Jak jste vnímala, když česká vláda zrušila společná jednání s tou vaší?
Strašně mě to mrzí a cítím to i jako křivdu. Nacházíme se v nesmírně rozbouřeném politickém prostředí a v blízkosti naší hranice máme válku. A v takové situaci se český předseda vlády takto rozhodne a toto vysloví. Jako slovenská občanka jsem se cítila opravdu ukřivděná, protože politik by neměl přenášet svou neschopnost navazovat dialog na občany. Je to populistická politika. Jde nejen o zásah do našich prezidentských voleb, ale jde i o snahu o budoucí ovlivnění eurovoleb.
Určitá nevraživost mezi Čechy a Slováky je. Kdyby mělo být teď v květnu finále v hokeji mezi Čechy a Slováky, tak asi nebudete fandit Slovensku. Nicméně jako dva sousední národy v Evropě se společnou historií máme k sobě nejblíž. Dlouho jsme tvořili jednu republiku, sdíleli stejný osud a umíme si porozumět. Když se bavím s českými kolegy a je při tom třeba Němec, tak nechápe, jak si dokážeme skvěle porozumět, protože oba jazyky vnímá úplně jinak.
Na sociálních sítích pak začali různí lidé připomínat historii křivd s tím, že se Slovákům nedá věřit. Co vy na to?
Nejsem si jistá, jestli je to spravedlivé. Sdíleli jsme společnou historii a tím, že je jedna země více na západ a druhá více na východ, jsme vnímali některé vypjaté situace rozdílně. Nebudu zacházet do toho, abych tady hodnotila vzájemné křivdy. S takovou debatou bychom asi nikdy neskončili. Myslím si, že bychom se měli zaměřit na rok 1993, protože to, co se nám tehdy podařilo, je velmi unikátní. Dva bratrské národy ve společném státu se rozdělily bez krve na ulicích. Mám kamaráda z Bosny a on to dodnes to obdivuje. Rozpad Jugoslávie byl strašný a mohli za to hlavně tamní politici, protože dovolili, že se z přátel staly bestie toužící po krvi.
Opět použiji hokejový příklad. Na olympijských hrách v norském Lillehammeru roku 1994 proti sobě hráli Češi a Slováci poprvé. My jsme prohráli 7:1. Velké zahraniční televize odvysílaly ze zápasu posledních deset minut, protože si myslely, že dojde k hromadné bitce. Byly přesvědčené, že nevraživost mezi našimi národy se ukáže. A přišel šok. Žádná bitka. Hráči pak vysvětlili, že hráli roky ve společné reprezentaci, ve společných klubech, vyrůstali spolu, byli přátelé, tak proč by se měli prát.
Ke zrušení společných jednání vlád Česka a Slovenska došlo prý kvůli Ukrajině. Byl to ale pravý důvod?
Nemyslím si to. Nechci říct, že pan Fiala lže, ale ne vždy politici odhalí prapůvodní příčinu sporu. Nemuselo to nyní takto eskalovat, protože názory Roberta Fica ohledně Ukrajiny byly známé už před volbami. Převzal úřad 25. října 2023 – a teď se to stalo problémem?
Co je tedy prapůvodní příčinou?
Slovenská republika je v permanentní politické kampani. Rok 2023 začala referendem, potom pokračovala kampaň k volbám do parlamentu. Takže loni volby do Národní rady, teď volby do postu prezidenta a po nich budou eurovolby. V Česku to takto nasekané nemáte. A osobně si myslím, že pro pana Fialu jde o součást volební kampaně do Evropského parlamentu. Může se vám to zdát divné, ale podle mě je to tak. Čistá předeurovolební kampaň. Mohu se mýlit, ale je to můj názor. Protože, jak se říká, volební kampaň začíná den po volbách.
Jak je možné, že tolik Slováků fandí ve válce na Ukrajině Rusku?
Co se týká Ruské federace, tak tam sehrává určitou úlohu i vzpomínkový optimismus. To, jak vzpomínáme na to, co se zde vybudovalo. Buďme upřímní. Komunisté, bez ohledu na ideologie, převzali republiku v dezolátním stavu. Po druhé světové válce bylo skoro všechno rozbombardováno, a komunisté stavěli, protože měli kde, a měli co. Nejvíce železničních tratí bylo sice vybudováno za Rakouska-Uherska. Ale co se týče dálnic, bytů a věcí spojených se sociálním zabezpečením, tak nejvíce budovali komunisté. Existovala mnohem větší stabilita pracovních míst, což v dnešním stresujícím a zrychleném světě chybí. Někteří lidé si prostě myslí, že se tehdy žilo lépe a ztotožňují si to s Ruskou federací. Tento nový kapitalistický svět plný nejistot si zase mnozí ztotožňují se Spojenými státy americkými. Jako druhá strana jedné mince.
Proč ale na Slovensku převažuje taková nevraživost vůči Ukrajině?
Slovenská republika vše, co měla, darovala, mluvím o zbraních. Nejde o to, že bychom nechtěli někomu pomoci. Ostatně jako poradce paní Černochové máte v Česku našeho bývalého ministra obrany Jaroslava Nadě, což je jeden z našich nejlepších exportů. Poprosila bych, abyste si ho nechali, protože my ho nazpět nechceme.
Protivzdušnou ochranu S-300 daroval Ukrajině, přitom chránila naše jaderné elektrárny. Bývalá vláda s Naděm na obraně to darovala. Turecko už má modernější formu S-400, byť je členem NATO. Koupilo tento protiletadlový zbraňový systém od Rusů, což asi není problém. Nicméně Slováky se snažila vláda přesvědčit, že ruské zbraňové systémy jsou nepoužitelné, protože jsme součástí NATO.
Pro Slováky to vše znamená, že budeme muset opět všechny tyto věci koupit, protože nemůžeme zůstat bez ochrany, a zase to půjde na úkor našeho rozpočtu. Momentálně jsme v takovém stavu, že si to naše ekonomika nemůže dovolit a jsme odkázaní na sousedy. Jak se pak mají cítit Slováci, když jim český vládní předseda Fiala sliboval ochranu, a nedodržel to...
Aktuální jsou na Slovensku prezidentské volby. Vy věříte Peteru Pellegrinimu. A o Ivanu Korčokovi jste prohlásila, že nejde o žádného Harryho Pottera, ale spíše o zlého černokněžníka. Opravdu?
Nejde o to, kterému z prezidentských kandidátů věřím. Jde o to, že u Ivana Korčoka mám absolutní jistotu, co bude dělat. Nevěřím mu. Kdyby se stal slovenským prezidentem, nezastupoval by zájmy Slováků, ale pokračoval by v linii, kterou započal Andrej Kiska a ještě „bravurněji“ to zvládá Zuzana Čaputová. Ta v cizině dá rozhovor, v němž řekne, že by bylo fajn, kdyby Slovensku byly odebrány eurofondy. To by nejvyšší představitel státu dělat neměl. Korčok v tom bude pokračovat. Jestli se dostane do druhého kola, budu volit jiného kandidáta.
Pakliže zvítězí Pellegrini, je či není třeba obávat se, že Slovensko bude zataženo vedle studené války s Českem ještě do studené války prezidenta s vládou? Mohou se opakovat neshody s Ficem, které vyústily v jeho odchod ze strany SMER-SD v roce 2020?
Rozdíl mezi Ivanem Korčokem a Petrem Pellegrinim je ten, že druhý jmenovaný má za sebou hned několik státních funkcí. Neznamená to, že souhlasím se vším, co dělá. Ale Pellegrini je tak zralý politik, aby nedělal takové rozbroje okatě. To znamená, že když budou mít mezi sebou nějakou roztržku, tak to podle mě budou řešit za zavřenými dveřmi, tam se domluví a vyjdou odtamtud s jednotným názorem. Pellegrini je totiž příliš mladý na to, aby skončil po jednom volebním období, a pakliže bude chtít kandidovat podruhé, aby se stal druhým dvakrát zvoleným prezidentem Slovenska, takže to, co deklaruje – tedy, že Slovensko potřebuje klid – bude muset plnit a pilně na tom pracovat. Kromě toho Pellegrini opravdu není kandidátem Globsecu a podobných mimovládních organizací.
Ale nepředjímejme. Uvažujeme, že zmínění dva kandidáti postoupí do druhého kola, což se s největší pravděpodobností stane. Jenže volič rozhodne, takže to není jistota.
Jste poloviční Maďarka, jestli jsem to dobře pochopil. Jak velkou výhodou to může být pro funkci možné europoslankyně?
Moje maminka je maďarskou občankou se slovenskými kořeny; v roce 1976 se vdala a s tátou přišla do Československa, kde jsem se narodila. Je to výhodné v tom, že vztahy s maďarskými europoslanci budu moci kultivovat. Ne vždy musím s tím člověkem souhlasit, jako se mi to stalo při práci pro europoslankyni Lívií Járokáovou ze strany Fidesz. Vždy jsme se však dokázaly shodnout na základních tezích. Je to prostě malé plus.
Napsala jste publikaci Politika EU bez křivých zrcadel. Jaká jsou ta křivá zrcadla?
Nevím, jak je to u vás, ale na Slovensku velmi dlouho komplikovala věci „bruselizace“ problémů. Když nastal jakýkoliv problém, byl za to zodpovědný Brusel. Jezdím s přednáškami po Slovensku a často si s lidmi povídám o jejich problémech. A často jsem se setkala s tím, že lidé si myslí, že evropský parlament funguje stejně jako národní parlament, tedy že je jediným zákonodárcem na půdě Evropské unie. Když jsem jim začala vysvětlovat, že to tak není, protože máme vedle Evropského parlamentu dalších šest EU institucí, z nichž každá má nějakým způsobem dosah na evropskou legislativu, tak byli strašně překvapeni. A tak jsem si řekla, že o těch institucích EU napíšu útlou knihu. Tu chystám.
Ten první díl Politika EU bez křivých zrcadel jsem napsala kvůli tomu, aby lidé věděli, že základem vzniku prvotního Evropského společenství uhlí a oceli a následně Evropské unie bylo několik smluv. O Lisabonské smlouvě slyšelo snad osmdesát procent lidí, ale o Smlouvě z Nice si tipnu, že stejný počet procent neví. To je důvod, proč jsem napsala ten první díl. Je tam historický vývoj zakládajících smluv a následné novely. Chtěla bych žít v zemi, kde lidé vědí, jak to v politice funguje, protože potom se nám nemůže opět stát, že by vyhrál někdo, kdo nerozumí řízení státu tak, jako se nám to stalo v roce 2020, kdy vyhrál Igor Matovič a jeho hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽaNO).
To jste velká optimistka. U nás si děláme srandu, že celou Lisabonskou smlouvu četl jen její hlavní kritik Václav Klaus. Obyčejní lidé se o vývoj, organizaci a strukturu Evropské unie pramálo starají, a tak to podle mě i zůstane…
Nemuselo by. A to je důvod, proč jezdím po Slovensku s přednáškami Mýty a legendy o Evropské unii. Tam vidím ten „aha efekt“. V tu chvíli vidím, že odvádím dobrou práci. Když lidé začnou chápat jednotlivé vztahy mezi těmi EU institucemi, tak začnou chápat i tu politiku činěnou v Bruselu trochu jinak.
Nemyslím si, že se o Evropské unii píše málo. Problém vidím spíše v tom, že lidé propadli skepsi a že politikům, kteří jim politiku EU vysvětlují, většinou nedůvěřují.
Měl by vzniknout jednotný evropský stát?
Určitě ne. Nejsem pro hlubší integraci. Šokovalo mě, když Zuzana Čaputová začala hovořit o tom, že by se malým členským zemím EU mělo odebrat právo veta. To je něco nemyslitelného. To bychom se vrátili do dob Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) a sovětského bloku. Ale – závisí to na tom, jak si to nastavíme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Rychetský
Wella
_profil_top.jpg)
