Jak se podle vás bude vzpomínat na právníka, profesora, poslance, legislativce a sociálního demokrata Zdeňka Jičínského? Co přinášel do české politiky?
Zdeněk Jičínský se nikdy nedral do popředí, proto širší veřejnost ani pořádně neví, jak výrazný otisk na naší zemi a její legislativě zanechal. Například v druhé půlce šedesátých let prosadil federativní model uspořádání vztahu Čechů a Slováků, na což po roce 1989 navázal jako poslanec Federálního shromáždění.
Nebo že byl v okamžiku zlomu stěžejním spolupracovníkem Václava Havla, kterému radil ohledně ústavního práva, legislativy i při vyjednávání s odcházejícím komunistickým režimem. Žádný jiný politik se tak výrazně nepodepsal na podobně zákonů v posledních třiceti letech jako Zdeněk Jičínský. Kromě toho byl ale ztělesněním politiky věcné, klidné a nekonfliktní.
Zdeněk Jičínský patřil k veteránům českého parlamentu i ČSSD. Máte s ním nějaký osobní zážitek, který by jej charakterizoval?
Poprvé jsem se s ním potkal v roce 2003, když jsem začal spolupracovat s tehdejším premiérem Vladimírem Špidlou. Ve Sněmovně jsem několikrát sehrál roli spojky mezi ním a Zdeňkem Jičínským. Byla pro mne velká škola sledovat, jak důkladně a s nadhledem promýšlí, skoro bych řekl, až rentgenuje vládní legislativní předlohy. Byl velmi pracovitý a uměl být též velmi kritický.
Jakou pozici měl Zdeněk Jičínský v ČSSD? Byl pouze fundovaným expertem, zaměřujícím se na ústavněprávní otázky, nebo byl také aktivním aktérem nějakých politických her, které se v každé straně odehrávají? Byl politikem, ve smyslu „politikaření“?
Zdeněk Jičínský byl nositelem značné životní zkušenosti a tradice demokratického socialismu. Proto jej všechny skupiny v ČSSD respektovaly. Neřadil bych jej ale k idealistům, uměl se chovat pragmaticky, „reálpoliticky“, dokázal vyjednávat a taktizovat. Hybatelem her v ČSSD ale nebyl, to už jsem raději na stránkách deníku Právo glosoval. O tom, že stranickou kariéru poněkud zanedbával, svědčí i to, že se v roce 2002 ocitl až na pátém místě kandidátní listiny a do Sněmovny se dostal až po roce jako náhradník za Jaroslava Tvrdíka.
Zdeněk Jičínský patřil ke skupině, která do ČSSD přišla s Milošem Zemanem (spolu byli už poslanci ve Federálním shromáždění) Tato skupina „zemanovců“, která ČSSD od roku 1993 ovládala, pak po vzestupu a volebních triumfech dost ovlivňovala dění ve straně i po odchodu předsedy Zemana. Proč podle vás vznikl ve straně tento fenomén „otce zachránce“, se kterým se musel vypořádávat v podstatě každý předseda po Miloši Zemanovi?
Miloš Zeman pomohl vytáhnout ČSSD nahoru a prokázal při tom mimořádné strategické schopnosti. Není potom divu, že mnoho sociálních demokratů i později v krizových chvílích vyhlíželo spásu v Miloši Zemanovi. Platí ale, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Kromě toho se v posledních osmnácti letech Zeman řídí spíš svými osobními sympatiemi či antipatiemi než racionální strategií. Zdeněk Jičínský byl přítelem Miloše Zemana. Když ale s ním nesouhlasil, což bylo v posledních letech stále častější, naposledy v loňském sporu o obsazení ministerstva kultury, dokázal to jasně říct.
Musím k těmto tenzím v ČSSD zmínit jednu konkrétní událost- volbu prezidenta v roce 2003 a to, co Miloš Zeman prezentuje jako „kudlu do zad“- tedy jeho nezvolení, ačkoliv hlasy na to ČSSD měla. Zeman sám pojal tuto událost a „pomstu“ všem, kteří se na ní podíleli jako hlavní motor své další politické činnosti. Ale jak to ovlivnilo vnitřní vztahy v ČSSD, jak to poznamenalo vztah Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse s těmi členy, kteří v Miloši Zemanovi viděli tvůrce stranického úspěchu? Mezi ně právě Zdeněk Jičínský patřil...
Prezidentská volba, nebo spíš nevolba, nejdřív Jaroslava Bureše a pak Miloše Zemana, v roce 2003 skutečně vážně zasáhla do vztahů v ČSSD. Dodnes nebyly všechny příkopy zasypány. Zdeněk Jičínský bral ale i tyto věci profesionálně. Vycvičily jej konflikty v KSČ, Chartě 77 i Občanském fóru. A pro sociální demokracii byl natolik cenný, že jej nikdo kvůli personálním či názorovým rozepřím neostrakizoval.
Asi nejvýznamnější iniciativou profesora Jičínského, která se objevila v české Poslanecké sněmovně, byl jeho návrh změny volebních pravidel v časech opoziční smlouvy. Ten je dnes určitou částí politické a novinářské reprezentace interpretován jako pokus ČSSD a ODS o vykleštění demokracie a posílení vlivu silnějších stran. S odstupem dvaceti let- je toto hodnocení spravedlivé, nebo se tomu návrhu křivdí? I s ohledem na slabé vlády, což byl problém, se kterým se potýkala česká politika po volbách 2002, 2006 a 2010?
Tendence posílit silné na úkor slabých podle mne nebyla férová a deformovala poměrný volební systém. Autorem nejradikálnějších zásahů, jež nakonec odmítl Ústavní soud, byl poslanec Koudelka. Zdeněk Jičínský v úpravě volebního zákona viděl hlavně šanci umožnit snadnější vznik silnějších vlád, a to byl legitimní argument vícero ústavních právníků i v akademické obci.
Je nějaká další legislativní iniciativa poslance Jičínského, kterou byste chtěl připomenout?
Byl například spoluautorem a spolupředkladatelem zákona o registrovaném partnerství. Bez Zdeňka Jičínského by se je sotva podařilo za Paroubkovy vlády prosadit. Ukazuje to, že v řadě ohledů byl poměrně progresivním sociálním demokratem.
Zdeněk Jičínský byl současně akademikem v hodnosti profesora a praktikem, který dokázal své poznatky uvádět do praxe při legislativní činnosti v parlamentu. Vidíte v tomto směru v české politice někoho srovnatelného, kdo by dokázal takto propojovat akademický svět a zákonodárství?
Bohužel nevidím. A je to velká škoda. Špičkové a s akademickou sférou propojené právníky typu Zdeňka Jičínského, Pavla Rychetského nebo Petra Pitharta současný parlament citelně postrádá.
Profesor Jičínský patřil ke generaci politiků devadesátých let. Šlo by nějak zobecnit, v čem se tato generace lišila od politiků, kteří přicházeli v dalších letech?
Zobecňuje se těžko. Ale jde například o generaci, která musela svádět skutečně zásadní politické bitvy. Věděla, co je podstatné a co jenom pouhá pěna dní. U osobností, jako byl Zdeněk Jičínský, navíc byla důležitá životní zkušenost s různými režimy a různými rolemi. Ten, kdo ví, jaké to je být dole, má předpoklad se vhodně chovat, když bude nahoře. Zdeněk Jičínský měl svoji úroveň, ale nikdy se nechoval jako primadona. Prostě se v něm snoubila životní zkušenost s ohromnými vědomostmi i hlubokým sociálním cítěním.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
