Vaše kniha se jmenuje „S androidkou v posteli“. V anotaci k ní jsem si přečetl, že se zabývá dnešním technologickým pokrokem a jeho vlivem na ekonomiku a lidský život. Pořád si ale nedovedu představit, že by lidé chodili s androidkou do postele…
(Smích) Tak možná až si tu knihu přečtete… je tam jedna kapitola, která pojednává o tom, že v současném přetechnizovaném světě k sobě lidé mají stále dále a nahrazují si osobní kontakt tím, že se více obracejí k technice, třeba ke svým mobilům. A už se objevují náznaky, že by místo partnerů začali vyhledávat androidy.
Dokonce už tady jsou hodinové hotely, kde vám nabízejí služby od androidů. Takže my si z toho děláme legraci, kam ten svět spěje. Že na jednu stranu je to díky technologiím lepší místo k životu, ale na druhou stranu se to zhoršuje, když ta technologie lidi nepřibližuje, ale naopak oddaluje.
Když si ještě vezmu ten text, který o vaší knize napsali organizátoři Velkého knižního čtvrtku, tak se tam píše, „nic vlastně není tak zlé, jak se to na začátku může jevit“. A když si vezmu, že Markéta Šichtařová má v některých kruzích pověst šiřitele zkázy a apokalypsy, který neustále straší krizemi a recesemi, tak je to velmi zvláštní. Je tedy vyznění té knihy spíše optimistické a nadějné, nebo naopak pesimistické a depresivní?
Pro mě je optimistické. Ale je pravda, že kruhy, které zmiňujete, ji asi zase budou brát fatálně. Protože se tam bavíme bez obalu o věcech, které nerady slyší. Třeba tam pojmenováváme věci týkající se médií a toho, jak některé servery jsou ostrakizované a označované za dezinformační a podobně, a my tam tvrdíme, že toto není správný přístup.
Takže si myslím, že to v některých kruzích vyvolá hysterii, protože tam říkáme věci, které v mainstreamu rozhodně nejsou populární.
Mohli bychom to trochu rozvést?
Dělají to tak, že věci, které se jim líbí, označují jako „pravdivé“. A věci, které se jim nelíbí, označují za „lži“ anebo „fake news“.
Nebo i jiná slova. Vy jste zmínil slova jako „krize“ a „apokalypsa“, kvůli kterým mi vyčítají, že straším. Mně strašně dlouho trvalo pochopit, proč někteří lidé mají z některých slov, typicky třeba „recese“, takovou hrůzu.
A oni jí skutečně mají, pořád. Třeba nyní v Německu už ta recese přišla. Recese, tak jak je ekonomy definovaná. Ovšem v politických kruzích se o recesi nemluví, ale hledají se nějaká jiná slova, která by to zaobalila, aby se to slovo nemuselo vyslovit.
A já jsem pořád koumala, proč to slovo je těm lidem tolik proti srsti. Vždyť je to normální ekonomický pojem, tak proč se ho tak bojí? A dokonce do té míry, že už se označují za fake news slova o hospodářském cyklu. Přitom hospodářský cyklus je tu tři sta let, jsou o něm vědecké práce, byl tady dokonce i v době socialismu, i když se o něm moc nemluvilo.
Jak je možné za fake news označit něco tak exaktního, jako jsou čísla ekonomického vývoje?
To v knize vysvětlujeme hned v první kapitole. Jak je možné, že se společnost takto „štípla“, že úplně stejný jev je najednou nazýván a pojmenováván úplně jinak než doposud.
Došli jsme k závěru, že ten hysterický strach z hospodářského poklesu je dán tím, že lidé, byť to možná zní trochu filozoficky, mají strach ze života. Nechtějí čelit jeho výzvám, tak před nimi zavírají oči. Když slyší slovo „pokles“, nebo dokonce „recese“, tak v tom s hrůzou hned vidí to, že je propustí z práce a zhroutí se jim život.
A ti politici to vidí a nechtějí si ty lidi naštvat tím, že je budou strašit. Tak o tom prostě nebudeme mluvit, strčíme hlavu do písku, popřeme to, označíme to za fake news. A budeme všichni happy, protože uvěříme, že když řekneme, že ten jev neexistuje, tak skutečně existovat nebude.
A to je podle mě ten hlavní důvod, že dnes jsou démonizované i některé vyloženě exaktní a v podstatě matematické jevy, nemluví se o nich, a když se o nich promluví, je to označeno za dezinformaci.
Fake news, dezinformace, to jsou takové šíleně vágní termíny, o kterých nikdo moc neví, co znamenají. Přitom statistiky HDP, to je totálně exaktní záležitost, změřitelná a moc se o ní nedá polemizovat. Prostě když vyrobíte místo deseti výrobků dvanáct, tak vám stoupla výroba o dvacet procent. Jak je možné, že i takto exaktním věcem dneska lidé nevěří?
Také by mě to zajímalo, co se s tou společností přihodilo. Mé vysvětlení není úplně příjemné – ta společnost, nebo její část, která se tak chová –, je příliš zhýčkaná. Má se tak dobře, že najednou není schopna čelit ani drobné nepohodě.
Mně to strašně připomíná známý experiment s myšmi pana Calhouna, kdy byly myši zavřeny do akvária, ve kterém měly ty nejlepší možné podmínky k životu a dostatek všeho, a ačkoliv jim vůbec nic nechybělo, nakonec zdegenerovaly, začaly se požírat navzájem a na konci vychcípaly všechny.
A mně připadá, že v takovém stavu žijeme dneska. Máme se dobře, a proto se hroutíme z každé nepohody. Ať už z toho, že o jedno procento stoupne nezaměstnanost, nebo z toho, že jsou tady nějaké dezinformace z Ruska a ovlivňování voleb a kdesi cosi, tak se z toho pořád ti lidé hroutí.
Mimochodem, právě proto je podle mě na tuto stranu společnost nejvíce překlopena v těch nejbohatších zemích. Asi není náhoda, že Skandinávie tomuto způsobu myšlení čelí více než Rumunsko nebo Bulharsko, ať nechodím z Evropy. Tam, a mimo Evropu taky, se tyto věci neřeší, tam musejí řešit co do pusy, takže je nechávají v klidu nějaké gendery nebo dezinformace.
Jsme na Velkém knižním čtvrtku, bavíme se o vaší knize. Jak moc důležité podle vás je, aby člověk četl, a co by měl číst?
Důležité je to strašně moc. Protože jedině tím, že si budu sám vyhledávat informace, tedy že budu číst, tak budu schopen čelit právě těm „dezinformacím“. Já totiž to slovo nevnímám tak, jak se dneska používá, jako klacek na odlišné názory. Já ho vnímám v tom smyslu, že dnes je tu prosazována jedna mainstreamová pravda, spíše tedy ideologie. A když nebudeme číst a nebudeme si sami hledat informace, i na alternativních serverech, ale samozřejmě i na těch ostatních, tak v tu chvíli přestaneme být schopni sami odlišit zrno od plev a pak se velmi snadno necháme indoktrinovat. Jediná možnost, jak tomu zabránit, je, že budeme aktivně číst. A myslím si, že čtení je v tomto směru mnohem přínosnější než třeba sledování videí na YouTube, protože v psaném textu se přece jen dá více číst mezi řádky.
Já se přiznám, že čím méně rozumím tomu současnému vývoji, tím více hledám inspiraci v historii a historických knížkách. Protože historie se opakuje v kruhu, takže pro současné dění lze většinou najít nějakou analogii v historii. A ta nám většinou dá i odpověď na to, jak se ta dnešní situace vyvine a jak si ji vyložit.
Bavili jsme se o nálepkování fake news, a teď o tom, že člověk by měl číst a zjišťovat si informace. Jenže ony ty teorie o fake news a dezinformacích často šíří lidé, kteří působí v takových profesích a sociálních skupinách, že by od nich člověk naopak čekal, že budou sečtělí a budou těch informací mít dostatek. Proč tedy tito lidé podléhají takovým myšlenkovým stereotypům?
Já si myslím, že je to o něčem, čemu já říkám „socialistická mentalita“. To je něco, co tak úplně nesouvisí se vzděláním nebo se sečtělostí. Je to prostě vnímání světa. Vnímání světa, při kterém ti lidé věří, že je správné, aby si lidé byli rovní, ale také stejní.
A to je pohled, se kterým já se nemůžu ztotožnit. Prostě lidé jsou různí. A je to správně, že jsou různí, a my to musíme akceptovat. A podle mého pohledu by také každý měl být odměněn podle svých zásluh, přičemž je jasné, že i ty zásluhy budou u různých lidí různé.
Takže já nesdílím tenhle socialistický pohled na svět. Ale lidé, kteří prosazují, že má být pouze jeden pohled na svět a ten mají všichni respektovat, tak ti velice často právě tu „socialistickou mentalitu“ mají a byli by strašně rádi, kdyby všichni lidé byli stejní.
A takovým lidem by se třeba líbilo, kdyby díky imigraci vznikla v Evropě nějaká homogenní masa lidí, kteří by byli všichni stejní. A aby se zapomnělo na národní státy, které jsou velmi podstatným zdrojem těch odlišností. Anebo by se jim líbilo, aby tady neexistovalo dělení na mužské a ženské pohlaví. Aby tady vznikl nějaký „fluidní“ a rozplizlý gender, ve kterém už nikdo nebude sám vědět, co je vlastně zač.
To všechno jsou vlastně jen různé výhonky té jedné socialistické mentality. A my to bohužel dost často nedokážeme demaskovat, protože my jsme zvyklí chápat socialismus jen v tom majetkovém slova smyslu, jako to bylo u nás před rokem 1989, kdy ten režim byl postaven na majetkové rovnosti, že věci a majetky byly „všech“ a všichni se měli mít stejně. Sice neměli, ale říkalo se, že se stejně mají.
Jenže ona ta rovnost může mít i úplně jiné podoby…
Přesně to se teď ukazuje, že ta „stejnost“ může mít úplně jiné podoby. Mnoho nejrůznějších podob. Může to být třeba i o environmentalismu, ta „environmentální úzkost“, o které dnes mnozí mluví, i to je vlastně jen výhonek toho socialistického uvažování.
A myslím si, že právě toto rovnostářské myšlení je odpovědné za to, že mnozí třeba i vzdělaní lidé se dnes rekrutují do těch všemožných skupin nejrůznějších elfů a tak podobně, co chtějí být hlídacími psy internetu, ale ve skutečnosti tu jen dělají hrozný bordel.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
