Nejspíše na této schůzi bude Senát volit tři nové radní do ÚSTRu. Myslíte, že toto bude dalším zlomovým bodem „bojů o ÚSTR“?
Rozhodně. A to ať dopadne volba jakkoliv. Tedy zda vyhraje, obrazně řečeno, skupina reprezentovaná dnes poslancem doktorem Žáčkem, doktorem Blažkem a panem Schovánkem – nebo zda, obrazně řečeno, „zvítězí“ skupina reprezentovaná současným vedením ÚSTRu, tedy doktorem Hazdrou. V prvém případě si zopakujeme nejspíše situaci z let, kdy nastoupil pan Herman, to znamená, že dojde k velkým personálním otřesům a budeme zažívat opět mediální extempore, jako v případě nástupu paní Foglové nebo doktora Hazdry. Mimochodem, podle toho se dají obě skupiny, myslím, dobře rozeznat. V případě vítězství prvé skupiny budou tito „personálně čistit“, v případě „vítězství současného vedení“ bude tato hermanovská skupina opět demonstrovat, a to i v převlečení za lehké ženy, na schodech ÚSTRu.
Za předpokladu, že ANO bude vůdčí silou případné koaliční vlády a její největší stranou,...Anketa
Má toto nějaké řešení?
Na to se mne ptal také jeden ze senátorů a já jsem mu popravdě odpověděl, že jedinou možností, jak těmto bojům zamezit, je ÚSTR zrušit a ponechat jen Archiv bezpečnostních složek.
Bez náhrady?
Tak samozřejmě s náhradou. Můj návrh byl – transformovat ÚSTR do grantového fondu, který by s minimálním požadavkem na stálé budovy a lidi, při zachování vydavatelských, výstavních a programově digitalizačních funkcí, mohl v tříletých grantech podporovat více než sedmdesát historiků, což je, myslím, dostatečné množství, které by mohlo co tři roky generovat kvalitní výstupy. A pokud by se uvedené ještě dělalo s posunem, tak co rok, to zhruba pětadvacet publikačních výstupů. Jak ale si tušíte, návrh nepadl na úrodnou půdu...
Proč?
Tak jednak Rada Ústavu není to samé, co posuzovatelé pro grantové projekty. I když vzhledem k tomu, že mají jednotlivé skupiny v Senátu potíž najít kvalifikované radní, tak si myslím, že jen úlitba svým kolegům to není. To mimochodem bylo vidět i na „politickém“ složení dosavadní Rady. Nutno zmínit, že jak jsem byl skeptik, do jaké míry bude chod instituce ovlivněn z této části levého politického spektra – byl jsem ale následně velmi překvapen, jak řešili svorně technikálie nelehkého chodu ÚSTRu.
Můžete to rozvést?
Jak jsem vám řekl v předchozím rozhovoru na téma ÚSTR, tak ÚSTR měl jednak několik „otců“ zakladatelů z řad politiků, kteří ho prosazovali, tak i aktivisty, kteří těmto politikům byli schopni vysvětlit, proč by měl vůbec Ústav vzniknout. Jenže, a v tom je to „jádro pudla“, nejspíš zapomněli říci těmto politickým podporovatelům, že to, co jim řekli, nejsou všechny jejich plány. To se vyjevilo o něco později, když původní skupina historiků, která přišla na ÚSTR z ÚDV, byla de facto nahrazena skupinou, která přišla spolu s doktorem Žáčkem ze slovenského Ústavu paměti národa. Jen těžko lze odlišit, co mělo být cílem a co mělo být nástrojem. Ale každý čtenář ať si udělá sám představu.
Možná by mohl napovědět takzvaný projekt směny budov ÚSTRu, včetně budovy Na Struze, která byla oceněna na cca 13 milionů korun, za budovu takzvané Mikrony v Modřanech, což je 11patrový dům o ploše zhruba devět až deset tisíc metrů čverečních. Vtip byl v tom, že krom toho, že uvedená budova stála nad benzínkou, což myslím archiváliím nedělá úplně dobře, tak na úpravu tohoto domu nebyla v rozpočtu ÚSTRu alokována ani koruna. Proč bylo toto řešení tlačeno skupinou doktora Žáčka, jsme se doteď nedozvěděli. Stejně tak i více o záměru na takzvanou digitalizační jednotku. Což měl být projekt nad 300 milionů. Nutno říci, že Ministerstvo vnitra tento projekt decentně a na dvakrát neschválilo.
Skupina reprezentovaná panem Blažkem a panem Schovánkem varovala před tím, že budou archiválie znepřístupněny, případně jejich digitalizáty. Vyplnilo se z toho něco?
Na to je lehká odpověď. Každý čtenář si může po registraci přes webové rozhraní a osobní verifikaci údajů na badatelně ABS (neb toto bylo doporučení ze strany nadřízeného orgánu, takzvané Archivní správy Ministerstva vnitra) sám vyhledávat v digitalizovaných fondech takzvané e-badatelny ve zhruba 4,7 milionu skenů. Zde je mimochodem onen kámen úrazu v komunikaci mezi skupinou, která představovala předchozí takzvané hermanovské vedení, a nynější skupinou. Tato takzvaná „hermanovská“ skupina (nyní částečně alokována na Ministerstvu kultury a na Ministerstvu obrany) si toto vykládala jako pouhé naskenování. Bohužel, při denní produkci i přes třicet tisíc digitalizátů, vizuální kontrola jednoho pracovníka a jeho kolegyně nemůže dostačovat. A druhou skupinou, která se držela a drží archivářského postupu, to znamená skenujeme to, co je archivně zpracováno a po naskenování toto takzvaně metadatujeme, tedy laicky řečeno opatříme průvodními znaky. Je to pomalejší, ne tak efektní, ale je to de facto bez chyb.
Jaká byla produkce těchto digitalizátů v předchozím období?
Desítky milionů. Což vypadá efektně přesně do té doby, než chcete tyto digitalizáty zpřístupnit. Pak zjistíte, že někdo pracovníkům zapomněl říci, aby fotili například i desky svazků. Což v případě jejich zpřístupnění by znamenalo, že by badatel nevěděl, zda svazek ještě pokračuje a kolik listů případně chybí. Je toho více a je to naprosto bizarní sbírka „závad“ při digitalizaci, podle hesla „to by jeden nevymyslel“. Někdo to ale bude muset rozhodnout, zda to zkontrolovat, kdo to bude dělat, a kolik to bude tedy stát peněz. Což už se do jisté míry děje. Rozsah ale této post-kontroly je však naprosto enormní a ex post zatěžuje již dost vytížený provoz ABS. Myslím si, že ABS by si měl pečlivě vést oddělenou evidenci, kolik ho stála tato „náprava“. Mohl by se jich totiž nakonec někdo zeptat, zda nedošlo v případě této enormní chybovosti k mrhání s veřejnými prostředky.
Psali jsme:
Je z tohoto nějaká cesta ven?
Nevidím tomu konec. Došlo zde totiž i k tomu, že de facto krom technikálií, jak má fungovat tato instituce, tak se nestalo, aby došlo k širší, ale opravdu širší debatě o jejich úkolech. Jeden názor tvrdí, že by ústav měl být kritickou vědeckou institucí, druhý názor je, že by měl být nástrojem politiky paměti. Tak to nedávno popsal historik Matěj Spurný.
Po letech zkoumání jak totality, tak ÚSTRu, si dovolím jiný náhled. V prvním případě zde máme již fungující historické ústavy, jako je příkladně Historický ústav Akademie věd a Ústav pro soudobé dějiny. Můžeme říci, že jejich plodem jsou publikace, které si koupí několik odborníků a jistě splní tzv impact faktor pro vědu výzkum. To je vše. V druhém případě, zde máme instituce jako je Post Bellum, která v dobré víře (alespoň tak doufám, že to nedělá jen pro své peníze a slávu), soustřeďuje často již ne úplně dobře sloužící paměť svých respondentů.
Je tedy nějaká třetí cesta?
Ano je. Vrátit se o krok zpět k „drobné pilné práci“. Poté, co Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu čeká na svůj konec, neboť obhajoba jeho lex specialis existence je po tolika letech již neodůvodnitelná, tak nám zcela chybí instituce, která by nejen „pochopila“. Zde narážím na ještě prázdnější heslo na současném webu ÚSTRu, než bylo to z doby doktora Žáčka, které konkrétně zní: „Chceme porozumět příčinám nesvobody“. Nyní tu není žádná instituce, která by především provedla sumář ztracených a zničených životů, zničeného a ztraceného majetku a která by zmapovala celkový úpadek společnosti. Než totiž můžeme něčemu porozumět (řečeno s tvůrcem webu), tak bychom to měli kvantifikovat a pojmenovat. Tedy dát jim, obrazně řečeno, „jméno“.
Všem zavražděným, umučených, vyhnaným, odsouzeným v politických procesech, odvlečeným do koncentračních táborů, zemřelým na pochodech smrti, popraveným dle „práva“ nacisty, aby alespoň to jméno po nich zůstalo. A na druhé straně dát „jméno“ příslušníkům StB, všem členům, stranických aparátů od okresu nahoru, všem členům bezpečnostních trojek, všem členům studentských rad (které vylučovaly nejen studenty ale i profesory). Není zmapován ani nacistický ani komunistický aparát…
A pak si myslím, až najdeme mrtvé a zavražděné, až sepíšeme jejich příběhy, včetně konkrétních členů StB, prokurátorů a bachařů, pak si, myslím, můžeme dovolit ten luxus meditovat nad tím, zda byla naše společnost totalitní či jaká byla legitimita komunistického režimu a tak dále.
A co ty příčiny nesvobody? Známe je?
Není to nijak složité, ani nijak komplikované. Dnešní historiografie by ráda zkoumala „velké příběhy“. Ale ty jsou nakonec jen tvořeny miliony osobních rozhodnutí. V každém člověku je ono „bojiště“, kdy se musí rozhodnout. A motivace byla pestrá. Můžeme však směle říci, že to byla primárně „svůdná iluze“ o beztřídní společnosti, o „věčném míru“, o tom, že když všichni všechno dáme dohromady, tak pak budeme mít všeho dost. V této harmonii štěstí byli samozřejmě chamtivci, prospěcháři, závistivci a mstitelé, ale myslím, že ve značné menšině, bohužel jak už to bývá rychle se prodrali nahoru. Tedy jak říkám, národ byl sveden.
A zda mu to jako celku vyčítat? Toť otázka. To je mimochodem onen problém zjednodušování antikomunismu. Musíme si přiznat, že byl rozdíl mezi předválečným komunistou, případně takzvaným „španělákem“, poválečnými členy strany, straníky v 50. letech, stejně jako těmi, kteří vstoupili do strany v šedesátých letech a pak byli vyhozeni, a těmi kteří vstoupili za normalizace. Pro stranu nakonec byl nejvíce nebezpečný vždy bývalý člen strany.
Vy nesouhlasíte s oběma koncepty zkoumání minulosti? Tedy buď kritická historická instituce, nebo nástroj politiky paměti?
Myslím si, že uniká širší pohled na to, co se tady v našem národě stalo, a co, myslím, zasáhlo doslova genofond tohoto národa. Nacismus i komunismus se primárně zaměřily na likvidaci inteligence. Ten první doslova, ten druhý převážně profesně. V šesti emigračních a exulantských vlnách odešli ti, kteří by dnes jistě svým nejen morálním rozhledem mohli korigovat náš veřejný prostor. To vše je pryč. Nejdřív byli zabiti Židé, pak odsunuti Němci a nakonec dovezeni dosídlenci. Stačí si projít Sudety. Do toho, aby toho nebylo málo, zde došlo k likvidaci selského stavu, tedy ke zničení mnohasetletého rodového vztahu k půdě, a k likvidaci církve. Zničeny byly statisíce živností (často generačně vedených), byly zničeny tisíce zámků, kostelů a klášterů a stovky měst, včetně královského města Most. Byl to útok na podstatu národa. Což je slovo, které se dnes ve veřejném prostoru nesmí příliš vyslovovat, v rámci korektnosti.
Z tohoto pohledu diskuse okolo paní Muriel Blaive a jejích názorů spíše nahrává těm, kteří by chtěli zkoumat „každodennost“, a ne se zajímat o konkrétní oběti a konkrétní trýznitele. Dost to souvisí s dnešním trendem „depersonalizace“ dějin a relativizace viny a „spolupráce“. Jinými slovy, když v tom bude „namočen“ každý z nás, tak se rozmlžuje role hrdinů, obětí a jejich trýznitelů.
Psali jsme:
Budou tedy následovat další „boje o ÚSTR“?
Řeknu vám jednu humornou věc: Již zhruba měsíc prochází pracovištěm ÚSTRu jeden kolega z řad pracovníků a sem tam je informuje, kdo bude vyhozen „až se to otočí“, což je dosti legrační, jelikož se jedná o kolegu, který byl v minulých letech decimován skupinou okolo doktora Žáčka. Takže už se „zbrojí“. Z teorie her však víme, že ne vše dopadne tak, jak bylo naplánováno. A v Čechách je taková hezká tradice od Přemysla Oráče, že se tu nikdy nic nedodělá. Takže já bych to neviděl až tak černě. Co by byla škoda? Kdyby budoucí senátoři buď převzali nekriticky názory skupiny doktora Žáčka, který se již nevrátí, stejně jako pana Hermana, nebo si spletli ÚSTR s dobrým zdrojem pro svůj vydavatelský dům. Jinak žádné třaskavé informace tam myslím už nejsou. Spíše je to o míře vkusu, zda některé věci z archivů StB vytrubovat do světa.
Co se nezmiňuje ve vztahu k ÚSTRu? Je něco na co se zapomíná?
Jsem rád, že se ptáte. Jsou doslova tisíce amatérských badatelů, kteří, ať už pro své studentské práce nebo z prostého zájmu, využívají služeb Archivu bezpečnostních složek (ABS). Bylo by pěkné, aby s nimi ÚSTR více počítal. Často to mohou být i ti, kteří doplní „historický“ kamínek do celkové mozaiky bádaného příběhu. A pak jsem měl jedno skromné přání za nás laické badatele, kteří nepožívají výhod ústavních badatelů – a sice, zda ÚSTR, potažmo ABS, by nastartovaly program na kopírování zahraničních archivních fondů, které se týkají naší novodobé historie, ať už je to Amerika či Rusko. Málokdo z nich si může zaplatit týdny studování například v Berlíně.
Vrátí se pan Herman do ÚSTRu?
To se podle posledních zpráv nejeví jako reálné. Podle svých slov chce kandidovat v dalších senátních volbách. Třeba vychází z toho, že by se na něho mohla vztahovat imunita, aby třeba nemusel do tepláků.
Proč myslíte?
Z jeho posledních kroků které učinil coby ministr na poslední chvíli. Tedy „výplata“ za Lety, zastavení prohlášení Transgasu za památku, zamítnutí odvolání ve věci prohlášení Klimtova obrazu za památku. A to si ještě matně vzpomínám na trojnásobné navýšení ceny za opravu Státní opery a na další miliardové projekty. Tak si myslím, že bude „hru na imunitu“ potřebovat.
Ale třeba se mýlím, třeba to myslí upřímně a vstávaje usínaje myslí na „blaho obce“. Jak bude jeho příběh dále vypadat, zjistíme dle toho, jak bude naloženo s trestními oznámeními na jeho osobu. Bude také zajímavé sledovat, jak nový ministr kultury naloží se zbytky skupiny, která s ním přišla z ÚSTRu. Tedy primárně s jeho tajemníkem panem Košickým, a s ekonomickým náměstkem panem René Schreierem. Být novým ministrem, tak dost váhám podepsat cokoliv, co mi tato dvojice předloží.
Psali jsme:
* * *
PhDr. Adam Kretschmer, v letech 1984–1992 stavební technik, v letech 1993–2003 dokumentarista na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a v letech 2003–2011 ředitel knihovny Technické univerzity v Liberci, nyní posuzovatel digitalizačních projektů v kulturní sféře v rámci Ministerstva kultury, atd. Dlouholetý soukromý badatel v oblasti moderní historie let 1939–1989 s předměty zájmu: zavlečení a úschova majetku během druhé světové války, podpora terorismu ze strany bývalého režimu, dokumentace spolkové činnosti.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
