Občanské sdružení pomoci duševně nemocným ČR pečlivě sleduje českou legislativu a snaží se, aby se co možná nejvíce upravila ve prospěch duševně nemocných podle vzoru vyspělých států. „Což se doposud nedaří. Žádná vláda se toho problému dosud nechopila,“ říká jeho předseda Josef Závišek. Česká republika se podle Záviška řadí mezi „zaostalé státy, které se nestarají o duševní zdraví svých občanů“. „Prakticky všechny vyspělé státy, a z postkomunistických zemí dnes už i Polsko a Rumunsko, vydali Zákon na ochranu duševního zdraví. V Česku ovšem stále chybí,“ říká. Kdyby tento Zákon byl již u nás vydán, případ Babiš a jeho duševně nemocný syn by v takovém rozsahu nevznikl.
ParlamentníListy.cz se Záviška vyptávaly na to, co si myslí o reportáži zachycující skrytě natočeného syna premiéra Babiše, která odstartovala poslední pokus o vyslovení nedůvěry Babišovu kabinetu.
Sledoval jste mediální aféru kolem psychicky nemocného syna Andreje Babiše, kterého reportéři portálu Seznam.cz natočili skrytou kamerou mezi dveřmi bytu ve Švýcarsku, kde bydlí? Co na to říkáte?
Z hlediska lidského, kdyby vás jako zdravého natáčeli bez vašeho vědomí, tak se nutně ohradíte a dle závažnosti se obrátíte i na soud. Ať už budou novináři říkat cokoliv, je to svým způsobem porušení zásad na ochranu osobnosti. U duševně nemocného je to navíc o to složitější, že ten člověk a bavíme se tu o schizofrenikovi, když se zrovna nachází v atace nemoci, tak mu to způsobuje řadu problémů. A teď jsme u podstaty věci. My nevíme, jak hluboko ta nemoc premiérova syna zasáhla. To může prokázat jen odborný znalecký posudek. Schizofrenie bere člověku schopnost se bránit a uhájit svá práva. To znamená i toto je vlastně z hlediska těch novinářů profesním selháním.
Můžete tuto svou poslední myšlenku rozvést?
Záleží na tom, jestli má někdo schizofrenii paranoidní, která vyvolává v nemocném pocit, že je pronásledovaný a to prakticky od kohokoliv. Mnohdy to tito nemocní vnímají tak, že jsou pronásledováni dokonce i od svých nejbližších. V té souvislosti bych ještě zmínil, že byl skutečně velký úspěch, pokud je mladý Babiš zasažený touto nemocí, že k někomu vůbec získal důvěru. Z veřejných sdělovacích prostředků máme informaci, že tím někým byl pan Protopopov, manžel jeho ošetřující lékařky MUDr. Dity Protopopové.
Vždyť to byl ale právě onen Protopopov, který Babiše juniora odvezl na Ruskem ovládaný Krym a podle mediálního narativu jej tam nechal vystavit možnému vlivu ruských rozvědek, čímž mohl premiéra Babiše staršího učinit vydíratelným
Řeknu vám to obecně: když se ta nemoc dostane do rodiny a vy vidíte, jak nemocný vytváří všechno na svou vlastní obranu vč. nedůvěry ke svým blízkým, tak z tohoto pohledu má premiér pravdu když říká, že děkuje panu Protopopovi, kterému se přece jenom podařilo, že jeho nemocný syn našel k někomu důvěru. Samozřejmě se neví, jaká hloubka té nemoci v případě juniora Babiše byla. Doktorka Protopopová nesmí z hlediska lékařského tajemství sdělovat žádné podrobnosti jiným osobám, které neuvádí zákon.
Andrej Babiš starší ovšem v médiích diagnózu svého syna odhalil. To bylo správně?
Pokud je mně známo, diagnózu odhalili ti novináři, kteří jeho syna vyhledali a zveřejnili tu nahrávku. Babiš předtím o chorobě svého syna nemluvil a následně se jen bránil proti nařčení o úmyslném zavlečení na Krym.
Bylo v tomto ohledu správné mediálně interpretovat slova Andreje Babiše mladšího na oné nahrávce směrodatně tak ,že byl skutečně někam zavlečen proti své vůli či unesen?
Vzhledem k tomu, co jsem již řekl, hodnotit slova nemocného o tom, že třeba byl někam zavlečen, bude u paranoidního schizofrenika vždycky problematické. Nikdy to nemůžete zvenku hodnotit. To může učinit jen znalec oboru psychiatrie.
Léky tedy na nemoc dostatečně nezabírají?
Léčba u schizofrenie má být komplexní, tj. že obsahuje jak farmakoterapii, tak další druhy terapií (psycho, ergo aj.). Léčba bývá dlouhodobá a časem může být dostatečně účinná tak, že nemocný je schopen se aktivně zapojit do společenského života.
A léčba schizofrenie v Česku?
V Česku je léčba těchto lidí, zejména schizofreniků, ne vždy dostatečná. Psychiatři jsou přetížení. Na pacienty mají málo času. Měli by mít k ruce jak psychology, tak sestru pro psychiatrii. A to je u nás velký problém. Psychiatrické sestry nejsou a kliničtí psychologové také ne.
Psali jsme:
A chování oné dvojice novinářů, kteří Babišova syna tajně natočili a nahrávku pak zveřejnili z hlediska řekněme nějaké etické normy?
Natáčeli pacienta, obecně osobu, která jim k tomu nedala souhlas. Můžeme tedy jen spekulovat, že by to vypadalo jinak, kdyby předem řekli: pane Babiš my vás přitom budeme natáčet a položíme vám několik otázek. Ale bez vyjádření opatrovance, kterým bývá někdo z rodiny, to je špatně. Protože jenom ten, kdo s duševně nemocným žije nějaký čas, alespoň několik dnů, ví, v jaké situaci ten člověk je. Kdyby ti novináři byli solidní, a nešli jenom za efektem najít senzaci, tak by se nejdříve zeptali rodinného příslušníka, kterým tam byla matka Babiše mladšího, jestli mohou natáčet a v jaké je dotyčný zdravotní situaci. A jak víme, matka mladého Babiše, pak veřejně vystoupila s tím, aby je novináři přestali obtěžovat.
Jak to myslíte?
Zájmem ze strany médií bez respektování všech okolností u duševně nemocných se zvyšuje stigma té nemoci ve veřejnosti. U duševní nemoci cizí osoba nikdy nedokáže posoudit stav nemocného z jeho projevu. Proto i případná námitka, že duševně nemocný byl v době natáčení svéprávný, neobstojí.
Jenže kdyby novináři drželi „etiku“, tak by na druhé straně nevznikla ta reportáž?
No, ale co je přednější, co je na prvním místě? Etika, ochrana osobnosti nebo reportáž i když údajně vyžádaná duševně nemocným.. Tak si to srovnejte s tím, na co jsem vám již uvedl k charakteru schizofrenie. Závazně by na Vaši otázku měli dát odpověď soudní znalci.
Zeptám se vás na tu politickou rovinu. Ta reportáž vyšla čtyři dny před výročím 17. listopadu, poté se v Praze demonstrovalo proti Andreji Babišovi a na plakátech či v heslech demonstrantů bylo to, co reportáž přineslo reflektováno. Týden poté se kvůli reportáži opozice pokusila o vyslovení nedůvěry vládě. Co na tuto souhru říkáte?
Pokud byl v reportáži záměr vyvolat nedůvěru k předsedovi a vládě, pak se to u části obyvatel podařilo. Čas ukáže s jakou účinností.
Co je v případě nemocného schizofrenií největším rizikem?
Největším rizikem je nezajištění komplexní léčby. Následkem pak zpravidla bývá sociální a emoční osamělost. Samota je pro prognózu uzdravení tohoto onemocnění tím největším rizikem. V této souvislosti lze chápat slova premiéra, ať už si o něm samotném a jeho politice můžeme každý myslet cokoliv, kterými děkoval panu Protopopovi za pomoc. I o tomto jej zřejmě lékaři informovali, totiž jak je důležité, aby jeho nemocný syn získal nějakého přítele.
Když jsme u těch Protopopovů, lékařka Babiše mladšího Dita Protopopová a manželka kamaráda mladého Babiše Protopopova je garantkou národní reformy psychiatrické péče. Slyšeli jsme něco o britském vzoru domácí péče o psychicky nemocné. V čem by reforma měla spočívat?
Reforma má změnit dosavadní způsob léčby: zrušit dosavadní velkokapacitní léčebny. Tam zajistit jen akutní léčbu. Po stabilizaci předat pacienta do následné léčby na odděleních normálních nemocnic, případně ihned propustit do domácí péče a zajistit komplexní léčbu.
Je to výhodnější i ekonomicky?
Existují analýzy o tom, že přijde levněji, když např. sestra pro péči v psychiatrii navštíví pacienta doma třeba pětkrát za den, než když by měl být draze hospitalizován.
Máte nějaký konkrétní případ, kdy systém péče o duševně nemocné selhal?
Zrovna v tomto roce se na mě obrátila známá pacienta, kterého z nemocnice propustili téměř do bezdomovectví. Já jsem jej našel v dělnické ubytovně, kde neměl služby, které potřebuje. Jedná se o diagnózu s poruchou osobnosti. On, s touto nemocí není schopen bydlet s kýmkoliv, protože to je nemoc, která u nemocného vzbuzuje svárlivost, neschopnost se s druhou povahou sblížit, a když se sblíží, tak je to jen velmi krátce. Při propuštění z psychiatrické nemocnice měl být předán tomu, kdo zajistí služby, které potřebuje vč. dohledu, zda bere léky. Např. porušení zajištění dohledu, zda duševně nemocný bere léky, vede k případům, kdy nemocný napadne jinou osobu, někdy i s tragickými následky.
Přibývá v Česku duševně nemocných?
Ano. Mohu vám k tomu poslat odbornou práci Národního ústavu duševního zdraví, kde byste se dozvěděl, že česká republika přehlíží stále častěji vznikající duševní problémy lidí v náročných zaměstnáních. Ty mohou vést nejen ke zdravotním komplikacím u zaměstnanců, ale i ve snižování kvality vykonané práce. Zahájení této diskuse je nezbytným krokem na vládní úrovni, v poslanecké sněmovně či v Senátu s cílem vydat Zákon na ochranu duševního zdraví.
A co říkají odborníci?
Duševní problémy na pracovištích ovlivňují významnou část populace napříč Evropou. Dle dat České správy sociálního zabezpečení bylo v Česku jen v prvním pololetí 2017 ukončeno 22 648 případů dočasné pracovní neschopnosti z důvodu duševní nemoci. Nároky na výkon zaměstnaných lidí jsou tak vysoké, že ne každý organismus to zvládne. A když k tomu připočítáte zátěž, která je tu z médií, která je tu z požívání psychotropních látek a tak dále, když se to celé spojí dohromady, je výsledkem vznik duševních nemocí, jak to blíže popisují odborníci NÚDZ. Proto znova opakuji: je nutné, aby i v ČR byl vydán Zákon na ochranu duševního zdraví, který v různých podobách vydaly všechny vyspělé státy. Z postkomunistických zemí pak Polsko, ale i Rumunsko.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
