„Doba, která byla v 80. letech 20. století, byla asi tou nejlepší dobou ze všech. Bylo to období lásky, míru, klidu, ale i vojenské vyrovnanosti ve vztahu USA–SSSR, svět byl bezpečnější,“ píšete ve svém textu Svůdnost experimentu. Kam řadíte dnešní dobu? Momentálně se ekonomice daří, máme nízkou nezaměstnanost, jsme šestou nejbezpečnější zemí světa. Zdá se, že se nám vede dobře. Je tomu opravdu tak? Má tohle všechno i nějakou odvrácenou tvář?

Pokud se na to celé podíváme, tak zjistíme, že se nacházíme v podivné době. Na jednu stranu máme ekonomiku, která zdánlivě šlape, ale na druhou stranu máme mnoho lidí, kteří jsou zaměstnáni na prekérních pozicích. Jsou to lidé, kteří jsou za svoji práci nespravedlivě odměňováni. To není tolik vidět. Pořád se nám předkládá, že je astronomicky vysoká průměrná mzda, ale kolik lidí na ni dosáhne? Mnoho to není. Kritická je například situace absolventů škol, kdy sotva pobírají mzdu 12 tisíc čistého. Za to si toho moc nepořídí. Navíc k čemu jim jsou demokratické hodnoty, když mají tak málo peněz? Máme sice demokracii, každý si může jezdit, kam se mu zlíbí, koupit si, co se mu zamane. Pokud na to ovšem máte.

Odvrácená strana dnešního systému je tam, kam lidé moc nevidí. Jsou to životy těch lidí, kteří jsou zaměstnávání v šílených pracovních pozicích, které kapitalismus produkuje. Můžeme sem řadit například umývače oken automobilů, doplňovače zboží, pouliční prodejce občerstvení atd. V hantýrce mladých lidí se tyto pracovní pozice nazývají „prací na h*vno“.

Dostáváme se k otázce, kam řadím dnešní dobu? Řekl bych do nového období, které tady ještě nikdy nebylo. Máme relativně všechno, ale na úkor něčeho. Navíc svět není bezpečnější, ale mnohem více nebezpečný, protože již nemáte jasně definovaného nepřítele. Ani neexistuje strach ze vzájemného zničení jadernými zbraněmi tak jako v době studené války. Zároveň máme kolem sebe silně nestabilní prostředí, kdy nás každou chvíli překvapuje počasí svými velkými výkyvy. Jdeme z extrému do extrému. Pokud se ale ještě vrátím k samotnému kapitalismu, který v současnosti vládne skoro všude na světě, tak zjistíme jistou podobnost s dobou před první světovou válkou.

V té době také existovalo několik velmi bohatých lidí a kapitál drželo jen několik kapitalistů. Dnes je to obdobné. Jen s tím rozdílem, že 1% vlastní tolik bohatství, že jej ani nepotřebuje a na druhé straně, kam patříte vy i já, máme 99 % všech ostatních. Tento stav je alarmující, protože hrozí přerůst v nějaký konflikt o kterém se nám ani nesnilo. Výše zmíněné 1 % bohatých je dnes nazýváno nadnárodní kapitalistickou elitou, která si vytváří nadnárodní korporace. Přes ně poté tlačí na národní státy, aby privatizovaly své služby, a ty končí právě u oněch korporací. To je odvrácená strana dnešní relativně klidné doby.

V dalším svém textu píšete o okradené mileniové generaci, což jsou mladí lidé narození kolem roku 2000. O co jsou okradeni?

Dnešní dospívající lidé jsou lapeni v pasti kapitálu. Alespoň v našich podmínkách. Nicméně například v USA mileniáci raději tíhnou k myšlenkám socialismu než kapitalismu. Pokud se zaměřím na naši dospívající generaci, tak ta je utvářena konzumem, sociálními sítěmi a zážitky. Vůbec je netrápí rodina nebo práce. Na vše si mohou půjčit. Ve své podstatě přicházejí o skutečný život. To znamená, že jejich chování utváří neustálá reklama.

Když se podívám na své dětství, tak jsme často jezdili například na pionýrské tábory, podnikové rekreace. To mělo něco do sebe a o to jsou dnešní mileniálové okrádáni. Navíc jsou okradeni o možnost si najít stabilní zaměstnání, které bude dobře placeno. Vím, že někteří mladí mají přemrštěné požadavky, ale na druhou stranu se jim nedivím, když se jim pořád všude předkládá výše průměrné mzdy, která není reprezentativní. Život mileniových lidí může rychle poznamenat krize. Poté pocítí dopady současné doby, která je postavena na dluhu. Musí se totiž myslet na zadní kolečka. Pokud na to nebudou myslet, tak je s první krizí dostihne buď exekutor, nebo bída.