Velké zamyšlení biologa Jírovce nad komunismem a kapitalismem. Šafr nebo Kroupa nevidí, že hájí neobhajitelné. A pak se vyřádíme na "špatném kapitalistovi" Babišovi

7. 10. 2017 15:12

ROZHOVOR Český problém není až tak v nízkých mzdách, ale v jejich nepoměru k nákladům na bydlení. Za minimální mzdu si v Praze nepronajmete ani malou garsonku. Až se nerovnost prohloubí, dojde na Villona a jeho verš „nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad“. Tak hovoří přírodovědec, který žil dlouhá léta v Kanadě, Jiří Jírovec. Hodnotí Andreje Babiše, ČSSD, ale i Klementa Gottwalda.

Velké zamyšlení biologa Jírovce nad komunismem a kapitalismem. Šafr nebo Kroupa nevidí, že hájí neobhajitelné. A pak se vyřádíme na "špatném kapitalistovi" Babišovi
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jiří Jírovec

Hodně hlavně starších lidí trpí nostalgií k bývalému režimu. Někdo ho nazývá komunistickou totalitou, jiný protosocialismem. Jak vnímáte tuto nostalgii?

Jan Werich kdysi zmínil postesknutí dcery Mikoláše Alše. To byl ten malíř, který ilustroval Jiráska. Husitství bylo za minulého režimu populární a tak byl Aleš představován jako chuďas. „Vždyť to není pravda,“ říkala jeho dcera, „nám se dařilo dobře, vždycky jsme měli služku.“

Nostalgie souvisí s osobní zkušeností, ale ta česká je do značné míry i reakcí na současnou propagandu přicházející z ÚSTRu, která je zaštítěna zákonem o protiprávnosti komunistického režimu.

Lidé tehdy měli k sobě blíž. Do Hodkoviček, kde jsem s rodiči bydlel, jezdila jedna autobusová linka od konečné tramvaje. Pak se šlo necelý kilometr pěšky. Lidé se navzájem znali a mluvili spolu. Na vesnici, kde má můj syn chalupu, vybudovali v akci Z prodejnu. V místě tehdy byly pracovní příležitosti a tak se mnozí stavili cestou domů „na jedno“. Hospoda začala skomírat dávno před EET a prodejna je zavřená.

To není nostalgie po něčem, je to reakce na evidentní zhoršení proti „komunistické“ minulosti. Slovo nostalgie se ztrácí v překladu jako stesk zbývajících komunistických kurev po drátech na hranicích, strachu z StB a pionýrských šátcích. V úplně obecném smyslu ale jde o reakci na lži. Víte, že to všechno bylo trochu, a někdy i úplně, jinak.

Česko-americký performer Milan Kohout začíná svou knihu Proveď vola světem, volem zůstane zvoláním „Zasraný komunisti!“ a končí výkřikem „Zasraný kapitalisti!“ Vnímáte to stejně?

Chápu, proč to Milan Kohout křičel – ve třinácti z balkonu jejich domu – o komunistech, a o mnoho let později o kapitalistech. Oba výroky odrážejí jeho životní zkušenost. Použít určité označení je jedna věc. Otázka je, zda je možné najít nápravu, aby si to ani Kohoutové nemuseli myslet.

V roce 2016 zabil požár bývalého skladiště v kalifornském městě Oakland šestatřicet lidí. Milan Kohout mi napsal, že tam zahynul jeden z jeho bývalých studentů z college v Bostonu. A použil výraz o kapitalismu, který použil ve své knize. Není to můj styl, ale od té doby jsem nahlédl pod pokličku bezdomovectví a těžko hledám slušný výraz pro to, co se děje v Česku.

Starám se v rámci svých finančních možností o jednoho nemocného člověka. Přesněji řečeno, platím jeho nájem za 1+kk. Když přestanu, bude z něj bezdomovec. Oslovil jsem různé lidi od starostů až po poslance. Polovina poslanců můj dopis ani neotevřela. Dvě poslankyně projevily jistý zájem o osud toho člověka. Některým poslancům se nelíbilo moje vyhrožování. V poslední větě doprovodného dopisu jsem totiž napsal, že o výsledku svého snažení napíšu článek. No jistě, nechtějí, aby se čtenáři dozvěděli, že jsou jim lidské osudy u prdele, jak by možná řekl Milan Kohout.

Novinářka Saša Uhlová strávila půl roku manuální prací v místech, kde tuzemští zaměstnanci berou platy blížící se minimální mzdě a dělají v nevyhovujících podmínkách. Objevily se hlasy, že podobné novinářské počiny, burcují mládež proti kapitalismu, podkopávají naše demokratické zřízení a vyvolávají právě onu nostalgii po minulém režimu. V tom smyslu se vyjádřili třeba filozof Daniel Kroupa či novinář Pavel Šafr. Jak vy vnímáte takové reakce?

Tihle lidé si ke své potřebě obměnili heslo „Socialismus si rozvracet nedáme“. Říkají a píší, co jim vynáší. V jejich zaujatosti jim uniká, že se kapitalismus mění a že postupně obhajují neobhajitelné.

Ve svých názorových článích pro ParlamentníListy.cz jste několikrát obhajoval Andreje Babiše. Uhlová pracovala v utajení i ve společnosti Vodňanská drůbež a tamní podmínky popsala jako tak hrozné, že tam nešlo vydržet. Co vy na to?

Babiše jsem se vždy zastával kvůli fair play. Nelze nevidět, že se proti němu používají anonymní udání a odposlechy uvolňované v potřebných intervalech. Nelze nevidět, že na případném volebním neúspěchu ANO závisí budoucnost Zaorálka a Chovance.

Z právního hlediska je případ Čapí hnízdo naprosto triviální, ale přesto trvalo rok a půl než policie požádala Sněmovnu o současné setnutí dvou hlav saně známé jako ANO. To nebylo „padni, komu padni“ s výmluvou, že nějaké volby máme pořád. Kdy jindy zasáhnout než před volbami a proti komu jinému než proti nepříteli s vysokými preferencemi. Ptát se ministra vnitra, jestli v tom má prsty, je zcela zbytečné. Vždy odpoví, že ne. Stejné platí i pro policejního prezidenta a pro vyšetřovatele. „Moudrému napověz...“ začíná české přísloví. Stačí naznačit, že to trvá nějak dlouho, a nové vládě může celé hnízdo spadnout ze stolu. Útoky proti Babišovi se odehrávaly nejméně od krajských voleb. Jeho jméno bylo v každé druhé větě papalášů všech politických stran.

Pokud jde o pracovní podmínky, které popisuje Uhlová, existují dvě možnosti. Buď jsou proti hygienickým a pracovním předpisům a pak by proti nim měly úřady zakročit, nebo jsou toliko odrazem toho, jak kapitalismus nakládá s pracovní silou. V druhém případě by protest proti nim byl vskutku napadáním kapitalismu, který by se dal odrazit oblíbeným tvrzením, že to přece za ty peníze nemusí nikdo dělat. Máme svobodnou vůli.

Akce proti Babišovi jsou skoro úsměvné, protože implikují existenci dvou druhů kapitalistů. Na jedné straně jsou ti praví a hodní, kteří by se z posledního vydali. Proti nim stojí krutý Babiš, který konkurenci likviduje a nutí až k pláči. Proti kapitalismu si tak trochu zabojoval dokument České televize Stíny ulic v pořadu Pološero, ale cožpak to s nějakým politikem nebo dokonce stranou nějak pohne? Ani náhodou.

Ostatně Upton Sinclair v románu Džungle vyprávěl už roku 1906, kdy kniha poprvé vyšla, o továrně na maso v Chicagu a o zmrzačených pracujících lidech bez pojištění v kritických hygienických podmínkách. Americkou společnost to sice šokovalo, ale k nějakým větším změnám nedošlo. Nabízí se otázka, proč společnost podobná varování přehlíží?

Nikoho to nezajímá. Zmínil jsem se o tom, že podporuji jednoho člověka. Před kamarády a rodinou o tom mohu mluvit jen v náznacích. Dělám bláznivou věc. Všem jsou lhostejní bezdomovci i lidé žijící ve vyloučených oblastech.

ČSSD nechala spadnout pod stůl zákon o sociálním bydlení. Socky nikdo nechce a ve volbách by mohli získat starostové, kdyby zákon navalil na obce nějaké povinnosti. Měli to černé na bílém v koaliční smlouvě, měli většinu ve Sněmovně a udělali velké kulové.

Lidé občas projevují soucit. Třeba v našem podniku. Uklizeči a uklizečky bývali normálními zaměstnanci se stejnými benefity, jaké jsme měli všichni. Jenže pak přišlo ke slovu kouzelné slovo „outsourcing“ a uklizečství bylo předáno soukromé firmě. Postižený personál neměl kam jinam jít a tak se dal najmout novým zaměstnavatelem. No, neberte o třetinu nižší plat, ztrátu benefitů a penze, když nemáte kam jít. „Naše“ uklizečka před Vánocemi onemocněla, a protože to byla samoživitelka – blbě se vdala, jak si o takových myslí jistý Bělobrádek – byla bez peněz. Vznikla situace, která se nás kolem stolu lidsky dotkla a tak jsme uspořádali sbírku. Bylo to parametrické, ale nikoli systémové řešení, o kterém politici tak rádi tlachají.

Společnosti, máme-li na mysli lidi, nezbývá než varování přehlížet, protože existující moc se dávno postarala o to, aby se proti ní nedalo nic udělat. Rozděl a panuj – to funguje skvěle.

Našel jste po emigraci v Kanadě svobodnější společnost?

Každý člověk, tedy i emigrant, se pohybuje v poměrně úzkém segmentu společnosti. Setká se s lidmi podobné profese a kvalifikace a třeba vstoupí do nějakého klubu. Žil jsem skoro pětadvacet let na maloměstě se 4500 obyvateli. Byli tam i lidé na sociální podpoře a nezaměstnaní, ale s nimi jsem se nikdy nesetkal. Nehráli tenis, golf anebo bridž.

Pohyboval jsem se ve společnosti vysokoškoláků a středoškoláků. Tato skupina lidí byla svým způsobem svobodná, protože byla absolutně apolitická. Nezajímal ji svět ani politika od místní radnice výše. Byli zblblí propagandou, která jim vtlouká do hlavy, že Kanada je nejlepší – daleko před USA.

Během svého pobytu na kanadské univerzitě v letech 1969 až 1970 jsem byl studentským prostředím odizolován od reality tak, že jsem z té společnosti nepochopil skoro nic. Po emigraci v roce 1987 jsem postupně zjistil, že v té společnosti vládne existenční strach, který jsem v Československu nikdy nepocítil. Když nám vláda postupně krátila rozpočet a rušila výzkumné programy, změnila se okamžitě atmosféra v našem podniku. Hrozilo propouštění a tak nikdo na sebe nechtěl upozorňovat. Postupně odumíraly dříve živé diskuse na schůzích oddělení.

Jednou jsem kritizoval naprosto pitomý obsah školení. Ukazovali nám instruktážní video. Manažer z oddělení lahůdek uvážlivě rozděluje práci. Zaměstnanec, který rád krájí salám, krájí a krájí, další s potěšením připravuje sendviče a další je balí. Pohoda na všech stranách. Chyběla jen rada, co se zaměstnancem, kterého nebaví nic. Řekl jsem tehdy, že bychom jistě zvládli tři pracovníky v obchodě, jenže jsme hi-tec company a máme na manažerské úrovni složitější problémy. Vedoucí školení reagoval na kritiku takto: „Vy nesouhlasíte s politikou a záměry našeho vedení a nechcete u nás pracovat?“ No... „Just grin and bear it,“ říkají si v takové situaci Angličané. Slovenské „len vzdychnuť a zaplakať“ by v hrubočeštině mohlo znít „seru na tebe, hovado“.

Proč jste se nakonec odtamtud vrátil zpět do Česka?

Moje emigrace se do značné míry odvíjela od chuti zkusit zase něco jiného. Pak se mi ale rozpadla rodina a na maloměstě jsem ztratil část svého společenského života. K tomu se přidalo poznání, že Kanada je příliš velká pro normální život.  A svým způsobem nudná. Myslím, že jsem nebyl sám, koho internet přiblížil zpátky k Evropě a k Česku. Tak jsem se rozhodl pro další změnu. V Praze mám dvě děti z prvního manželství, sestru, kamarády, spolupracovníky i spolužáky z dřívějška.

Francouzská historička Muriel Blaive schytala mediální kritiku za tvrzení, že komunistický režim v Československu nebyl totalitní. Dodala též, že i v jeho nejtvrdších fázích existovala společenská smlouva mezi komunisty a zbytkem společnosti: „Vy budete mlčet a my vám zajistíme určitou materiální úroveň.“ Mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání, tvrdí Blaive, která má rovněž za to, že po Únoru 1948 se většina českého národa s novým režimem ztotožnila. Souhlasíte?

Blaive používá čistě akademický přístup. Zplodí hypotézu, pro kterou pak dohledává opodstatnění. Prý i v britských knihovnách. Jenže tam nenajde to, co by se dozvěděla od pamětníků v Česku.

„Vy budete mlčet a my vám zajistíme...“ je obrovská pitomost. Ta dáma nechápe, že ten režim byl nás všech – komunistů i nekomunistů. Nebyl žádný zbytek společnosti, který by s mocí měnil materiální úroveň za mlčení. Pokud píše o „neustálém vyjednávání mezi vládci a ovládanými“, měla by uvést, kdo reprezentoval ty ovládané.

Režim, který nastoupil po Únoru 1948, v podstatě říkal: „Teď, když máme, co jsme chtěli, do rachoty z vesela. Budeme pracovat jen na sebe, bude nám tím líp, čím líp budeme pracovat.“ Šlo o nový socio-ekonomický model, který byl zaváděn bez předcházejících zkušeností. Je nepochybné, že ve svých počátcích byl založen na poválečném entuziasmu. Britský dokumentární film „Spirit of  '45“ nabízí mnohou paralelu k poválečnému dění v Československu.

Pro Parlamentní listy jsem napsal článek „95 procent“. Jsou v něm příklady, jak je historie let 1948 až 1989 zamlčována a deformována. Marie Semelová byla napadána za kladnou odpověď na otázku, zda považuje Klementa Gottwalda za významného československého politika. Samozřejmě to byl významný politik, protože byl od roku 1929 v čele – nenáviděné a zakazované – komunistické strany, účastnil se formování poválečné politiky, byl předsedou vlády a nakonec prezidentem Československa.

Jako občané o něm víme příliš málo, abychom mohli pronášet soudy o tom, zda jeho chování odpovídalo jeho významnosti. Někteří, nyní stateční, tvrdí, že byl vrah a má na rukou krev Milady Horákové. Jenže totéž lze říct i o Eisenhowerovi, protože ten neomilostnil Ethel Rosenbergovou, přestože o to byl žádán stejnými světovými osobnostmi.
Historička Blaive nechápe, že je rozdíl mezi „společenskou smlouvou“ a snahou získávat od „ovládaných“ projevy nadšení. Kontrola společnosti prostřednictvím obavy z existence je snadno měřitelná. Když stojí za branami nezaměstnaní, kteří jsou ochotni nahradit ty nespokojené uvnitř, je zjevně všechno v pořádku.

Komunisté se snažili kontrolovat společnost přes její myšlení. To je daleko složitější, protože není snadné nahlédnout do hlav. Manifestace byly to, co jejich název znamená. Měly dokládat  spokojenost, oddanost, přátelství na věčné časy. Jenže to všechno se časem přežilo a stalo se čistě formálním. Z ideologického působení se stal balast, který nikdo nebral vážně.

České mzdy jsou oproti těm německým velmi nízké. Přitom dva dělnící dělají stejnou práci. Nemluvě ani o mzdách třeba v Číně či v zemích třetího světa. Co může nastat, když se tato nerovnost nesníží, ale naopak prohloubí?

Ti dva dělníci dělají stejnou práci, ale jejich spotřební koš je jiný. Český problém není až tak v nízkých mzdách, ale v jejich nepoměru k nákladům na bydlení. Za minimální mzdu si v Praze nepronajmete ani malou garsonku. Až se nerovnost prohloubí, dojde na Villona a jeho verš „nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad“.

Situace v Česku je zatím taková, že se bezdomovci ještě uživí vybíráním popelnic. Se značnou pravděpodobností lze předpokládat, že ozbrojování obyvatel není kvůli teroristům, ale pro ochranu majetku proti těm bědným.

Když bylo katalánské referendum, tak se najednou vynořili těžkooděnci. Kde se vzali, tu se vzali, jako v pohádce. Za normálních okolností jsou kdesi skryti.

Může vůbec vzniknout spravedlivější společnost?

Taková společnost nemůže vzniknout, dokud bude cílem lidského snažení zisk. Československo představovalo jistou možnost, ale cožpak někdo na Západě chtěl, aby takový model uspěl? Teď jsou v módě řeči o průmyslu či společnosti 4.0, tedy o čtvrté průmyslové revoluci. Problém ale není v obecné úrovni vzdělání společnosti. To již dokázaly USA ve Fordových dobách. Potřebujeme filozofii a sociologii 4.0. Tedy takovou, která nebude politiky zadupána do kouta.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Rychetský

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

FOTO „Babiš zabil...“ Drsná kampaň na severu

10:05 FOTO „Babiš zabil...“ Drsná kampaň na severu

REPORTÁŽ Lidé jsou mnohem angažovanější a řeší detaily, říká o předvolební kampani severočeský posla…