Miloš Zeman bude usilovat o znovuzvolení. Je to dobře? Jakou má šanci proti svým protikandidátům? Jak popsat část národa, která ho podporuje, a jak tu, která ho nepodporuje? Rozděluje společnost Zeman, nebo jeho odpůrci? Kdo z pelotonu kandidátů má vaši podporu? Martin Fendrych napsal, že jakýkoliv slušný kandidát má šanci Zemana porazit, protože nejsme země nenávistníků. Michal Horáček řekl, že bude vystupovat proti všemu, co Miloš Zeman ztělesňuje, protože naše země má na víc. Souhlasíte? A co říkáte prohlášení prezidenta, že vlastně žádnou kampaň vést nebude, nebude chodit do TV diskusí a nebude útočit na protivníky ani útoky opětovat? Kritici tvrdí, že bude zneužívat ke kampani své krajské návštěvy, služby Jiřího Ovčáčka či zahraniční cesty.
Tak to je celá baterie otázek. Jejich jádrem je proč, a hlavně na jakých tématech Miloš Zeman společnost rozděluje. Řekněme, že má asi 20 % skalních fandů a 20 % těch, kteří mu, slušně řečeno, nemůžou přijít na jméno. A co zbylých 60 % voličů? To je zcela zásadní otázka. Proto vynechám z dalších úvah bezpochyby také důležitá, ale přesto nakonec podružná témata, jako je slovník pana prezidenta, to jakými lidmi se obklopuje, jeho minulost v politice, i jeho současné přešlapy nebo pro mnohé těžko skousnutelný politický pragmatismus… Nic z toho totiž nebude rozhodující, ať se těch 20 % zatvrzelých protivníků bude snažit sebevíc.
Podle mého názoru se štěpící linie volebních preferencí nejen v prezidentské volbě čím dál zřetelněji vede mezi těmi, kteří jsou přesvědčeni, že stávající politicko-ekonomický systém má možná nějaké mouchy, ale je jinak ten nejlepší z nejlepších (nazvěme je třeba elitáři) a mezi těmi, kteří vidí, že stávající systém je neudržitelný a spěje k soft a později možná i hard totalitě nadnárodních korporací (říkejme jim třeba neelitáři). Je jasné, že většina těchto lidí nevidí celý kontext, ale vnímá velmi kriticky situaci skrze konkrétní témata a indicie: neřešení migrační krize, uměle přiživovaná eskalace napětí s Ruskem a Čínou, začínající cenzura v médiích, ostrakizace nepohodlných, oklešťování občanských svobod salámovou metodou, uvědomění, že globalizace má své poražené a že jich je většina… Mimochodem, velmi mi to připomíná konec osmdesátých let, kdy tehdejší elitáři také ztratili kontakt s realitou a postupně se stali „kůly v plotě“. Historie se bohužel opakuje a je to o to smutnější, že z mnohých tehdejších nositelů změn se stali současní udržovatelé již evidentně nefunkčního systému. Zpět k Zemanovi.
Zeman se stal, ať oprávněně, nebo ne, jakýmsi mluvčím těchto neelitářů. A je si této unikátní pozice vědom – bez ohledu na jeho skutečné cíle, názory a motivy. Pokud vyjdu z předpokladu, že prakticky všech 60 % ještě ovlivnitelných voličů jsou tito neelitáři, stačí Zemanovi držet stávající názory, zůstat v pozici obránce národních zájmů, správně reagovat na vývoj událostí a nikdo jiný nemá šanci. Opravdu žádnou kampaň nepotřebuje, což ho ale nezbavuje evidentní výhody plynoucí z jeho současného postavení. Michal Horáček a jemu podobní, to je jako by v roce 1990 kandidoval Miroslav Štěpán (jeden z nejkovanějších komunistů té doby). Právě proto, že tito kandidáti nevidí to skutečné a podstatné (a z definice elitářů to nemohou vidět), nejsou schopni správně volit témata a stát se důvěryhodnými a volitelnými. Proto půjdou proti Zemanovi jen skrze jeho kritiku uvedenou výše… a neúspěšně. Stejně tak jako novináři se stejnou názorovou a mentální výbavou.
Pořad Horké téma o Zemanově druhé kandidatuře s Tomášem Klvaňou a Štěpánem Kotrbou:
Čím dál více se přetřásá problém nízkých českých mezd, které rostou pomalu i ve srovnání se Slovenskem či Polskem. Zmiňuje se problém pracující chudoby a masy lidí, kteří jsou jen krok od stavu chudoby. Jak tento problém řešit? Je to něco, co podkopává u našich občanů víru v západní orientaci naší země? Mohou za to komunisté, nebo ti, co přišli po nich? Jsou Češi „novodobí otroci“ a Česko „německý protektorát“, jak z části společnosti zaznívá?
Prakticky celé dějiny jsou dějinami násilí, zotročování a parazitování. Vždy to je jen otázka míry. A když se to stane neúnosné, systém se zhroutí; pak se vybuduje nový a jde to tak stále dokola. Jak poznamenal geniálně egyptolog Miloslav Bárta: „Civilizace kolabují na těch faktorech, na kterých vyrostly.“ Novověk jako epocha vyrostl na dvou motorech – zastupitelské demokracii (nejdříve budované geograficky) a volném trhu (souměřitelných subjektů). Poprvé tím bylo dosaženo ve spojení s technologií tak vysoké míry svobody a životní úrovně pro široké masy. Jenže dnes oba motory přestávají fungovat. Ze zastupitelské demokracie jsme udělali soutěž mezi neodpovědnými a nekontrolovanými partami a z volného trhu a dělby práce boj mezi nesouměřitelně velikými subjekty, který nemůže dopadnout jinak než porážkou slabých a (skrytě) monopolním diktátem silných. A ti ekonomicky silní si navíc kupují ty nikomu neodpovědné. Divíte se, že to přestává fungovat?
Z pohledu České republiky si navíc musíme uvědomit, že nejsme centrum, ale periferie „říše“; a podle toho je s námi také nakládáno. Pojmy jako montovna nebo kolonie jsou sice dnes poněkud zjednodušující, ale popisují budoucí stav správně, pokud se nic zásadního nezmění.
Z výše uvedeného také plyne, že „Západ“ je již poněkud zatuchlá značka, která má zenit za sebou. „Orientace na Západ“ se stává postupně prázdným heslem. Realita dnešního Západu se blíží nejspíše starověkému Římu za Nera. Bohužel, ostatní „značky“ jsou na tom ještě výrazně hůře, není kam se obrátit ani kam se vracet. Co s tím?
Řešení existuje, ale je nutná kauzální – nikoli jen symptomatická – léčba, jejíž rozsah a hloubka musí odpovídat vážnosti „nemoci“. Detailnější popis přesahuje rámec tohoto textu, ale v jádru musí být nerozlučné spojení svobody s odpovědností pro každého včetně firem a institucí a práva vždy spjatá s povinnostmi. Nástroji musí být: důsledná decentralizace v politickém i ekonomickém smyslu, prosazení geograficky pojaté zastupitelské demokracie, zjednodušení administrativy, návrat přirozeného práva (současný právní pozitivismus je cesta do pekel), soběstačnost v základních věcech na úrovni regionů, započtení externalit do nákladů firem, vymahatelná odpovědnost právnických osob a jejich statutárních orgánů za důsledky rozhodnutí poškozujících společnost anebo jednotlivce… A tak bych mohl pokračovat. Lepší mzdy, skutečná svoboda od parazitického nastavení systému a naděje do budoucna i pro naše děti jsou až na konci této léčby. Nutnou podmínkou je převzetí odpovědnosti nejen za sebe a svou rodinu, ale i za veřejný prostor, který ponechán svému vývoji, vždy eroduje v neprospěch lidí. V opačném případě bude sestup pokračovat až do kolapsu celého systému.
Andrej Babiš, nejspíš vítěz příštích voleb. Byl by dobrým vládcem této země? Utápí se ve svých manipulacích ohledně majetku a dluhopisů, nebo je obětí štvavé kampaně médií a opozice? Čím Česku prospěl a čím uškodil? Je třeba bát se jeho diktatury, omezování demokracie, nebo dokonce tandemu Zeman–Babiš? ČSSD si potvrdila v čele Bohuslava Sobotku, TOP 09 stagnuje pod Kalouskem, komunisté také klesají. V ODS se objevil mladý Václav Klaus, u lidovců budou bojovat zastánci koalice se STAN s Jiřím Čunkem, který uvažuje kandidovat na předsedu. Okamura dle průzkumů má šanci na vstup do Sněmovny. Kdo ze jmenovaných má vaši důvěru a kdo ne? A jakou vládní koalici si přejete?
Téměř všichni v otázce uvedení jsou součástí výše uvedeného principiálního problému, ne jeho řešením. Jakékoli jejich jednání povede k posilování problémů, oddalování řešení, a to bez ohledu na jejich motivy. Částečně mohou pomoci v současné situaci konzervativní koncepty, ale samy o sobě nestačí. Samotná „konzervativní léčba“ bude pouze symptomatická, neodstraní příčiny. Když neznáte správnou diagnózu, jak chcete vyléčit? Budou se hádat o to, zda upnout úsilí na léčbu puchýře nebo pálení žáhy, ale rakovinu ve čtvrtém stádiu neuvidí. Neboť jsou sami tou rakovinou.
Nejblíže správné diagnóze jsou Okamura, Robejšek a Piráti, ale pořád je to tak „na čtvrt či na půl cesty“. Navíc si u prvních dvou nejsem jist jejich skutečnou motivací a napojením na zájmové skupiny. Skoro to vypadá, že na podzim zase půjdeme volit jen menší zlo, v lepším případě „neutrál“.
Jak zatím hodnotit prezidentství Donalda J. Trumpa? Podle mnohých se „uklidnil“, pokud jde třeba o vztah k Rusku, podle jiných je dobře, jak utočí proti migraci a o Rusku zatím mlčí – což lze povazovat za známku, že nebude chtít být konfrontační. Co tedy Trump a Rusko? Může se Zeman těšit, že Trump převezme něco z jeho pozic? Mimochodem, jak hodnotit přísun vojsk NATO k ruským hranicím?
Stále si myslím, že na hodnocení je příliš brzo. Z vnějšku to vypadá, a vsadil bych na to, že v USA probíhá lítý boj o moc mezi stávajícím americkým establishmentem a skupinou reprezentovanou Trumpem, ať je za ním kdokoli (zapomeňme, prosím, na „one man show“, to je nesmysl). Střet probíhá skrze média, přes hry tajných služeb a aktivace neziskovek, až po personální harakiri. Zdá se, že Trump hodně vadí mnoha mocným v USA; a to vnímám jako nadějnou správu, bez záruky.
Lze ale pozorovat, že „deep state“ si minimálně setrvačností hraje dále svou hru, odmítá se podřídit. Skoro mi to připadá, jako by vůbec nepočítal s tím, že Trump ve funkci vydrží nebo nebude „umravněn“. Posilování pozic NATO na ruských hranicích je toho krásným příkladem. V tomto kontextu bude přijetí Zemana pouze zdvořilostní záležitostí, za projevenou podporu.
Jak tento souboj dopadne, je tedy velká otázka. Pokud by výsledkem byly deeskalace napětí s Ruskem a Čínou, bylo by to samo o sobě dobré bez ohledu na další věci. Proti tomu ovšem mluví již ohlášené navýšení vojenských výdajů. K tomu je potřeba velký a hrozivý nepřítel… nebo, ještě lépe, víc nepřátel. Může to být ale také jen Trumpův taktický manévr a snaha naklonit si na svou stranu armádu a její dodavatele.
A poslední poznámka: Stejně jako naši politici nebo tzv. evropští populisté, ani Trump není řešením problému. Je součástí problému a maximálně ho může pomoci demaskovat.
Udivila vás občanská a veřejná reakce na Evropským parlamentem schválenou směrnici o zbraních? Dle EP jde o ochranu občanů před terorismem, dle občanských aktivistů se nás EP chystá odzbrojit...
Omezení počtu nábojů na 10, resp. 20 v zásobníku na první pohled nevypadá jako významná restrikce. Za normální situace. Jenže, jsme v normální situaci? A jsou argumenty v důvodové zprávě relevantní?
Za prvé, představa, že si jakýkoli případný terorista nedokáže obstarat libovolnou zbraň nelegálně, je úsměvná.
Za druhé, moc nerozumím rádoby humanistickým argumentům, že hodně zbraní mezi lidmi vede k násilí a nic dobrého to nepřinese. Pro to vesměs chybí podklady. V evropských zemích, pokud vím, počet legálně držených zbraní nijak nekoreluje s jejich zneužitím pro násilné trestné činy. Příkladem budiž Švýcarsko.
Za třetí, zhoršuje se bezpečnostní situace v Evropě, především díky migrační krizi, ale i z dalších důvodů. EU a elity západních zemí přitom nedělají nic, aby Evropu ochránily. Spíše naopak. Co se stane v případě eskalace napětí mezi původním a muslimským obyvatelstvem a začne docházet ke skupinovému násilí? Když nemá policie a armáda šanci být všude? Není právě dostatečný počet nábojů v zásobníku tím správným argumentem, na který násilníci budou slyšet?
Za čtvrté, omezování práva na sebeobranu a vyhrazení této funkce výhradně státu je dominantou totalitních režimů.
Za páté, George Washington řekl: „Svobodní lidé by nejen měli být ozbrojení a disciplinovaní, ale měli by mít dostatek zbraní a munice, aby uhájili svou nezávislost před kýmkoliv, kdo by je chtěl utlačovat – včetně jejich vlastní vlády.“
Za šesté, důsledky přijetí směrnice ještě zvýrazňuje kontext: paralelně probíhá postupné omezování svobody slova, mediální manipulace, restrikce na sociálních sítích a na internetu obecně, ostrakizace nezávislých médií, roste možnost šmírování občanů bez rozhodnutí soudu, mění se zákony tak, aby bylo možné na základě gumových paragrafů umlčet nepohodlné…
Když to shrnu, otroctví je výsledkem ustupování před agresí bez schopnosti nebo ochoty se bránit. Mír je dohoda na pravidlech a hranicích. Pokud u druhé strany absentuje dobrá vůle, své hranice je možné a nutné si chránit… třeba i silou. Zabraňuje-li úřad tomuto přirozenému právu nebo ho omezuje, je potřeba se ptát proč.
V letošním roce budou komunisté slavit 100. výročí toho, čemu říkají Velká říjnová socialistická revoluce. Co přinesla světu vláda komunistických stran? Jak se s jejich dopady potýkáme u nás? Zaslouží si KSČM být zakázána? Komunisté tvrdí, že po listopadu bylo rozkradeno vše, co vybudovali. Co jim na to říci?
Na to je v úzkém pohledu velmi jednoduchá odpověď. Současní komunisté jsou v ČR vesměs dobře zakotveni v mocenských strukturách na úrovni krajů a obcí a jsou takto neškodní (respektive škodí stejně, možná dokonce méně než zbytek mocenských struktur).
Zajímavější je širší pohled související s ideologiemi a jejich vlivem na společnost. Dovolím si zde obecnější úvahu.
Dvacáté století se dá také charakterizovat jako století zneužití ideologií s následkem desítek milionů mrtvých. Přitom ideologie je zdánlivě neškodná, něco jako matematika, existuje jen v hlavách lidí. Z definice je to komplexní, vnitřně konzistentní způsob vidění světa, aplikovaný na všechna společenská témata. Brýle určitého zabarvení: růžové, černé, modré, oranžové… A to je ten problém: podíváme-li se na svět bez brýlí, vidíme ho barevně… jsme blíže tomu, jaký je. S barevnými brýlemi vidíme některé barvy správně, některé nutně nesprávně. Každá ideologie má tedy svoji „oblast pravdy“, ale také oblast, kde neplatí. Připusťme také, že u některých ideologií je rozsah oblasti pravdy blízký nule. Ideologie je v každém případě nepřípustným zjednodušením reality. Je to „kladivo“, které všude vidí „hřebíky“.
Zásadní je, jakým mechanismem ideologie působí. Podle psychologů člověk ke svému životu nutně potřebuje, aby byl „jeho svět“ vysvětlitelný a předvídatelný. Tváří tvář nekonečné složitosti jevů, všech možných souvislostí a vztahů příčin a následků rád přijímá myšlenkové šablony, někdy velmi zjednodušené nebo přímo nepravdivé. Sám o sobě je to bezpochyby přirozený, a dokonce nutný adaptační mechanismus a nevadil by, pokud by se člověk s tímto stavem nespokojil a hledal by dříve nebo později lepší a komplexnější vysvětlení. To se ale děje zřídka. Lenost v myšlení, mnohost a složitost témat vede následně k iracionální obraně myšlenkových stereotypů, jsou-li napadeny. Co horšího, z těchto stereotypů se stávají „hodnoty“.
Hlavní nebezpečí ideologie spočívá v tom, že z racionálního světa argumentů přesouvá člověka do světa emocí a černobílého vnímání. Určité „relativní pravdy“ přijme jako všeobecně platné – absolutní. A běda tomu, kdo s nimi nesouhlasí. Od názorů se přesouvá k postojům. Od diskuse k hádce. Podíváme-li se do historie, stěží najdeme v dějinách tragédii, kde by nebyla využita nějaké forma ideologické manipulace. Od upalování čarodějnic přes revoluci v Rusku až po Osvětim. I dnešní mocní to dobře vědí. A zneužívají toho. Jako „vysílačům“ informací jim ideologie zjednodušuje komunikaci a příjemce zase nenutí myslet.
O jak obrovské síle (moci) mluvíme, si málokdy uvědomujeme. Erich Fromm, jeden z nejvýznačnějších psychologů dvacátého století, napsal: „K tomu, aby člověk šel do války, potřebuje rozvášněnost nenávisti, rozhořčení, destruktivity a strachu. Jinak by nebylo možné přimět miliony lidí, aby šli do války a stali se vrahy.“
Co z toho plyne? Všechny ideologie jsou zneužitelné a nebezpečné. Ty, které neuznávají nebo potírají nějakou skupinu obyvatel, jsou extrémně nebezpečné. Jenže dnes je nebezpečnou ideologií i ultraliberalismus adorující svobodu bez jakéhokoli omezení; multikulturalismus potlačující práva většiny; ideologie Barnevernetu prohlášená za vědu a neberoucí v potaz lásku dítěte a rodiče jako významný faktor pro rozhodování o péči; dokonce i ekonomie hlavního proudu se stala ideologií…
Přesto, nebo právě proto jsem proti zakazování jakýchkoli ideologií. Stejně nezmizí, jejich nositelé budou fungovat v podzemí a pod ještě menší kontrolou, a o to s větším zatvrzením. Zkušenosti z minulého století ukazují, kam to může vést. Neudělejme stejnou chybu. Navíc je moudré naslouchat všem: extremistické názory mají svou cenu „kanárků v kleci“ a mohou fungovat pro společnost jako včasná výstraha. Extrémní, a tudíž nepřijatelný návrh řešení může totiž být prosazován na základě velmi dobré a pravdivé analýzy.
A nezapomeňme, že i my můžeme být označeni za extremisty, protože naše názory nevyhovují současnému režimu. Na koho z místních autorů a redaktorů už je vedena složka na našem ministerstvu Pravdy?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
