénních států, což vnímám jako problém. Ale posuzovat, která země je v právu, posuzovat motivaci a posuzovat jednotlivé zásahy si opravdu netroufám. Pro běžného člověka je takřka nemožné dobrat se pravdy jen na základě informací, které nám poskytují média.
Můžete představit organizaci Naštvané matky a říci, jak moc jste naštvaná vy a na co?
Skupinu Naštvané matky založila počátkem letošního roku Eva Hrindová. Byla to jakási reakce na události, kterými jsme bombardováni každým dnem. Příkazy, zákazy, represe, násilí a naši politici v pozici mrtvého brouka. V této skupině, která má za pár měsíců takřka dva a půl tisíce členů, jsou lidé bez ohledu na politické smýšlení, ale s potřebou se současnému stavu nějak postavit. Neznamená to, že musíte být přímo matka, skupina je otevřena všem. Zjednodušeně se dá asi říci, že naším hlavním motem je „osobní svoboda“, kdy lidé budou moci rozhodovat o svých životech podle svého uvážení a nebudou se muset podřizovat „pachatelům dobra“, kteří si myslí, že oni jediní vědí, jak žít správně. Ale abych neopakovala slova zakladatelky, odkázala bych vás spíše na její blog, kde se lze dočíst o všem podrobněji.
A jak jsem naštvaná já? Naštvaná jsem na politiky, kteří si myslí, že jsou lidé hlupáci. Neuvědomují si totiž, že sedí ve svých teplých kancelářích jen díky lidem, jejichž hlas teď nechtějí slyšet a snaží se jej umlčet. Ale jinak mě naštvanou spíš nepotkáte. Je hloupost si ničit svoje zdraví kvůli konání druhých. To ale neznamená, že se člověk nemá snažit alespoň tak, jak umí nebo může. Stěžovat si a fňukat umí každý.
Jak vypadá podle vás současné školství?
To není téma na pár vět. Ale ve stručnosti ho zkusím nějak shrnout. V žádném případě nechci hodnotit kvalitu pedagogické práce učitelů. Co ale zmínit chci, je pro mě až nepochopitelná snaha mít všude všechno stejné. Mluvím například o maturitách. Naprosto souhlasím, že z jednoho konkrétního předmětu mají být zkoušky srovnatelné bez ohledu na školu. S čím ale naprosto nesouhlasím, je povinnost mít maturitu z konkrétního předmětu na všech školách.
Nově je velmi žhavým tématem inkluze. Likvidace speciálních škol, kdy pomalejší děti měly možnost získat vzdělání, nezřídka se i díky jemnějšímu přístupu v těchto školách dokázaly srovnat a později studovat běžnou střední školu. Zařazením dětí s různými mentálními indispozicemi dostává do špatné pozice nejen je, ale i děti, které se učí ve škole běžné. Velmi nesouhlasím s násilnou inkluzí, kterou odnesou především ti nejslabší.
Za další násilnost považuji povinný rok v mateřské škole před nástupem do základní školy, jehož důvodem je zvyšující se počet odkladů. I ve většině evropských zemí tato povinnost neexistuje a povinná školní docházka počíná až nástupem do školy. Co mi vadí, je filozofie napasovat děti do tabulek, které máme. A nikoho nenapadlo přizpůsobit staré tabulky současným dětem. Zvyšuje-li se počet dětí s odkladem, posuňme standardní nástup do školy na sedm let s možností nástupu v šesti letech dětem šikovnějším. Bez zbytečných posudků pedagogicko-psychologických pracovníků a bez přetěžování mateřských škol, kde mnohdy scházejí místa pro děti, jejichž maminky se vracejí po rodičovské dovolené do zaměstnání.
Nemohu se zbavit dojmu, že se naše školství zásahy ministerstva vrací před rok 1989, kdy se individualita dětí a různé potřeby prostě nenosí. V čem vidím také obrovský problém, je systém, kdy z veřejných peněz vznikají šílené obory typu genderová studia či sociální ekologie. Přesně z těchto převážně humanitních oborů přicházejí pracovníci neziskových organizací, které jsou tématem samy o sobě.
Jaká je budoucnost Evropy?
Záleží na tom, jak se dnes zachováme. Zřejmě narážíte na hrozbu islamizace Evropy. Já osobně to jako hrozbu vnímám. I proto lidé současnou vlnu migrace vnímají s takovými obavami. Lidé, kteří dnes do Evropy přicházejí, přicházejí ze zemí, kde je islám většinovým náboženstvím. Netajím se tím, že islám považuji za zločinnou ideologii, jež ohrožuje na životě každého nemuslima, která schvaluje násilí a potlačuje práva žen. Nepovažuji proto za náhodu, že ve všech evropských zemích, kde se zastoupení muslimské menšiny přiblížilo čtyřem procentům, došlo k nárůstu požadavků této menšiny, došlo k nárůstu zločinnosti opět z těchto řad, stupňují se útoky na nemuslimy. Vznikají zóny, kde je praktikována šaría, kam se bojí i policisté. Bylo by bláhové se domnívat, že budeme jedinou zemí, kde to bude jinak. Jak bude vypadat budoucnost Evropy, je už zřejmě odhadnutelné, západní Evropa už tento proces nechala zajít velmi daleko a mírovou cestou ho již pravděpodobně nezvrátí. Česká republika, Polsko a další země bývalého východního bloku tu šanci ještě mají, pokud neudělají stejnou chybu jako země západní.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
