Je slušné doufat, že Miloš Zeman brzy umře?Anketa
Už téměř dva měsíce nejste ředitelem Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky. Rektor ČVUT Vojtěch Petráček v prohlášení vaše odvolání tehdy vysvětloval tím, že jste nebyl týmový hráč, že jste spolu dlouhodobě vedli spory o spolupráci ústavů a fakult v rámci univerzity a že jste šířil nepravdivé informace o ohrožení CIIRC. Dáváte s odstupem času tomuto jeho vyjádření za pravdu?
Žádný konkrétní důvod pro své odvolání jsem se dosud nedozvěděl. Opakovaně žádám pana rektora, aby mi uvedl konkrétní důvod nebo konkrétní provinění. Dlouhodobě jsem s ním rozpory mít nemohl, protože on byl před mým odvoláním ve funkci čtyři měsíce. O dlouhodobost tedy jít nemůže. Začínají se naplňovat moje obavy, že projekt CIIRC ČVUT je kroky rektora skutečně ohrožený. Ano, rektorovy a moje názory se lišily. Domníval jsem se, že se na akademické půdě mohu pana rektora zeptat, proč například ve čtyřicetičlenné vědecké radě ČVUT není jediný zástupce ani jediného ze šesti vysokoškolských ústavů ČVUT. To je otázka, na niž pan rektor nedokázal odpovědět. Nehovořil jsem s ním mnohokrát za dobu, kdy je ve funkci. Na jednání orgánů ČVUT jsem vystupoval v rámci toho, co mi umožňuje akademická půda a přirozená svoboda diskuse. Ale přiznávám, že jsem odmítl splnit tři příkazy pana rektora a ohradil se proti nim.
Co vás vedlo k tomu odmítnout je splnit?
Příkazy byly nesplnitelné. Například jeden příkaz byl, abych mezi sebou porovnal dva projekty, ale text jednoho z nich jsem nedostal. Takže jsem nemohl porovnávat něco, co neznám. Napsal jsem panu rektorovi, že dokud návrh druhého projektu nedostanu, tak je nemůžu porovnat. Druhý rozpor nastal kvůli příkazu pana rektora, abych v předvečer vysílání časosběrného dokumentu „A člověk stvořil robota“ ve veřejnoprávní instituci toto vysílání zastavil. Nemám oprávnění zastavit vysílání programu veřejnoprávní televize. Čili to jsou věci, které jsem odmítl, protože jsem je splnit nemohl.
Nemohlo být právě odvysílání tohoto dokumentu důvodem pro vaše odvolání?
Kancléřka ČVUT paní inženýrka Orgoníková sdělila 5. 6. 2018, den po mém odvolání, že moje odvolání s odvysíláním dokumentu v ČT 29. 5. nesouvisí. Jak jsem zmínil v úvodu, tak já jsem se důvod odvolání prostě dosud nedozvěděl. Různým lidem jsou poskytovány různé smyšlenky o důvodech mého odvolání, ale konkrétní důvod zatím pan rektor intenzivně dodatečně hledá... A když jsem poslal odvolání proti svému odvolání z funkce, tak pan rektor zareagoval stanoviskem, že není povinen mi důvody sdělovat.
I když jste se od rektora důvody nedozvěděl, máte pro své odvolání nějaké vlastní vysvětlení?
Za mým odvoláním může být celá řada faktorů. Myslím, že se jich seběhlo víc dohromady. Někteří děkani fakult ČVUT po celou dobu budování CIIRC ČVUT proti tomuto ústavu systematicky jdou a nechtějí, aby existoval. Druhý faktor, který zřejmě nastal, spočívá v tom, že ústav si vede příliš dobře a nastavil ostatním zrcadlo. Třetí důvod může být lichá představa, že kdyby nebyl tento ústav a jeho projekty a spolupráce s průmyslem, tak by všechny kooperace s průmyslem převzaly fakulty. Čtvrtým důvodem může být sama budova, protože k mému odvolání došlo pár dní po úspěšné kolaudaci celé budovy. Dalším důvodem může být snaha odpoutat pozornost od skutečných problémů ČVUT. Čili těch faktorů je celá řada, samozřejmě je mezi nimi i závist a obvyklé přetahování v akademickém prostředí.
Psali jsme:
Zkusím nadhodit ještě jeden možný důvod. Profesor Jaroslav Šesták převzal loni 28. října od prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání a letos mu ve Fyzikálním ústavu Akademie věd ČR nebyla prodloužena smlouva, takže tam musel skončit. Nemohla být i za vaším odvoláním silná averze akademických funkcionářů vůči hlavě státu, takže kdo přijme vyznamenání, je likvidován?
Abych byl objektivní, tak tenhle tlak jsem tu necítil. To vyznamenání – a říkal jsem to od samotného počátku – patří také týmu, který Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky od počátku budoval, a také ČVUT. Nejde o ocenění jen mé osoby. Rozhodně mi to tu nedal nikdo najevo. Myslím, že moje odvolání s oceněním od prezidenta republiky nesouvisí. Roli spíše hrají důvody, které jsem již zmínil. I když člověk nikdy neví...
Mezi těmi důvody jste zmínil skutečnost, že si vedete až příliš dobře a ostatním to nemusí být zcela po chuti. Na čem byste vaše výsledky nejlépe ilustroval?
Nejlépe je to vidět na objemu prostředků, které jsme získali v soukromé sféře a ve veřejném prostoru. V roce 2017 to bylo 170 milionů korun, přičemž institucionální podpora ze strany ČVUT, teď hovořím o provozních prostředcích, byla ve výši čtyř milionů korun. Čili všechny zbývající prostředky jsme získali ve veřejné soutěži nebo spoluprací s průmyslem. Letos směřujeme k 250 milionům korun a v rozpočtu ČVUT z rozvoje pro výzkumné organizace to vypadá, že až bude schválen, tak bychom měli dostat zhruba sedm, osm milionů korun. Když si vezmete poměr financí, které obstaráme z vnějšku a co dostaneme od vlastní instituce, tak jde v českých poměrech o neobvyklé proporce. Dokonce bych řekl, že těžko najdeme jiný výzkumný nebo vysokoškolský ústav s takovým poměrem.
Ale tím, kolik prostředků získáváte z veřejných soutěží a z průmyslu, de facto ochuzujete o zdroje jiná pracoviště. Není řevnivost vůči vám vzhledem k tomu, na jaké peníze si takto dokážete „sáhnout“, docela pochopitelná?
Tento názor by měl oprávnění, pokud bychom odebírali prostředky, které dostává ČVUT v rámci miliardových dotací, ale tak to není. Získáváme prostředky ve veřejné soutěži v rámci Evropské unie nebo České republiky. Přece nelze říkat, že odebíráme prostředky určené pro ČVUT. Když je to veřejná soutěž, tak té se může zúčastnit kdokoli. Stejně tak spolupráce s průmyslem. Průmysl, zejména světový, jde tam, kde dostane výsledek. A jestliže jim fakulty nabídnou výsledky lepší nebo srovnatelné, tak určitě peníze půjdou na fakultu. Čili se domnívám, že jde o normální soutěž. Jen se v té soutěži objevil nový hráč. Ale když chci soutěžit, tak nemohu nadávat, když se objeví lepší hráč a zmenší moje sousto.
Ing. Miloš Zeman
Co rozhodnutí rektora odvolat vás z vedení CIIRC znamená pro vás jako duchovního otce jeho založení, a co pro samotný vysokoškolský ústav?
Celou dobu, kdy jsme institut budovali, jsem musel realisticky počítat s tím, že dřív nebo později v jeho čele z donucení skončím. Byl jsem na to tedy duševně připraven. Jsem rád, že se nám podařilo dovést k úspěšnému dokončení výstavbu budovy, že je celá zprovozněná. Jsem také hrdý na to, že v ústavu dnes pracuje 205 lidí, ústav je samonosný, funguje, má své jméno na výzkumné mapě světa. Nyní jde o dotažení projektu CIIRC ČVUT do úspěšného konce. Projekt má do roku 2020 naplnit svoje měkké cíle, hlavně do ústavu přivést dalších asi 150 výzkumníků a doložit úspěchem v soutěži o akademické projekty a průmyslovou spoluprací, že takový projekt je odborně a finančně udržitelný. Do konce května 2018 se CIIRC ČVUT rozvíjel podle očekávání a plnil i finanční ukazatele.
No a samozřejmě jsem musel počítat s tím, že jednoho dne k nějakému významnému útoku na úspěšný ústav dojde. Takže jsem to bral a beru dost neosobně. Poslední týdny ukazují, že skutečně jenom o moji osobu nešlo a nejde. Nyní dochází k pokusům o zasahování do našich mezinárodních projektů, zejména evropského projektu RICAIP, který by nám čtyřem partnerům – ČVUT, VUT v Brně, německému centru pro umělou inteligenci DFKI a německému Centru pro mechatroniku a automatizaci ZeMA – měl přinést třicet až padesát milionů eur. Rektor tedy osobně zasahuje do přípravy velkého projektu. Jedná dokonce s partnery bez vědomí hlavního řešitele. Projekt je ve velkém ohrožení, i když se snažíme hledat řešení a přesvědčovat zahraniční partnery, aby v projektu setrvali. Dosti lidem v CIIRC ČVUT vadí, že citlivé části mezinárodních projektů jsou zveřejňovány napříč ČVUT bez souhlasu a vědomí autorů, zejména těch zahraničních. Tím se ztrácí důvěryhodnost ČVUT pro výzkumné pracovníky s mezinárodní zkušeností. Problém je, že některé týmy už daly výpověď, jiné o ní a o odchodu jinam začínají uvažovat. V CIIRC ČVUT usilujeme o osobnosti světové třídy. Kdo ze světových špiček bude chtít spojovat svůj osud s rozkolísanou institucí bez skutečné podpory svého rektora a akademického senátu?
To považuji za nejhorší. Není podstatné, zda ústav povedu já. Klidně odejdu z ČVUT, pokud to pomůže k prosazení progresivní vize CIIRC ČVUT, která je důležitá nejen z hlediska ČVUT, ale celé České republiky. Jde o to, aby idea zůstala zachována a někdo ji převzal jako štafetu dál.
Zasahoval v minulosti předchůdce nynějšího rektora ČVUT do vašich projektů, nejen takto významného?
Je to unikátní případ, s nímž jsem se dosud ani já, ani moji kolegové nikdy nesetkali. Vždy došlo k nějaké dohodě uvnitř, vytvořil se projekt, mohl být projednáván s rektorem. Ale nikdy se nestalo, aby rektor jednal se zahraničními partnery projektu bez vědomí pověřeného ředitele ústavu a bez vědomí odpovědného řešitele, či aby dal text projektu k dispozici nekontrolovaně desítkám osob napříč celého ČVUT. To je totiž pro projekt v podstatě devastující.
Co si vůbec lze od evropského projektu RICAIP – Research and Innovation Centre on Advanced Industrial Production, česky Výzkumné a inovační centrum pro pokročilou průmyslovou výrobu – slibovat, a co může nejvyššího funkcionáře ČVUT vést k tomu, aby podnikal tyto nestandardní kroky?
Takto velký projekt by dal ústavu dosti významnou finanční podporu, a tím i určitou autonomii. Určitě nikdo v návrhu projektu RICAIP nepředpokládal a ani nechtěl vyvedení čehokoliv z ČVUT tak, jak je nám podsouváno. Evropská unie u takto rozsáhlých projektů skutečně vyžaduje jistou autonomii jednotky, kterou financuje, pomůže vytvořit a která má sloužit celé Evropě. EU rozhodně nechce, aby rozhodnutí o další existenci investice bylo v rukou jediné osoby. Očekává například nějakou mezinárodní dozorčí nebo řídící radu, protože RICAIP směřuje k tomu stát se součástí evropské výzkumné infrastruktury v oblasti průmyslové výroby. A to je zcela unikátní. Navíc je Evropská unie v takových projektech hodně selektivní. Myslím si, že by to bylo pro Českou republiku skvělé, kdyby návrh RICAIP uspěl. Jsme nejprůmyslovější zemí Evropy, tak bychom měli mít část evropské výzkumné infrastruktury pro průmyslovou výrobu tady v Česku. Konkrétně v Praze a v Brně. I proto v RICAIP pracujeme společně s VUT Brno.
Hodně nám pomohla německá strana, že stála o naši spolupráci zejména v oblasti zavádění virtuální a rozšířené reality pro průmyslovou výrobu. Máme smlouvu s DFKI, Německým centrem pro umělou inteligenci, o přípravě projektu RICAIP, která byla podepsána tady v Praze v srpnu 2016 v přítomnosti kancléřky Angely Merkelové. A teď se tato dohoda vlastně nenaplňuje. Jsou to pro nás i naši zemi nepříjemné věci i mezinárodně. Když u takovéto dohody zklameme, tak už dalších dvacet let nikdo ČVUT a možná i nikoho dalšího z Česka k obdobné šanci nepozve. Protože když se jednou podepíše smlouva a pak je zpochybněná, tak to vypadá, že vlastně o významnou evropskou infrastrukturu nestojíme.
S jakým záměrem byl vlastně Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky budován?
My v CIIRC ČVUT chceme ukázat jednu možnou cestu, jak posílit užitečnost mezinárodně uznávaného univerzitního výzkumu průmyslovému vývoji. Projekt CIIRC ČVUT prosazujeme od roku 2008 s vizí vytvořit nový model a konkrétní praktický příklad otevřené spolupráce kvalitního akademického výzkumu na veřejnoprávní univerzitě s průmyslovým vývojem. Ten je potřebný pro samostatnost českých továren ve vývoji a inovacích. Bez vývoje naše firmy neuspějí ve světové soutěži. Montovny jsou jen dočasným řešením.
Projekt CIIRC ČVUT dosud ukazoval, že lze i v českých podmínkách vytvořit celostátně užitečný vysokoškolský výzkumný ústav nového typu.
Co vás napadá při pohledu na to, že se vámi vybudovaný a s vámi často ztotožňovaný Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky dostává na jinou kolej, než byste si přál? Věříte si, že se v něm můžete nadále uplatnit, nebo máte zaječí úmysly?
Stojím – a nejen já – na určité křižovatce, co dál. Rozhodl jsem se, že se budu snažit pomáhat udržet stávající týmy, udržet myšlenku a vizi CIIRC, přesvědčovat je, aby dál pokračovaly a neodcházely jinam, a to až do chvíle, kdy to bude mít ještě smysl. Rozhodně není mým úmyslem odvést ty týmy někam jinam a začít budovat něco jiného. Myslím, že jsem toho vybudoval za 43 let na ČVUT dost. Správnější postoj je pokusit se udržet vizi CIIRC alespoň v mezích, v nichž to ještě půjde. Další možný postoj by byl: „Tak si to tady vezměte a já jdu pryč.“ To jsem neudělal, protože se domnívám, že tu je 205 lidí, z nichž významná část pomáhala ústav budovat a vzali si vizi CIIRC za svou. Pro mě by to bylo jednoduché, ale vůči nim nezodpovědné.
Velice si vážím především těch několika desítek lidí, s nimiž jsme to táhli od samotného počátku společně. Odřekli si mnohé finanční požitky, mnozí si odřekli kus svého odborného růstu, protože šli za myšlenkou vytvořit něco společensky významného. To se v akademickém prostředí moc nenosí: Přijmout společenskou zodpovědnost, navíc k obtížné úloze sehnat si svůj grant a na úrovni bádat nad určitou výzkumnou úlohou. Lidé, kteří pomáhali vybudovat náš ústav CIIRC ČVUT, jsou opravdoví hrdinové naší doby, protože mysleli na celospolečenský zájem. Jsou odhodláni být nejen na úrovni evropské a světové, ale také přetavovat své znalosti do výsledků užitečných pro český průmysl či českou klinickou praxi. A ty já opustit jen tak v této chvíli nemohu. Uvidíme však, jak se bude situace vyvíjet. Jsem ještě stále optimistou, věřím v sílu a rozum akademického prostředí.
Co je pro vás za stávající situace nejtěžší?
Hovořit se špičkovými vědci, které jsme přesvědčili, kteří přišli i ze zahraničí, i z vysokých lukrativních pozic. Takoví jako profesor Robert Babuška, doktor Josef Šivic či doktor Josef Urban, nositelé tří projektů Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání výzvy Excelentní týmy. Poslední dva jmenovaní jsou také nositeli prestižních osobních evropských grantů Evropské výzkumné rady (ERC). Tyto tři osobnosti jsou právě jádrem mezinárodní úspěšnosti CIIRC ČVUT. Přesvědčili jsme je, aby se do Česka vrátili, aby budovali své týmy právě tady. Teď mám rozptylovat jejich přirozené obavy, co bude za dva měsíce? Mohu jim jen říct, že nevím, že záleží, co rozhodne pan rektor. Tak to je pro mě velmi obtížné. V tom je nynější situace pro mě úplně nejtrapnější. Vložil jsem i svoji reputaci, aby tyto osobnosti přišly. Vložil jsem úsilí do toho, abychom se pro Německo stali skutečně respektovaným partnerem. Jak teď vypadám, když vlastní rektor do Německa píše něco ve smyslu: Maříka jsem odvolal, tak budete muset ten projekt předělat podle mých představ a budete muset počítat, že vám tam posadím někoho jiného.
A jak se s touto nepříjemnou situací vyrovnáváte?
Na ředitelské židli nelpím, to nemám zapotřebí. Kromě toho mám řadu lukrativních nabídek z Česka i ze světa, ale to není můj cíl. Nejhorší na té situaci je, že ústav eroduje každým dnem. Každý den prodlení, každý den nejistoty nahlodává mysl našich lidí. My jsme stáli o to, aby sem ti lidé přišli budovat něco nového, skvělého., a teď po dvou, třech letech budou odcházet. Myslíte si, že po takovéto zprávě budou do Česka proudit schopní čeští či cizí odborníci ze zahraničí a zde rozvíjet svoje kariéry a něco budovat? Myslíte si, že naši mladí a nadaní, které vychováváme, a které zmínění špičkoví odborníci vzali do svých týmů, za nimi nepůjdou? Myslíte si, že příslušníci mladé generace, kterým budou nabídnuta místa v progresívním ústavu, v akademii věd nebo na vysoké škole, taková místa přijmou? Nepůjdou raději rovnou do zahraničí? To je to nejhorší, co vidím jako daňový poplatník. My jsme vyslali signál: „Dámy a pánové, kdo chcete přijít do Česka zvenčí, zapomeňte na to. Dámy a pánové, pokud chcete pracovat v Česku na špičkové úrovni, zapomeňte na to.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
