Setkáváme se pár desítek minut potom, co byla jmenována druhá vláda Andreje Babiše. Jaký je váš komentář k ní?
Naše země vládu ve standardním módu potřebuje. Vláda bez důvěry osm měsíců standardní režim pro vládnutí není. Třeba personální změny na ministerstvech, které v uplynulých měsících probíhaly, by měla dělat spíše vláda s důvěrou Parlamentu než vláda, která je postavená na hlasech třiceti procent obyvatel, kteří přišli k volbám, a nemá podporu ve Sněmovně nikoho dalšího. V tomto směru jsem rád, že tady nějaká vláda, která má šanci získat důvěru, vznikla. To, že je postavená na půdorysu, který se mi nelíbí, není nic překvapivého. Na druhou stranu bylo evidentní, že vláda bez Andreje Babiše prostě nevznikne a všechny ostatní strany v Parlamentu to měly postavené na tom, že vládu, kde bude Andrej Babiš jako premiér, nepodpoří.
Takže tu byly v podstatě jen dvě možnosti. A to je tato a pak druhá, z mého pohledu ještě strašidelnější. Tedy menšinová vláda, kterou by podpořily KSČM a SPD. Tato varianta narazila na nějaké limity uvnitř hnutí ANO. Pro některé lidi v hnutí, možná pro některé plánované ministry, možná i pro premiéra směrem ke vztahům, které chce mít v Evropské unii i s našimi sousedy, to bylo problematické. Takže je tu nějaký pokus, u kterého uvidíme, jak dopadne 11. července. Druhá stránka věci, kterou můžeme označit minimálně za nevkusnou, je to, že vláda, jejíž půdorys je veřejně postaven na podpoře komunistické strany, která navíc aktivně do jmenování ministrů zasahuje a chce obsadit svými lidmi dozorčí rady státních firem, je jmenovaná v den výročí obětí komunismu. To je pro mě trochu hořká připomínka nejenom Milady Horákové a dalších dvě stě popravených a desetitisíců lidí, kteří byli nespravedlivě zavření, přišli o majetek, byli ponižováni za své odlišné názory nebo museli tuto zemi opustit. Myslím, že tento den ke jmenování vlády si mohl pan prezident odpustit.
Zda nová vláda získá důvěru, můžeme jen hádat, ale je reálným faktem, že těch osm měsíců po volbách stále vládu s důvěrou zatím nemáme. Ne že by to byla jen česká specialita, děje se tak i jinde, ale přesto, kdo za to může? Možná řeknete, že Andrej Babiš, ale mají na tom podíl i jiné strany?
Že je hlavním viníkem Andrej Babiš, vám překvapivě neřeknu. Viníkem je situace, že už před volbami padlo tolik ostrých slov a vzájemných invektiv jak od Andreje Babiše k ostatním, tak od ostatních směrem k Andreji Babišovi, že bylo evidentní hned po volbách, že se bude těžko hledat nějaká většina postavená na stranách, které ctí ústavu a Základní listinu práv a svobod. Bylo zřejmé, že ANO nebude chtít s tímto výsledkem obětovat Andreje Babiše jako hlavní postavu svého hnutí. Taky bylo jasné, že ostatní – pracovně jim říkejme demokratické strany – nebudou chtít vládu, kde je trestně stíhaný premiér. Situace to byla složitá, že to trvalo tak dlouho, mě nepřekvapuje. Uvidíme, zda je to opravdový konec vyjednávání, nebo jestli za dva týdny, které nás čekají do hlasování o důvěře, ukážou, že to byl jen krok k dalšímu pokusu. Nebo k předčasným volbám?
Sociolog Prokop tvrdí, že generace, která přivítala listopadové dny v roce 1989, je dnes zklamaná a volí Zemana a Babiše. Dá se z toho vyvodit, že se vytrácejí myšlenky a hodnoty listopadu 1989, nebo jsou mnozí lidé jen unavení ze stran, které tu v posledních třech desetiletích vládly?
Myslím, že ty hodnoty se nevytrácejí. Očekávání lidí v listopadu byla různorodá, a ne všichni jsou spokojeni. A také je třeba říci, že ne všichni jsou vítězové. Dívat se na ekonomiku, a jak se lidem daří, jenom pohledem z Prahy prostě nefunguje. Když se člověk podívá na různé mapy o počtu exekucí, o průměrném výdělku, o nezaměstnanosti, tak vidí, že jsou regiony, které se nepodařilo ani po téměř třiceti letech postavit na nohy. Pro dva kraje existuje už několik volebních období speciální program, který jim má pomáhat. Jde o Ústecký a Moravskoslezský kraj. Stejně jsou to tyto dva kraje, kde jsou tyto ukazatele nejhorší. Obecně Sudety jako geografické označení těch pohraničních regionů jsou stále na té mapě exekucí vidět. Podle mě tady platí věta, že národu a státu se nedaří podle toho, jak se mají ti nejbohatší, ale jak se mají ti nejchudší. Tvářit se, že tu nemáme ghetta lidí, kteří se ocitli v situaci, ze které nemají cestu ven, v pochopení stavu země moc nepomáhá.
Trošku jste mi odpověděl na další otázku – jak se vlastně máme?
V průměru se máme dobře, když se podíváme na statistické údaje. Ale jsou tu celé skupiny lidí, které se ocitly třeba v souvislosti s těmi exekucemi v neřešitelné situaci. Poměrně často diskutujeme se zaměstnavateli a odboráři, co se na trhu práce děje. Je tu velká skupina obyvatel, která je exekucemi zatížena tak, že je pro ně úplně jedno, jestli pracují, nebo nepracují. Protože jim na konci zůstane úplně stejně. Těm lidem je třeba dát nějakou motivaci a nějaké světlo na konci tunelu, aby se jim vyplatilo pracovat, a to ne načerno. Aby jim zůstalo více, než když nepracují vůbec. Myslím, že by stát měl najít odvahu k tomu zjednodušit oddlužení. Samozřejmě ne plošné, ne pro všechny, ale za předem definovaných podmínek zjednodušit systém oddlužení, protože často se tito lidé ocitají v situaci, že si půjčují peníze už v době, kdy nesplácejí předchozí úvěry, a ty nové firmy půjčují dál a moc dobře vědí, komu půjčují. Měly by to riziko nést z větší míry ony.
Proevropské strany se v posledních volbách dostaly do Sněmovny s odřenýma ušima. Konkrétně myslím KDU-ČL, TOP 09 a STAN. U vašich Starostů je to přece jen specifické, poté, co nedopadla koaliční spolupráce s lidovci, jste šli do voleb sami na poslední chvíli a asi považujete překročení pětiprocentní hranice za úspěch...
Spolupráce s KDU-ČSL skončila na tom, že nevěřili tomu, že budeme mít společně přes deset procent. Nakonec jsme se rozhodli kandidovat sami kvůli tomu, protože podle mého se ve volbách nedá uspět, pokud nevěříte, že v nich uspějete. Proto bylo dobře, že jsme kandidovali sami. Výsledek byl těsný. Na druhou stranu jsme s přípravou voleb začali v červenci vlastně z úplné nuly, možná že ze záporné situace, v době, kdy po republice ještě viseli Petr Gazdík a Pavel Bělobrádek, a my jsme startovali vlastní kampaň. Výchozí situace nebyla ideální. To, že jsme pětiprocentní hranici překročili, i když těsně, je pro mě dobrý výsledek. Teď je potřeba, abychom to odpracovali v Parlamentu, a uvidíme, co bude v dalších parlamentních volbách.
MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D., MPA
Chtěl jsem jen naznačit, že STAN byl v trochu jiné situaci než ostatní, ale výsledek byl určitě pro KDU-ČSL a TOP 09 zklamáním a z celkového pohledu to prostě není žádná sláva. Čím to je?
Dobrý výsledek to určitě není. Když se ale na výsledky podíváte, tak jediný, kdo udělal dobrý výsledek, jsou Piráti. ANO mělo výsledek, který se předpokládal, všichni ostatní propadli. Včetně ODS, ČSSD, komunisti měli nejhorší výsledek od roku 1989. Ukázalo se, že velká část voličů podle mého odešla od topky k Pirátům, kteří jsou vnímaní pro spoustu lidí jako naděje do budoucnosti. Tak to je. Část lidí volí podle minulosti, část podle toho, co kdo udělal, a část podle nějaké naděje do budoucnosti. Všechny parlamentní volby v historii České republiky se vyznačují tím, že tam vždycky se do Parlamentu dostala nějaká síla, která symbolizovala naději na pozitivní změny k lepšímu. Výsledek byl takový, jaký je. Navíc způsob přepočtu hlasů výsledky malých stran dramaticky snižuje, posiluje vítěze. Uvidíme, co s tím dělat do budoucnosti. Můj názor je, a vím, že není většinový u kolegů v KDU-ČSL a TOP 09, aby v evropských volbách tyto tři subjekty kandidovaly společně, protože minimálně v oblasti evropské politiky mají více společného než rozdílného.
Psali jsme:
Migrační krize a věci s ní spojené – neschopnost chránit vnější hranice, nedostatečné zásahy proti pašerákům lidí, poměrně neúspěšný a zdlouhavý návratový režim lidí, kteří azyl nedostanou, zhoršená bezpečnostní situace – to jsou témata, která otřásají Evropskou unií. Jste z Hrádku nad Nisou (kde jste byl dlouhá léta starostou), který leží na hranicích s Německem kousek od Žitavy. Hrádek za poslední tři desetiletí prokoukl, už to není „díra na hranicích“, přispěla k tomu jistě i přeshraniční spolupráce. Nemají ale teď lidé u hranic obavy z toho, že Německo migraci nezvládne, což se pak projeví i u nich?
Obavy má asi v Evropě momentálně každý. Možná ani z těch lidí, kteří už v tom Německu či Evropě jsou, jako z těch, co se sem z Afriky mohou dostat. Když se člověk na situaci nedívá pouze optikou České republiky, tak třeba proto, abychom měli levné banány, se v Africe používají pesticidy, které čistí banánové plantáže od všeho ostatního než od banánů. Pesticidy, které se v Evropě nesmějí používat už třicet let. Zatímco banány jsou během postřikování zabaleny v igelitech, na místní obyvatele vlastníci plantáži tak trochu kašlou. V Africe tlakem globální ekonomiky se z chudších oblastí stávají ještě chudší. Je jasné, že jsou to hlavně ekonomičtí migranti, a ne političtí či ti, kteří utíkají z války. Ale když máte vyžít za dolar denně a živit z toho svoji početnou rodinu, někdo vám nabídne iluzi Evropy, kde o vás bude postaráno, tak to může část lidí oslovit.
Správná je podle mě myšlenka zřídit uprchlické tábory v severní Africe, v regionech, ve kterých jsou na tom lidi špatně. Měli bychom se snažit pomáhat tam, kde konflikty vznikají. Druhá důležitá věc – měli bychom se snažit je sami nevytvářet. Je potřeba připustit, že třeba Libye nebyla úplně demokratická země z pohledu, jak to vnímáme my, na druhou stranu to byla země víc k žití pro běžné lidi, než je dnes. Syrská krize je ukázka toho, jak si velmoci poměřovaly svaly schované za různé skupiny, až to dovedly do situace, kde absolutně přestalo platit právo. To pak vždycky nutí část lidí utéci někam jinam. Měli bychom se zamyslet, jestli vyvážení demokracie do koutů, které na ni nejsou připraveny, je koncepce, která nám pomáhá, nebo spíš škodí.
Hrádek nad Nisou neleží jen u hranic s Německem, ale i Polskem. Současná polská vláda je často kritizovaná Unií. Jak vidíte vy politickou situaci v Polsku pohledem přes hranice, navíc s manželkou pocházející z Polska?
Je zavádějící hodnotit situaci v sousední zemi podle toho, co člověk vidí v televizi či si přečte na stránkách novin. Většinou se dozvíte o největších skandálech a problémech. Polsko je rozdělená země jako Česká republika. Jsou tam zhruba půl na půl dva názorové proudy. Jeden je víc národní. Paradoxně Právo a spravedlnost je konzervativní v těchto oblastech, ale co se týká ekonomiky, je to spíše levicová strana. Proti tomu jsou liberálové z velkých měst a západní poloviny Polska. To, že mám polskou ženu, mě ale neopravňuje hodnotit polskou politiku. Myslím, že řada z těch názorů vychází z polských dějin, které jsou trochu jiné než naše. Oni mají s oběma svými velkými sousedy opravdu velmi špatné zkušenosti. Ten proud národní je tam silnější než u nás, a ten, který říká, že se musíme postarat sami o sebe, je ještě o hodně silnější než u nás.
Z jejich historických zkušeností patrně vyplývá větší napojení na Ameriku, Spojené státy?
Oni vždy v historii po roce 1990 více spoléhali na Ameriku než na Evropu. Je to vidět na jejich vojenské strategii. My jsme vedli diskusi, jestli tu má být americký radar, polská vláda teď dokonce nabídla, že je ochotna financovat umístění stálé vojenské základny na polském území. Berou to jako záruku své bezpečnosti. Kromě toho Polsko poměrně intenzivně vybavuje svoji armádu, tam nějaké problémy s dodržením dvou procent na obranu nemají. Pak je tam ještě další věc – na rozdíl od České republiky, kde je náboženství spíše minoritní záležitostí, v Polsku je tomu přesně obráceně. Vliv katolické církve je tam významně větší, z toho pramení větší příklon ke konzervativismu a hodnotám, o kterých někteří lidé mluví, že jsou to hodnoty minulosti. Úplně si dlouhodobě nejsem jistý tím, že když člověk zbourá Desatero a nemá žádné jiné, tak jestli je úplně bezpečné společnost nechat bez hodnot, které jsou v ní nějak zakotvené.
Jak velkým přínosem je pro nás členství v EU? Určitě se za peníze z EU toho u nás dost postavilo, její kritici však namítají, že je to na úkor toho, že nám vnucuje politickou agendu a omezuje naši svobodu. Co k tomu říci?
Který předseda vlády sousedního státu je vám nejsympatičtější?Anketa
Největšího ekonomického partnera máme v Německu, druhého v Polsku. Když jsme mluvili o tom Polsku, tak Poláci se hodně rvou s Evropskou komisí, ale ani Právo a spravedlnost nikdy nemluví o tom, že by neměli být v Evropské unii. Vnímají ji jako postavení na společných historických základech, jako je křesťanství, a podobných hodnotách. Jinou alternativu nemáme. Co bychom měli změnit na přístupu, je být sebevědomější při vyjednávání těch agend. To myslím, že reálně poslední vláda nedělala. Přijde mi, že když se něco začne v Bruselu řešit, tak místo toho, abychom byli aktivní a vyjednávali si podporu pro některé naše pozice – což mimochodem skvěle umějí Poláci – tak poštěkáváme z Prahy, že je to špatně. A pak třeba nejedeme na důležité jednání o migraci. Myslím, že V4 udělala chybu, že nejede na jednání o migraci a pošle tam za sebe rakouského premiéra, který přece primárně hájí zájmy Rakouska. Jako politické gesto to chápu, ale pro vyjednávání nějakých budoucích věcí je to strategická chyba. Sebastian Kurz je jistě charismatický, mladý a nadějný politik, ale je to premiér Rakouska, nikoliv České republiky. Podle mého se měl toho jednání zúčastnit premiér Babiš a tvrdě argumentovat o tom, co nám na principech, které se projednávají a navrhují, vadí.
Na závěr se zeptám, jak je to vlastně s tím Ruskem? Není konfrontace s ním až zbytečně přehnaná? Určitá ostražitost vůči němu je jistě namístě, je ale Rusko pro nás opravdu největší hrozbou?
Nechci říkat, že je to největší hrozba, ale jedna z hrozeb. Můžeme Vladimiru Putinovi vyčítat všechny možné autoritářské sklony, ale dovedu si představit i horší režim, který by tam mohl nastat. Mám trochu pocit, že skok z feudalismu rovnou do komunismu byl na tu společnost příliš prudký a diktovat jim z venku, že tam mají málo demokracie... Myslím, že Rusko je z velké části evropská země, která má trochu jiné zkušenosti. Má samozřejmě velké imperiální sklony, protože sedmdesát let to byla jedna ze dvou největších velmocí a významně ovlivňovala dění ve velké části světa. Pak zažila deset let totálního pádu a vevnitř té společnosti ambice být znovu tou velmocí jsou. Je to pochopitelné. Když se to srovná s Německem po roce 1918, tak to taky z velmoci spadlo do situace, kdy lidé deset roků neměli co jíst. Také tam byla ambice vrátit se zpátky.
Myslím, že bychom se měli chovat racionálně v tom, že je třeba s Ruskem jednat. Na druhou stranu je potřeba vymezovat mantinely a hranice, že pokud Pobaltí nechce být součástí ruské sféry vlivu, tak je třeba Rusku ukázat, že jsou tu nějaké spojenecké závazky zbytku Evropy a že tam to Pobaltí nepatří, a když porušuje mezinárodní smlouvy na Ukrajině, je třeba hledat způsoby, jak je Rusku připomínat. Ale tvrdit, že je Rusko jediným problémem současného světa, není úplně košer. Máme těch problémů v Evropě hodně. Měli bychom se zaměřit na odstraňování problémů v regionech, odkud lidé touží k nám utíkat. To je, myslím, i zájem Ruska hledat tady řešení.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
