Stojí Evropa před dvojí volbou – buď rezignovat na své humanistické hodnoty, nebo se rozplynout v přílivu imigrantů?
Z otázky cítím jistou bezvýchodnost. Vidím ale určitou cestu. Mohu uvést případ ze Sicílie, který je ukázkou toho, jak lze k problému přistupovat. Jedna advokátka z Palerma líčila, že dokud ležela péče o migranty jen na národním státu, bylo vše strašně nelidské a nefungovalo to. U nezletilých dětí se stát nezajímal ani o to, jak se jmenují. Přiděloval jim jen čísla a tiše doufal, že třeba někam zmizí a skončí potřeba se o ně starat. Zmíněná žena se proto rozhodla, že si jedno z těch dětí vezme domů a postará se o ně. Na základě tohoto příkladu se rozvinula aktivita na přijímání nezletilých uprchlíků a dnes je na Sicílii několik farností, jejichž rodiny se staly pěstouny asi sedmi set dětí - migrantů.
Co takový přístup znamená pro mladé imigranty?
Mladí jdou za nějakým snem, a když jsou vsazeni do místní rodiny, snadněji se jim daří, aby se ke svému snu – třeba něco vystudovat – přibližovali. Sicilská zkušenost ukazuje, že řešením není, aby Evropa otevřela brány a čekala, jak to dopadne – a samozřejmě ani nejde obehnat kontinent zdí. Cesta je podle mne v těch malých komunitních krůčcích na nižší úrovni a tedy v radikálním uplatnění postupu subsidiarity. Je třeba, aby se aktivovali lidé na úrovni obcí, rodin, farností, občanských sdružení. Pak to funguje a pak lidé, kteří byli pouhým číslem, získávají i pro širší pospolitost tvář a jméno. Taková iniciativa ovšem může vzejít jen z touhy konkrétních lidí druhé přijímat, to nejde nadekretovat shůry.
Lidé, kteří do Evropy přijdou a najdou zázemí, se mohou stát pro nás Evropany velkým obohacením. Už jen proto, že Evropa vymírá a nedostává se nám pracovních sil. Integraci ale nepůjde organizovat jen z úrovně států či Evropské unie. Každý se nakonec můžeme zamyslet, co, zda a jakým způsobem bychom společně mohli prchajícím lidem nabídnout. Po setkáních, která jsem zažil v Itálii, dnes s ženou zvažujeme, zda bychom v budoucnu nepřijali do rodiny i nějakého mladého imigranta - přestože bych měl letos mít už pět dětí.
Jaký názor máte na aktuálně diskutované kvóty? Měli bychom je přijmout?
Itálie bývá hodně kritizovaná za to, co v souvislosti s imigranty dělá nebo nedělá. Já Italům v požadavku na kvóty docela rozumím, protože oni nesou obrovskou zátěž prvního kontaktu s obrovskou vlnou imigrantů, kteří navíc chtějí Itálií jen projít. Z tohoto úhlu pohledu mám pochopení pro jejich požadavek, aby se přijaly pořádné kvóty. V něčem mi ale takové řešení nepřipadá šťastné. Spíš bych si přál, abychom hledali příklady dobré praxe, kdy konkrétní skupiny lidí na konkrétním území chtějí nabídnout imigrantům zázemí. Obávám se, že když to bude nařízeno, když se bude říkat, že „to chce Brusel“, nebude taková dobrovolnost snadná. Cílovým zemím bychom měli solidárně ulevit, šťastnější než debata o kvótách by ale podle mne byla veřejná diskuse o příkladech dobré praxe: kde se podařilo pro imigranty vytvořit dobré zázemí a přispělo se k jejich rozvoji a integraci.
Psali jsme:
Česká společnost je od druhé světové války velmi homogenní. Nebude zde problémem česká xenofobie?
Před měsícem jsem se zúčastnil Sudetoněmeckého sjezdu v Augsburgu. Bavorský premiér tam znovu oceňoval naše bývalé československé spoluobčany za to, jak významnou roli po válce hráli v bavorském hospodářském zázraku, že právě z velké části oni postavili Německo na nohy. Je pravda, že naše společnost je mimořádně homogenní, na druhou stranu se učíme žít s Romy a trochu už „boříme zdi brněnského ghetta“, jak zněl slogan letošního Ghettofestu. Je zde spousta Vietnamců, u kterých oceňujeme, jak jsou vstřícní nebo jak jejich děti patří k nejlepším studentům, je zde mnoho ukrajinských dělníků, bez kterých by naše stavebnictví mělo velké problémy. Nemyslím si tedy, že jsou Češi a Moravané zvlášť xenofobní.
Na jedné straně funguje schéma, živené v poslední době i médii, které šíří strach z vlny příchozích, na druhou stranu jsou zde vidět pozitivní příklady a pověstná ochota našich lidí pomáhat třeba při charitativních akcích. Věřím, že navzdory těm, kdo by z toho chtěli vytloukat politické body, nakonec bude mít navrch ten rozměr české duše, který dokáže ocenit jinakost jako něco obohacujícího – byť třeba s typickou ironií.
Jaké technické nároky bude imigrace přinášet?
Velké břímě leží jistě na národních státech, nicméně zahraniční zkušenosti ukazují, že není možné, abychom v tom jako aktivní občané svůj stát nechali. Stát může vytvořit hrubou strukturu a pak bude na nás, co budeme např. jako sdružení občanů schopni pro imigranty a s imigranty vytvořit. Natolik jim pomůžeme s motivací na sobě pracovat a dál společně rozvíjet naši zemi.
V čem může být pro Evropu imigrace přínosná?
Imigraci vnímám jako jeden z významných vnějších tlaků, který nám může v Evropě pomoci, abychom se ještě hlouběji integrovali a vystupovali jako jedna evropská velmoc. V tlaku vidím něco potenciálně výhodného. Dlouhá léta jsem říkal, že to, co nám jako Evropanům chybí, je vnější tlak, který by nás donutil rozumněji spolupracovat. Abychom se v Bruselu nehádali o hloupostech, ale pokoušeli se spíš do okolního světa vyzařovat to nejlepší z nás. A pomáhali tam, kde je to potřeba. Zároveň ten tlak může přispět k posílení občanských iniciativ.
Jak podle vás imigranti ovlivní EU ekonomicky?
V číslech to odhadnout neumím. Pokud jde ale o trh práce, v západní Evropě je celá řada profesí, které dělají snad jen lidé, jež na první pohled nejsou rodilí obyvatelé, takže práce je pořád dost. Vnímám to jako šanci a zároveň jako ohrožení. Pokud dostanou imigranti šanci, aby mohli růst, není se čeho obávat a oni se zapojí podle svých možností. Pochopitelně ale musí fungovat i represivní aparát, aby ti, kteří nebudou dělat dobrotu, poznali, že tak to nejde. V tom je mi sympatický australský přístup – australští premiéři opakovaně říkají: chcete-li tady žít podle našich pravidel, jste vítáni, pokud ne, běžte někam jinam.
Součástí aktuálních obav je i strach z radikálního islámu. Jak je soužití křesťanské Evropy s nově příchozími muslimy reálné?
Kdybychom si v Evropě více vážili Krista, více tušili, co je opravdu křesťanství, bylo by i setkávání s muslimy jednodušší. To, co muslimům na Evropě vadí, je spíš fakt, že se nezná ke svým kořenům, že je zde jakási „kristofobie“ a neúcta vůči Bohu. Považuji proto za důležité, abychom ve městech, kde žijeme, nenechávali své muslimské, ale ani židovské komunity na okraji.
Po pařížském atentátu jsem za nejrozumnější považoval zajít za brněnskými muslimy do jejich mešity a debatovat o tom. Ocenil jsem, že odsoudili násilí ve jménu svého Proroka. A pokud jde o židovskou komunitu, dnes čelíme od světové války největšímu exodu Židů z Evropy. I proto jsem se na počátku roku rád setkal se zástupci brněnské židovské obce. Klíčem pokojnému soužití jsou podle mě právě tyto lokální vztahy. Jde o to, abychom se rozhlédli po svém okolí, jestli tam není někdo, kdo si může připadat odstrčený. I ze strany bezpečnostních složek je slyšet názor, že největším nebezpečím je nechávat například naše muslimy v izolaci. Je potřeba vtahovat je do společné hry, mluvit s nimi o výzvách, kterým společně čelíme a hledat styčné body. Papežové z poslední doby nás v tom naštěstí velmi dobře trénují. Při poctivém mezináboženském dialogu zažívám opakovaně zvláštní paradox: jasnější poznání vzájemných odlišností - a zároveň velké lidské sblížení.
Čeho se obáváte, co by mohlo váš optimistický koncept ohrozit?
Z hrozeb, které si uvědomuji, mi nejvážnější přijde pokušení nechat dnešní výzvy jen na státu, jen na politicích. K tomuto přístupu jsme byli masírováni v devadesátých letech, kdy někteří razili teorii, že stačí přijít jednou za čtyři roky k volbám a politici pak vše zařídí za nás. Nevěřím, že jsou současné hrozby zvládnutelné jen prostřednictvím neosobních nástrojů, které má k dispozici stát nebo EU. Nebezpečná je občanská pasivita a malé vědomí toho, kdo vlastně jsme my jako Evropané.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Daniel
