V Německu proběhly parlamentní volby. Jak důležité jsou obecně volby ve Spolkové republice Německo pro občany ČR? Vztahy Němců a Čechů coby velkého a malého souseda se táhnou celými dějinami. Od roku 1990 slyšíme, že Němci se polepšili, už nechtějí opakovat to, co se stalo za Hitlera, a chtějí se ke svým sousedům chovat slušně a férově. Máte dojem, že tomu tak skutečně je?
Význam politického a ekonomického vývoje Německa pro naši zemi je dán rozdílem velikosti (80 mil. obyvatel versus 10 mil.), rozdílem hospodářského potenciálu a rozdílem příznačných národních morálně volních vlastností. Navíc je zřejmé, že vztah různých občanských skupin jednotlivých spolkových zemí k sousedům je v řadě aspektů odlišný. Naše vládní zahraniční politika by se měla orientovat na mezistátně definované pohledy na minulost i budoucnost, nikoli na asymetrické vztahy ministrů vlády ČR k různým spolkům, jimž tím dodávají význam, který nemají.
Lidí, kteří na jedné straně vnímali zábor českého pohraničí a Drang nach Osten s euforií, a těch na straně druhé, majících v živé paměti Terezín a dlouhé seznamy umučených a popravených, rapidně ubývá. Na obou stranách se narodily generace zatížené minulostí ve slábnoucí míře. Bohužel na obou stranách existují ostrůvky lidí, kteří se kříšením stínů minulosti dobře živí.
Z hlediska politického přinesly parlamentní volby v Německu sice vítězství CDU a A. Merkelové, ve skutečnosti však koalice CDU/CSU ztratila téměř jeden milion voličů, tzn. 9 %, především volebním úspěchem hnědooké AfD v Bavorsku, kterou preferovali bývalí konzervativní voliči CDU. Zdá se, že vývoj na německé scéně není ničím výjimečný – odliv hlasů od CDU/CSU není kompenzován přechýlením k sociálnědemokratické levici, jejíž zisk je nejhorší od roku 1946, pro tzv. tradiční velké strany znamenaly volby všeobecnou ztrátu. Zda vůbec a jaké následky to bude mít pro zahraničněpolitickou orientaci Německa, lze jen obtížně odhadnout. Je však pravděpodobné, že se zvýší tlak na vícerychlostní Evropu, ve které hledá východisko i francouzský prezident Macron. Němci za privilegium vládnout Evropě platí nemalou daň. Jsou na rozcestí mezi „vůlí k moci“ a „vůlí k prosperitě a ekonomickému růstu“.
CELÝ SERIÁL PL: POLITIKA Z NADHLEDU JIŘÍHO SVOBODY
Obojí najednou lze dosáhnout jen obtížně, jak ukázal Brexit. A v současné době to prokazuje neurotické vyhrožování krácením eurodotací státům, které se pokoušejí o politiku, jež respektuje jejich národní zájmy. Už nejde o solidaritu a homogenizaci ekonomického a sociálního prostoru, ale o výprodej suverenity. To předznamenala past „Lisabonské smlouvy“, jejíž následky jasnozřivě pochopil prezident Václav Klaus.
Pokušení pangermanismem ovšem není spojeno pouze s Hitlerem a nacistickým Německem, má podstatně hlubší tradici. Lze to demonstrovat na tzv. Velikonočním memorandu z roku 1916, v němž se Němci žijící na území Čech nechali inspirovat konceptem Alfréda Naumanna, známým jako Mitteleuropa. Koncepce předpokládala germanizovanou konfederaci střední Evropy, vedenou Německem, která by zahrnovala celou západní a většinu východní Evropy.
Německo ale není ve své představě dominance výjimkou. Stačí si připomenout slova francouzského prezidenta v době útoku NATO na Jugoslávii, kterými definoval „práva“ východních zemí soustředěná do povinnosti mlčet. Francie ovšem svou ekonomickou potencí za Německem jen pokulhává.
Právě před 79 lety probíhaly dramatické události vedoucí k Mnichovské dohodě velmocí o odstoupení československého pohraničí. Je to podle vás už překonaná historie, nebo toto trauma v české společnosti doposud nějakým způsobem působí?
Mnozí porevoluční politici vyvinuli mimořádné úsilí, aby se na mnichovský diktát a jeho souvislosti zapomnělo, a mnozí na tom dodnes pracují. Započal to prezident V. Havel, když první zahraniční cestu po svém zvolení směroval do Mnichova. Hlavním městem SRN byl v té době Bonn.
Koncepce omlouvání se Němcům, kdysi občanům Československa, ve velké většině podporujících zájmy státu, který byl agresorem, postupně obracela optiku viníků a obětí. Z české strany je to problém pamětníků, kteří byli po mnichovském diktátu vyhnáni z československého pohraničí. A těch je dnes bohužel jen zanedbatelný počet. Nároky z druhé strany toto téma, které by nemělo zatěžovat současné ani budoucí vztahy, oživují. Existují hodiny dokumentárních filmů ukazujících poměry v pohraničí před a po Mnichovské dohodě. Bylo to trauma tehdejších současníků: „Zvoní, zvoní zrady zvon, zrady zvon. Čí ruce ho rozhoupaly…?“ psal tehdy výjimečný český básník František Halas. Jsem přesvědčen, že toto téma pro mladou generaci na obou stranách má jen zanedbatelnou emoční hodnotu. Nevím, jestli si ti, kdo je oživují, dostatečně uvědomují, že křísí zdánlivě již zahojené rány.
Nelze popřít, že ekonomicky je Česko s Německem velmi pevně provázáno. Někteří jako by se však snažili tuto ekonomickou závislost rozšířit i na politiku, třeba jako ministr kultury Daniel Herman, který prohlásil, že „...čistě teoreticky bychom mohli být jednou ze spolkových zemí, protože naše ekonomika je navázána na ekonomiku Spolkové republiky“. Je tento přístup „koupení si souseda“ podle vás nebezpečný?
Ten výrok pana Hermana jsem vnímal jako myšlenkový úlet, jaký se občas podaří i podstatně obratnějším a vzdělanějším politikům. Jsem přesvědčen, že anexe typu formalizovaného protektorátu nám nehrozí. Co by si s námi SRN počala, když za 20 let nedokázala zvládnout sjednocení s bývalou NDR. V souvislosti s parlamentními volbami je určitě zajímavé, že velké disentující skupiny voličů jsou „Ossi“, obyvatelé bývalého Východního Německa.
Domnívám se, že nehrozí ani „ekonomický protektorát“ – Německo je hospodářsky nesmírně silné a spolupráce s ním přináší šance na zvýšení sofistikovaných modelů výroby. Jiná otázka je, nakolik této příležitosti využíváme a kdy je pro politiky snazší pobídkami lákat do Čech výroby využívající především lacinou pracovní sílu.
Jeden z předvolebních sloganů CDU kancléřky Merkelové zněl: „Silnější Evropa znamená silnější Německo.“ Nepotvrzuje to spekulace některých lidí, že projekt EU je v současnosti nastaven ve prospěch Německa a slouží především jeho zájmům?
Reprezentace každé země by měla usilovat o posilování prestiže a síly své vlasti. Češi s tím mají tradičně problémy (s výjimkou krátkého času první republiky). Co se povedlo Maďarům na základě rakousko-uherského vyrovnání (1867), to se Čechům nikdy nepovedlo, byť Čechy a Morava byly průmyslově podstatně rozvinutější zemí. Pokud sleduji zahraničněpolitické kroky české vlády premiéra Sobotky, je zřejmé, že politická reprezentace mluví v domácím prostředí jinak, než jak se chová při vyjednávání v Bruselu. A tak můžeme očekávat, zda se vláda po volbách bude dále propadat do role vazala (někteří tomu říkají „usilovat o to, být v silném jádru EU“), či zda silnější Evropa bude znamenat silnější Českou republiku.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
