Jak jste prožil pro náš národ osudový 21. srpen 1968?
V noci na 21. srpna jsem s vlakem s manželkou a dvěma dětmi – které jsem už tenkrát měl – vlakem z Moravy z dovolené. V té době už jsem byl ředitelem jablonecké základní školy, poručíkem Československé lidové armády. Ráno jsem si po příjezdu do Jablonce pustil rozhlas po drátě a slyšel výzvu tehdejších našich nejvyšších představitelů. Poněvadž jsem byl řádně zvoleným delegátem Vysočanského sjezdu za školství a kulturu, nechal jsem děti a manželku napospas a s dalšími zvolenými delegáty jsme odjeli do Prahy. To znamená, že jsem se zúčastnil Vysočanského sjezdu.
Praha byla bouřlivá. Nocovali jsme ve Vysočanech v ČKD. Ubytovali nás na nějakém internátu, byli tam i Vietnamci. Ti byli informovanější než my, oni věděli, co se děje. Ze začátku se na nás dívali skrz prsty, protože ty informace měli nejspíš docela zkreslené. Druhý den ráno – to byl obrovský zvrat v jejich myšlení – mi v umyvárně jeden z nich nabídl krém na vlasy. Viděl jsem, že jsme jejich.
Pro mě byl ten srpen hodně dramatický. Pro manželku také. Čekala třetí dítě, tatínek nikde. Bylo to ode mě docela i drzé opustit rodinu v této situaci. Ale byli jsme mladí, tak jsme to zvládli. Na sjezdu jsme zvolili ústřední výbor, který se potom Moskevskými protokoly smetl. Jezdili jsme po továrnách, školách, třeba v Tanvaldě v gymnáziu.
Viděl jste okupační vojáky či tanky?
Samozřejmě. Klika byla, že Jablonec pominuli. Starší komunisté měli strach a nechtěli s možnými sovětskými vojáky jednat. Já jsem byl mladý, rusky jsem docela uměl. Tak mě ještě během té invaze zvolili předsedou městského výboru. Ale k tomu jednání jsem se nedostal. Protože zatímco v Liberci tanky jezdily před radnicí a střílelo se, v Jablonci byl v uvozovkách klid, tady se neobjevili.
Vrátím se ještě do doby těsně před okupací. Jaké vůbec bylo Pražské jaro v Jablonci? Bylo tam nějaké Jablonecké jaro?
Samozřejmě že bylo. V Jablonci padli vedení městského výboru i tehdejší poslanec Tesař. Do čela okresu jsme zvolili vynikajícího člověka Dvořáka. Hromada těch funkcionářů lavírovala, nevěděli, jak to dopadne, a byli s tím existenčně spojeni. Zatímco třeba já jsem byl kantor, takže jsem nebyl přímo existenčně spojený s politikou. Odvolal se vedoucí tajemník, zvolil se nový a ještě se v Jablonci instalovala funkce předsedy okresního výboru. Jmenoval se Arnošt Ježek, ten byl také nezávislý na politice. Což byla revoluční novinka.
Jednání okresního výboru byla určitým zápasem mezi těmi, kteří se báli a měli za sebou mnoho vin z doby, kdy se s lidmi zacházelo bezohledně, s námi mladými. My jsme nechtěli čekat, jak to dopadne. Chtěli jsme jasně říci, jaké máme stanovisko. Lidé byli jasně na naší straně. Před radnicí na náměstí bylo plno, měli jsme obrovskou podporu. Ta jména Svoboda, Dubček, Černík, Smrkovský byla na všech zdech.
Na poliklinice si pamatuji, že někdo napsal Lenine, probuď se, Kosygin se zbláznil. Kosygin byl tehdejší sovětský předseda rady ministrů. A takových hesel tady bylo obrovské množství. I kantoři psali na asfalt vápnem nejrůznější hesla, názvy ulic se zamazávaly. Byly to akce díky rozhlasu a televizi, které dramaticky vysílaly. Když zazněla hymna, tak jsme se téměř rozplakali. Mysleli jsme, že vysílání končí a cizí armády se dostaly do studia. Je to doba, na kterou rád vzpomínám v tom smyslu, že ne každá generace má tu šanci, že doba postaví člověku zrcadlo. Tady jsem poznal, že nejsem zbabělý a nějaká korouhvička. Byla to zkouška mladého člověka.
Svoji odvahu jste ale dokázal i o něco později. Za takzvané normalizace, kdy mnozí přehodnotili své postoje k invazi a okupaci. Vy jste ho nezměnil...
Protože jsem byl v té Praze. Diskutoval jsem třeba se Smrkovským a dalšími. Věděl jsem víc než běžní občané. Řekl jsem si: nesmíš se v tomhle směru nijak změnit. Pak jsem měl třetí dítě a ještě čtvrté. Vyhodili mě nejdříve z funkce. Zakázali mi učit v Jablonci a z trestu mě dali do Lučan. V domnění, že mě tam lidi za chvíli vyštípají. Takového pravicového oportunistu, antisocialistu, antisovětistu, antikomunistu.
Když mě pak vyhodili ze školství, žaloval jsem stát. I když jsem věděl, že nevyhraji. Zůstal jsem bez prostředků čtyři měsíce doma, paní nepracovala a po mně se chtělo, abych podepsal nějaký souhlas. To po mně nikdo nemohl chtít. Učil jsem poctivě, připomínky k mé práci nebyly. Ale sekretariát tlačil na školské orgány, že takový člověk vychovávat děti nemůže.
Dokonce nemůže dělat ani školníka. Což pak soud potvrdil. Protože bych měl negativní vliv na děti. Mám to černé na bílém, co jsem za prevíta. Alespoň mám ale pro své děti a vnuky – kterých mám čtrnáct – potvrzení, že jsem nebyl vyhozen, že bych někde v kabinetě ošahával holčičky, ale že jsem byl ze školství vyhnán z politických důvodů.
Jak dlouho jste v tom kamenolomu pracoval?
Od 1. dubna 1974 až do ledna 1990. Tehdy si kantoři, kteří si mě pamatovali, napsali petici, že v kamenolomu pracuje nějaký bývalý učitel Vízek a že by se měl vrátit do školství. Protože jsem i v době sametu pořád dělal v kamenolomu, celý prosinec a leden. Ale když ta petice přišla, začali mě zvát na jednání ke kulatým stolům. Nakonec to dopadlo tak, že ze mě udělali šéfa školství tady na okrese. Po roce a půl vypsali konkurz na místo ředitele školského úřadu. Přihlásil jsem se a konkurz jsem vyhrál. Šest let jsem byl ředitelem školského úřadu. Než mě zvolili v roce 1996 jako prvního jabloneckého senátora.
Byla to pro vás satisfakce?
Ano. Byla. Ale i ten kamenolom mi něco dal. Vztahy mezi chlapy byly čistší možná více než v některých sborovnách. Kamenolom mě sice poškodil na zdraví. To víte, dýchá se prach, člověka bolí ruce i páteř. Byl jsem 16 let v úkole, neseděl jsem v kanceláři. Ale zase mi nemohli skrouhnout plat. Postavila by se za mě celá kamenická rodina. Například na vztek vedení mě pravidelně volili do závodního výboru. Abych jako matematik měl přehled o mzdových záležitostech. Ředitel z toho byl úplně na mrtvici, ale nemohl s tím nic udělat.
Chlapům – kameníkům jsem různě pomáhal sepisovat věci, které potřebovali. Dvacet chlapů se vyučilo, tři z nich v Hořicích na kamenosochařské průmyslovce odmaturovali. Já s nimi, ale pro mě to byla odpočinková záležitost, pro ně zázrak. Vezměte si kameníka, který neměl ani devátou třídu. Takže nejdříve musel udělat zkoušky pro devátou třídu a pět let jezdil do Hořic a vystudoval. Jsou mi, myslím, vděční, že jsem je přinutil tu školu dodělat. Takže jsem tu kantořinu úplně neopustil ani jako kameník. Omlouvám se, možná jsem se trochu rozpovídal. Ale voláte zrovna 21. srpna. A mladí si dnes myslí, že jim nemáme co říci. Což je trošku škoda. Protože se říká, že kdo minulost nezná, musí ji znovu prožít. Lidé si bohužel z dějin neberou poučení.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
