Hned úvodem je třeba konstatovat, že podle dávného čínského vojevůdce je nejlepší vítězství takové, které je získáno bez boje. Toho se podařilo Německu dosáhnout ve vztahu k Československu v druhé polovině třicátých let. V rámci této kampaně navíc rozbilo celý evropský politicko-bezpečnostní systém vytvářený Francií od roku 1918. 

Celé německé nacistické tažení proti Československé republice je třeba vidět v souvislostech. Mnichovská dohoda a okupace Československa se všemi důsledky nebyla akce či událost bez historických vazeb. Především bychom pod vlivem propagandy neměli zapomínat, že Německo nepotřebovalo ke své rozpínavosti, aroganci a agresi proti Čechům, Polákům, Srbům, Rusům, Bělorusům, Ukrajincům a ve spolupráci s Maďary proti Slovákům žádné nacisty či fašisty, tím méně rakouského migranta Hitlera. Pangermánská ideologie se objevila již dávno, ale v moderní podobě především po porážce Francie a sjednocení Německa. 

Tažení na východ, známé jako Drang nach Osten, je historickou realitou, nikoli komunistickým výmyslem. Bylo známé stovky let před Komunou i komunisty. Dříve se ohánělo šířením křesťanství a poznali ho tak především Slované v Pobaltí, následně v době husitských válek i obyvatelé našich zemí. Rakouská okupace po roce 1620 byla ve znamení nerovnoprávnosti českých zemí a Čechů v Rakousku, později Rakousko-Uhersku. Obecně se dá mluvit o germanizaci (na Slovensku maďarizaci), rekatolizaci a hospodářském útlaku, tedy přesně tom, co následovalo po mnichovské dohodě s výjimkou rekatolizace, kterou nahradila ostřejší pragermánská ideologie nacismu.