Dále komentuje, proč podle ní není nutné kvůli prezidentovi rozpoutávat občanskou válku, i když je ztělesněním mimo jiné mužského šovinismu. Mnohem důležitější než výstřelky prezidenta jsou jiná témata – energetika, zdravotnictví a celková péče o nás, či měnící se podoby práce a zaměstnání, které vyžadují například zavedení všeobecného základního příjmu.

Byla jste jednou z protagonistek dokumentárního filmu „Rozhořčené 2012“. Ztělesňovala jste v něm jednu z těch radikálních levicových aktivistek, které jsou přesvědčeny, že je nutná změna, reforma současného systému. Nástup pana Babiše asi není ta pravá „revoluce“, kterou jste čekala, že? 

Nejprve terminologická poznámka: Reforma systému nerovná se revoluce. V mém aktivismu po roce 2010 nešlo ani o jedno, ani o druhé. ProAlt byl vlastně antireformní, a to ve smyslu, že vystupoval proti „reformám" plánovaným Nečasovou vládou a obecně posedlosti „reformismem" v současném politickém diskursu. Nešlo nám, nebo alespoň mně osobně, o revoluci v silném slova smyslu. Proti logice slepého hospodářského růstu, který nemůže být smyslem sám o sobě, jsme chtěli jako legitimní postavit otázky sociální – otázky rovnosti, solidarity a distribuce bohatství hodnot ve společnosti, otázky globálních socioekonomických nerovností a otázky ekologické. Chtěli jsme přispět k tomu, aby směřování země přestalo být otázkou technokratické správy a politikaření a stalo se znovu politikou, tedy volbou mezi podstatnými alternativami. Věřili jsme, že pro to otřes po roce 2008 otevíral nový prostor. Nepodařilo se to. Uspěl Babiš, který se svým řízením státu jako firmy nepochybně v těchto směrech nepřináší ani revoluci, ani podstatnou změnu.

Co myslíte, že vláda pod jeho vedením tedy může přinést dobrého a co špatného? Vyřeší se stěžejní problémy „obyčejných lidí“? 

Současná vláda dělá některé dílčí pozitivní změny v mezích existujícího nastavení a jsem za ně ráda, ale tyto meze samotné neposouvá a ani se o to nesnaží.

Kromě Andreje Babiše, či vlády obecně, je upřena různorodá pozornost na prezidenta Miloše Zemana. Co říkáte na vyhrocené útoky proti hlavě státu v poslední době – jsou spíše ukázkou nefungující demokracie, kterou tento lid – zdola – prostě se svými emocemi nezvládne, protože neumí akceptovat výsledek přímé volby prezidenta?

Co se týče Zemana, řekla bych, že své emoce nezvládají především někteří novináři a osoby veřejné než „obyčejný lid". Mně na Zemanovi vadí řada věcí spojených s budovatelskou mentalitou – jezy, jádro (viz metál „Za zásluhy o stát v oblasti vědy" pro Danu Drábovou, předsedkyni Státního úřadu pro jadernou bezpečnost), zahrávání si s islamofobií, hospodský mužský šovinismus. Nemyslím si ale, že je potřeba rozpoutávat kvůli němu občanskou válku, jak to někdy vypadá. Zeman nás nevede na Východ. Za prvé to není v jeho moci a za druhé se o to ani nesnaží. Jen nedrží jasně proamerickou notu, ale to nedělal ani Klaus. Spory kolem Zemana jsou do velké míry pseudoproblémy ve veřejném prostoru, které odčerpávají kapacitu bavit se o některých skutečně podstatných volbách.

O kterých?

Krátce bych zmínila tři okruhy. První je dlouhodobá koncepce energetiky, a to nejen v ekonomických, ale také – a to především – sociálních, ekologických a klimatických souvislostech: Je potřeba strategicky uvažovat o výzkumu, vývoji a inovacích nejen technologických, ale také sociálních. Energetika se netýká jen průmyslu a dopravy, ale také zemědělství, nakládání s odpadem. Je komplexní otázkou biospolečenského metabolismu. Nutná transformace směrem od uhlíkového hospodářství se s úspěchem nepodaří bez širokého veřejného konsenzu, porozumění a účasti a bez státem tažené celkové vize.

Druhým okruhem je komplexní debata o zdravotnictví a šířeji „péči o sebe“: Jak nejlépe směrovat obrovské veřejné prostředky vynakládané ve zdravotnictví? Z epidemiologických studií víme, že ve společnosti s menšími socioekonomickými nerovnostmi a vyrovnanějšími šancemi lidí, dobrým životním prostředím a široce dostupnými možnostmi dobře se hýbat, stravovat, ale také tvořit, účastnit se veřejného života a ovlivňovat dění, se lépe žije. Lidé jsou zdravější, zdravotní péče levnější.

Do třetice jde o otázku práce a zaměstnávání jako ustavujícího principu příslušnosti člověka ke společnosti: Zatímco sociální systémy do velké míry fungují na modelu „celoživotního zaměstnání", práce je v dnešní době fragmentovanější. Lidé pracují projektově, dočasně, paralelně. To vytváří nové příležitosti i nejistoty, ke kterým se stát zatím nepostavil čelem. Velký objem prospěšné práce je neplacený – práce v domácnosti, dobrovolnictví a podobně. Řadu pracovních úkonů nahrazují stroje, což by ideálně mělo vytvářet prostor k emancipaci, nikoli obavy z nezaměstnanosti a chudoby. Myslím si, že si současná situace žádá zavedení nějaké varianty všeobecného základního příjmu.