Někteří si možná vzpomenou, že vás kvůli veřejnému vyjádření na sociální síti vůči předsedkyni Poslanecké sněmovny dost nepříjemně obtěžovali její příznivci. Mimochodem, jak moc dostává na frak svoboda slova?
Svoboda slova má na kahánku. Pokud patříte ke třetině společnosti, která zastává ten jediný správný názor, žádný útisk nepociťujete. Když schvalujete regulace z EU, Green Deal, takzvané manželství pro všechny a takzvaný boj proti dezinformacím, tak vám mainstream tleská a hladí vás po srsti. Ale jakmile začnete klást otázky, pochybovat o jediné svaté pravdě anebo nedejbože máte vlastní pohled na svět, pocítíte okamžitě ostrakizaci. Lidé jsou už dnes běžně za své soukromé názory vyhazováni z práce, je jim odepřeno dříve pro ně běžné publikování a vystupování v médiích, jsou jim rušeny přednášky a vystoupení. Na rozdíl od doby minulé největší tlak nejde shora, ale od politických neziskovek, nátlakových skupin, levicových médií a aktivistů rozesetých všude ve společnosti. Kdo chce změny právního pořádku, toho oslavují. Komu vyhovuje české právo, tomu nadávají do zpozdilců, tmářů a popíračů. A to je konec svobody i demokracie.
Samozřejmě že absolutní nezávislost novináře neexistuje, o tom si můžeme nechat jen zdát. Každopádně, co se o to alespoň snažit, jde to ještě? Těžká naivita otevřené dlaně, kdy přijdete okamžitě o pět prstů? Jistě, jde o „peníze, moc, vliv…“
Není důležitá nezávislost, ale pluralita pohledů na svět. O událostech by se mělo informovat s co největší mírou objektivity a dovolen by měl být každý názor. Krásně je to vidět na tom, jak mainstreamová média informovala o demonstracích. Když demonstraci svolal Milion chvilek, reportáž demonstrujícím vyjadřovala zjevnou podporu a popisovala akce v tom nejlepším světle. U letošních demonstrací naopak Česká televize urážela účastníky a umenšovala jejich počet. O objektivní novinařině se už u ČT nedá hovořit. Poslední příklad je týden starý – slovenské volby.
Psali jsme:
Vycházím i v této otázce z vašeho posledního blogu, kde píšete o tom, že neexistuje žádný státní internetový server. Jak to myslíte?
Jde o myšlenku z mého komentáře o České televizi. Proč tak nezbytně potřebujeme právě veřejnoprávní rozhlas a veřejnoprávní televizi, když nemáme veřejnoprávní web, noviny ani nakladatelství? Chápu, že lidé, co v České televizi pracují, chtějí víc peněz. Ale v době, kdy má stát šetřit, máme přece rušit vše nadbytečné, nikoliv natahovat dlaně a zvyšovat požadavky. Požadovat vyšší poplatky je možné jen proto, že nemáme definovaný veřejný zájem. Tedy nevíme, co a proč má Česká televize vysílat. Pak může vysílat cokoliv a chtít na to neomezeně peněz, podobně jako Česká pošta nebo zdravotnictví. Kdybychom si jasně definovali, co je veřejný zájem (vysílání pro školy, pro seniory, ČT Art, ČT 24 apod.), hned by se ukázalo, že Česká televize nemá točit blbinky jako Osadu nebo kriminální seriály. Čím se jinak liší od komerčních televizí? A pokud se neliší, proč ji má platit občan? Cožpak si platí Primu nebo Novu? Ne. Buď Českou televizi vůbec nepotřebujeme, a pak ji zrušme a 7 miliard použijme na zdravotnictví, péči o nejstarší generaci nebo na dálnice. Anebo definujme veřejný zájem, a pak ať ČT natáčí a vysílá jen to. Ani to nemusí tvořit sama. Může si to stát objednat na klíč. Dnes je ČT nekontrolovaná, bezpečná studna plná špíny a snahy manipulovat a umlčovat.
Psala jste v souvislosti s hrozbami zákazu sociálních sítí, které se ukazují jako opodstatněné, i o tom, že „žádné slovo se nemá preventivně mazat, žádná kniha pro jistotu zakazovat, žádná věta vystřihovat“. Do jaké míry je to realistické?
Bojuji za to a vyzývám každého, aby se umlčovacímu trendu bránil. Jakmile začneme mazat škodlivé věty, nikdy se nezastavíme. Mnohde už vadí žert, nadsázka, parodie, vtip, srovnání. Odůvodňuje se to citlivostí, a tím, že kdejaký názor ty citlivky zraňuje. Ale každého zraňuje něco jiného, protože lidé jsou různí. Někoho hudba, jiného pachy. Ale společnosti jsme přece vyrostli a společně jsme silnější než každý sám. Proto jsme předběhli jiná zvířata. Naší největší evoluční výhodou vždy byla adaptace. Proto je třeba hledat, co nás spojuje, a zvyšovat svou odolnost proti tomu, co nám ubližuje nebo co nám vadí.
Psali jsme:
V některých řekněme více západních státech už jsou omezena práva rodičů vůči dětem a jeden z článků, které jsem o tom četla, připomínal známé vyjádření Ronalda Reagana o tom, že svoboda není nikdy více než jednu generaci vzdálená od svého konce. Jak zhodnotit obecně současnost České republiky s ohledem na možnost genderového vyjádření dítěte?
To jsou nebezpečné blbosti, které díky penězům a mediální podpoře zaplňují hlavní vysílací časy a stránky. Přesáhly míru obyčejného obtěžování a začínají škodit. Naopak o tom důležitém se nemluví. U nás na vsi nikoho nepálí gender ani manželství pro všechny. Zato všichni mluví o nutnosti šetřit, o špatných cestách, o nedosažitelných lékařích, o osamělosti. Tím bychom se měli zabývat. Ať stát dělá, co je jeho úkolem. A nesměšuje veřejný a soukromý zájem. Rodinná témata má nechat rodičům.
Váš blog o tom, jak přidělit manželku každému, byl také dost inspirativní, ve verzi manžela do každé rodiny by nebyl tak originální, to je jasné. Každopádně, tento trend nemůže vydržet déle než dva roky, nebo ano? Sexuální orientace je zcela osobní věc.
Každopádně tato problematika se tvrdě začíná dotýkat nás všech, pokud máme nějaké zprávy o tom, co se děje např. na základních či středních školách. Rodiče mohou blokovat účast svých dětí na různých přednáškách, které považují za nevhodné pro své ratolesti, na druhou stranu, obecně se pak stávají řekněme nepřizpůsobivými?
Ty plíživé pokusy politických neziskovek a aktivistů indoktrinovat děti od nejútlejšího věku sledujeme už deset let. Mají finance a kvalitní barevné materiály a pro školy je obtížné jim vzdorovat. Aktivisté používají manipulativní techniky šmejdů s hrnci. Je zajímavé, že když šlo o manipulaci a vydírání seniorů, najdou se cesty, jak se šmejdům postavit. Teď jde o naše děti, o skupinu nejohroženější, a stát mlčí a naopak je podporuje.
Mimochodem, uplynul rok od doby, co působíte v Senátu. Co k tomu na závěr tohoto rozhovoru říci?
V těchto dnech svým voličům skládám účty a informuji je o tom, co jsem během prvního roku dělala, co se mi povedlo a na čem budu dál pracovat. Právě vychází sborník mých textů, komentářů a vystoupení za první rok v politice. Práce v Senátě je náročná a plná studia stovek stran textu. Je to mé jediné zaměstnání a vyplňuje mi každý pracovní den od probuzení do poslední minuty. Mě ale žádné neúspěchy ani žádní pitomci na sociálních sítích neodradí. Pokračuji v tom, co jsem ve volební kampani slibovala svým voličům: Nezvednu ruku pro žádnou novou povinnost pro občany, pro nové oprávnění státu a ani pro novou byrokracii či úřad. V Praze nezblbnu, budu stále jezdit za svými voliči do poslední vesnice či městečka.
A zůstanu i nadále nezávislá a normální.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
karelhrabě
