Jaký je hlavní smysl připomínání druhé světové války, i když to letošní 75. výročí jejího konce ve světle trvající pandemie možná takřka zanikne?
Musíme si neustále připomínat, jaké riziko hrozí, když se lidé nechají strhnout jakoukoli nenávistnou ideologií, abychom tuto chybu již nikdy nezopakovali a nedopustili opakování hrůz, které za sebou zanechaly miliony obětí a rozvrácený téměř celý svět.
Co si myslíte o čím dál častějším přístupu k hodnocení druhé světové války, že všechnu tuto hrůzu způsobili jacísi „nelidé“, nacisté, a nikoli příslušníci jednoho velkého, kulturního a civilizačně velmi vyspělého státu, který si tehdy vsugeroval, že může všechno, neboť je „über alles“?
Nebylo by správné ani spravedlivé házet Němce do jednoho pytle, protože zdaleka ne všichni souhlasili s nacismem. Dnes navíc můžeme neonacistické tendence pozorovat napříč státy. Je tedy namístě upozorňovat na zvrácenost této ideologie, bez ohledu na to, v jakých zemích ji lidé vyznávají.
Bývalý prezident Václav Klaus k letošnímu výročí uvedl, že viníci této hrůzné války, resp. jejich potomci, se už oklepali a začínají ji vykládat novátorsky. Její příčinu a svou vlastní vinu zamlčují. Zdá se jim, že přišel čas konstruovat novou budoucnost, do které se události druhé světové války nehodí. Dala byste mu za pravdu, že je v zájmu nějaké budoucnosti přepsat realitu největšího válečného konfliktu v dějinách?
Snahy o přepisování dějin byly, jsou a budou. Jsem přesvědčena, že zejména pokud jde o totalitní režimy, musíme se neustále pokoušet hledat a zveřejňovat maximum informací. K tomu slouží například Ústav pro studium totalitních režimů, i proto vzniklo Muzeum paměti 20. století v Praze, zřizovatelem je hlavní město Praha. Je úžasné, že zastupitelé, napříč politickým spektrem pochopili a uznali nutnost vzdělání v oblasti novodobých dějin. Bohužel, zápasíme ještě s prostorami, ve kterých bychom mohli začít fungovat i pro veřejnost. Zatím se nabízí jako vhodný pouze Dům pážat. V České republice vnímám jako mnohem větší riziko snahu o přepisování dějin v období mezi léty 1948 až 1989. Hrůzy komunistického režimu však nesmí být bagatelizovány či dokonce zamlčovány.
Psali jsme:
Právě do roku 1989 se skoro nemluvilo o osvobození západního území naší republiky americkou armádou, v posledních letech naopak jako by se rok od roku zveličovala vojenská role Spojenců. Jak bychom měli na přínos velmocí pro naše osvobození pohlížet bez ideologických brýlí?
Události druhé světové války zde byly přes velmi silné ideologické brýle vykládány čtyřicet let. Po listopadu 89 vznikly stovky historických publikací, které uvádějí věci na pravou míru, což se řadě lidí nelíbí. Důležité je ale znát pravdu, očištěnou od propagandy a ideologického zkreslení. Máme řadu skvělých historiků, namátkou Petr Blažek, či náš poslanec Pavel Žáček, kteří se věnují právě tématu osvobození naší země objektivně, bez oněch zmiňovaných ideologických brýlí.
Před rokem vyvolalo u příležitosti 8. května velkou pozornost vyjádření expremiéra Mirka Topolánka, který na sociálních sítích uvedl: „V květnu 1945 osvobodila většinu naší země Rudá armáda. Osvobození byl ale jen náš subjektivní pocit. Stalin neosvobozoval, Stalin dobýval a dobývaná území držel. Na svobodu jsme čekali dalších 44 let.“ Lze s bývalým premiérem souhlasit, nebo jde o to, abychom jedné z vítězných mocností přestali být vděční?
Jen to ukazuje složitost dějin i historického výkladu. Rudá armáda se nepochybně na osvobození Československa významně podílela, to by neměl nikdo zpochybňovat. Současně však nikdo nesmí přehlížet, že následovaly čtyři desítky let pod sovětskou nadvládou, které lze jednoznačně označit za temné období naší moderní historie, kdy byly tisíce lidí zavražděny či perzekvovány v politických procesech, kdy jsme žili v nesvobodě a pod nadvládou nespravedlivého a zrůdného totalitního režimu.
Mirek Topolánek
Jsou odstranění sochy maršála Koněva, odhalení pamětní desky vlasovcům nebo přejmenování ulice, kde sídlí velvyslanectví Ruské federace, jen marginálie, nebo mohou tyto akce významně poškodit česko-ruské vztahy? Má nám na nich vůbec záležet?
Mělo by nám záležet na dobrých vztazích se všemi. Tato snaha ale musí být oboustranná. Někdy je to samozřejmě těžké, proto je nutné při řešení problémů nasadit hodně diplomatického úsilí. Nejsem příznivkyní teatrálních gest, avšak oproti propagandistické a zpravodajské aktivitě, kterou u nás roky vyvíjí Rusko, jde skutečně jen o marginálie, což je nutné neustále zdůrazňovat.
Václav Klaus také v aktuálním komentáři upozornil, že někteří naši údajní pokrokáři zaměňují příčinu a následek při interpretaci poválečného odsunu Němců, který považují snad za větší tragédii než celou válku. V den výročí Pražského povstání připomněla televize Nova v reportáži, jak Němci při ústupu zacházeli s našimi občany. To Česká televize loni v den výročí vypálení Lidic a vyvraždění jejich obyvatel odvysílala reportáž o údajné udavačce, ale samotné tragédii a tomu, kdo ji způsobil, se nevěnovala. Lze ten veřejnoprávní úhel pohledu brát jako nevyhnutelnou daň našemu směřování po roce 1989 a příklonu – i ekonomickému – k našemu západnímu sousedovi?
Naší snahou musí být odkrytí celé pravdy tedy včetně její nehezké části. Zároveň ale souhlasím s tím, že nesmí být zaměňována příčina a následek. Věci, které se děly při odsunu, byly reakcí na události předcházející. Zločiny, ke kterým došlo, však zamlčovány být nesmí.
Je načase viníkům odpustit a nahlížet už na tehdejší události s křesťanskou smířlivostí, nebo naopak připomínat zrůdnost tehdejší ideologie jako varování před novými ideologiemi, které se sice vždy trochu obmění, ale „páchání dobra“ zůstává jejich konstantou?
Každá ideologie, která má tendenci ovládat lidi a pošlapávat svobodu a demokracii, si zaslouží pozornost a je nutné před ní varovat. Jde o nacismus či fašismus, ale rovněž komunismus. A nyní pozorujeme silné snahy o prosazení zelené ideologie. To vše je potenciální riziko, které nesmíme podcenit a musíme proti němu bojovat. Z mého pohledu ale takové zrůdnosti jako například holocaust, Katyň či gulagy odpustit nejdou.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
