Několikrát jste deklarovala, že se k Číně nesmíme chovat jako k nějaké bájné, legendami opředené, výjimečné říši, ale je třeba ji brát jako obyčejnou zemi ukotvenou určitým způsobem v mezinárodním společenství. Proč je toto běžné pravidlo v případě Číny třeba stále připomínat?
Mým zázemím jsou mezinárodní vztahy, které – zjednodušeně – chápou státy jako jednotky mezinárodního systému, které mají nějaké charakteristiky a jež se v něm nějakým způsobem chovají. Na aktéry mezinárodních vztahů pak uplatňujeme analytické nástroje.
Narativ, který tvrdí, že Čína je výlučná, je z hlediska teorií mezinárodních vztahů neopodstatněný. Přesto tento narativ uslyšíte velmi často opakovat ať už od Číňanů, nebo od lidí, kteří se k Číně nějakým způsobem vyjadřují v České republice i mimo ni. Jestliže tvrdíme, že Čína je jiná, výlučná a zasluhující si vlastní kategorii (ať už pro svou velikost, domnělou či skutečnou složitost jejího politického systému nebo jazyka), implicitně tím souhlasíme s tím, že nemůže být popsána a vysvětlena za použití univerzálních norem a principů a že v ní nemohou fungovat západní ideje vládnutí. Což je jasný logický paradox, uvědomíme-li si, že současné vedení Číny se opírá o dva nečínské, západní „vynálezy“ – komunismus a nacionalismus.
Zájem o Čínu, její historii a kulturu může být pochopitelný, ale není třeba rezignovat na analýzu Číny prostřednictvím nástrojů, které máme k dispozici. Navíc stavět tvrzení o jedinečnosti Číny na její historii, velikosti nebo jazyku neobstojí, protože tytéž nebo další rádoby unikátní charakteristiky mají i jiné země – například více než miliardová Indie s mnohatisíciletou historií – aniž by si nárokovaly zvláštní zacházení.
Je opravdu v chování k čínským vrcholným představitelům prezident Miloš Zeman tak podlézavý, jak se říká, anebo jeho chování nevybočuje z řady vstřícného přijímání čínských špiček například britskou královnou či americkým prezidentem?
Vztahy mezi státníky a jejich vyslanci jsou plná gest, která mají, a vždy v minulosti měla, udělat dojem. Vstřícné přijetí je ale podle mě čistě jen otázkou gesta – je to signál dobré vůle, ale neotevře uzavřené trhy a nezmění vnitřní politiku země, jejíž představitele přijímáte. Čína, stejně jako každá jiná země, dělá především to, co je v jejím národním zájmu. Bez ohledu na to, jestli jsou její představitelé přijímáni na červeném běhounu. Zkrátka Číňané jsou v České republice proto, že to je v čínském zájmu, a využívají náklonnosti, kterou k nim české elity mají. Ty jsou vedeny opět svým vlastním zájmem a nikoli pohádkami o „fascinaci Čínou jako takovou“.
Argumentace ve stylu „vždyť oni to dělají také, tak co bychom to nedělali my“, která se s železnou pravidelností objevuje v jakékoli debatě o návštěvě prezidenta Si Ťin-pchinga v České republice, je trochu dětinská. Myslím, že by bylo dobré si věcně a po pravdě říct, jestli to ostatním ve skutečnosti přineslo nějaké výhody, proč to chceme dělat stejně, co od toho očekáváme, zda je to v souladu s naším hodnotovým systémem a s tradicí a zda nelze dosáhnout stejného cíle i jinými prostředky.
Legenda o výjimečnosti, jak jste také řekla, Číně vyhovuje. Myslíte si, že by se nějaký think-thank či dokonce Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, jehož náplní práce je informovat veřejnost o dezinformacích, měl už začít zaměřovat i na čínskou propagandu?
Doufám, že alespoň Bezpečnostní informační služba už to dělá. Číňané nepracují v Česku podobně jako Rusové, kteří mohou navázat na dlouhodobou tradici vlivu v regionu, na znalost jazyka a místní mentality. Nevyužívají u nás – zatím – ani fake news nebo placené trolly. Číňané operují prostřednictvím českých občanů, kteří mnohdy snad ani nevnímají nebo si plně neuvědomují, co říkají, jak a komu. Jejich cesta je přímější, nepracují s veřejností jako takovou. Nicméně je zajímavé, že dvě média – Týden a TV Barrandov, jež jsme v rámci ChinfluenCE analyzovali, informovala o Číně, v době, kdy měla čínského (spolu)vlastníka, výhradně pozitivně. Odlišovala se tak od celkového průměru českých médií, která vnímají Čínu ze čtyřiceti procent negativně.
V rámci projektu ChinfluenCE, který by měl mapovat politický a ekonomický vliv „říše středu“ v Česku, na Slovensku a v Maďarsku, vznikla analýza médií. K jakým dalším závěrům jste dospěli?
Mapovali jsme informování o Číně v politické nebo ekonomické souvislosti ve dvaačtyřiceti českých mainstreamových i alternativních médiích od roku 2010 do června 2017. Kritériem pro zařazení do analýzy byla jejich vysoká čtenost, sledovanost nebo poslechovost. Prvním zjištěním bylo, že s intenzifikací česko–čínských vztahů raketově vzrostl počet článků o Číně. Když jsme se ale podívali na obsah textů, zjistili jsme, že články ve velké míře nejsou o Číně jako takové, ale týkají se provázání čínského tématu s domácí politikou. Místy bych skoro řekla, že spíš než o Čínu šlo o to, jak kdo má rád konkrétní české politiky.
Česká mediální debata o Číně je silně zpolitizovaná, unesená domácími politickými a ekonomickými zájmy. Místo abychom si kladli otázku, jaké vztahy s Čínou chceme mít, jak chceme ochránit svůj trh například prostřednictvím zákona o ochraně strategických odvětví, jak chceme pomoci českým exportérům vyrovnat se s netarifními opatřeními při vstupu na čínský trh nebo jaké čínské investice bychom uvítali, kolik a kam – vedeme debatu o tom, zda vůbec chceme mít nějaké vztahy s Čínou, jejíž režim se mnohým nelíbí. Debata v rovině lidská práva versus ekonomická diplomacie vyvolává silné emoce a emoce mnohdy převálcují schopnost racionálního uvažování a na fakta orientovanou diskusi.
Zjistili jsme také, že v mediální debatě téměř nejsou zastoupeni podnikatelé. Čína je natolik toxické téma, že málokdo – zvlášť v porovnání s lety před „restartem“ česko-čínských vztahů – chce veřejně mluvit o své účasti na podnikatelských misích, na akcích česko-čínské komory vzájemné spolupráce nebo o svých problémech, ale i úspěších s podnikáním na čínském trhu. To je abnormální.
Jak v tomto kontextu vnímáte projekt Nové hedvábné stezky podporovaný čínským prezidentem? Do jaké míry jde o další formu získávání vlivu?
Projekt má ekonomickou dimenzi, kdy má pomoci Číně vyvézt svou nadprodukci v oblasti ocelářství a stavebnictví. Má také prointegrovat různé čínské provincie soustavou železnic a silnic a napojit příhraniční provincie na okolní státy. To pomůže vyrovnání rozdílů mezi bohatšími a chudšími provinciemi v Číně a čínské ekonomice jako celku.
Pochopitelně kromě ekonomické má iniciativa i politickou a bezpečnostní dimenzi už jen tím, které státy jsou její součástí a které ne, kudy mají vést dopravní koridory a jakým způsobem chtějí Číňané svoje aktiva ochránit. Například v Pákistánu se Čína dohodla na tom, že pracovníky, kteří budují čínsko-pákistánský ekonomický koridor, chrání v nestabilní provincii Balúčistán pákistánská armáda. Balúčové proti projektu protestují.
V brožurce o Nové hedvábné stezce vydané čínským velvyslanectvím v Praze se objevil i váš celkem pochvalný článek. Jak se to stalo?
O brožurce jsem ani nevěděla, děkuji za upozornění. Snažím se být v rámci svého oboru objektivní a neignorovat fakta, která by se mi třeba nehodila do krámu“. V tomhle případě si nejsem jista, zda to, co jsem napsala, opravdu před převzetím četli.
I lidé, kteří mají s čínskými byznysmeny velmi dobré vztahy, přiznávají, že politika win–win končí vždy tak, že si větší výhodu odnesou Číňané. Proč to? To máme v Evropě tak špatné vyjednavače?
Je velmi obtížné Čínu dotlačit do postoje, který by byl pro ni nevýhodný – s růstem její moci v mezinárodním systému je to čím dál složitější. Nepomáhá k tomu ale ani to, že si občas nejsme schopni stanovit jasné podmínky a neuhnout z nich. Pokud bychom mluvili konkrétně, problémem Evropské unie, jako větší váhy v mezinárodním systému než jsou národní státy, je neexistence jedné politiky vůči Číně. Střetávají se tu zájmy různých států s často diametrálně odlišnými pohledy na protekcionismus obecně, na obchodování s Čínou, na čínské působení v regionu, na teritoriální nároky Číny i na lidská práva a lobby různých odvětví. To Číně samozřejmě vyhovuje.
Jak rychle by měly všechny evropské země anebo celá EU přijmout zákon na ochranu strategických odvětví a co, včetně třeba ocelářství, by mělo být vůči čínskému dovozu ochráněno?
Macronova – neúspěšná – iniciativa mířila na možnost Evropské komise zkoumat investice třetích zemí v členských státech Evropské unie. Oficiálně se netýkala Číny, přestože o čínské investice, o které se evropské státy ucházejí, z velké míry šlo. To ale nelimituje členské státy k vlastní iniciativě – některé země, například Polsko nebo Německo, už instrument na ochranu strategických odvětví mají. Myslím, že v případě České republiky by bylo záhodno definovat, co za strategická odvětví považujeme, a jak se vyhnout možným komplikacím se zahraniční investicí – nikoli jen čínskou – do tohoto odvětví. Přispělo by to k větší důvěře v ekonomický základ investic. V německém případě se možnost delšího zkoumání investice přicházející z mimoevropského prostoru týká například elektrických sítí, jaderných elektráren, dodávek vody, telekomunikačních služeb, nemocnic nebo letišť.
Do jaké míry se posílením Si Ťin-pchinga ve funkci generálního tajemníka ÚV KS Číny – i přes rozšířený konfucianismus – může změnit jednání Číny směrem k „velkopanství“ a k začátku upevňování pozice hegemona?
Čína od nástupu Si Ťin-pchinga v roce 2012 opustila politiku skrývání svých schopností, jak ji údajně definoval Teng Siao-pching, a přišla s iniciativami typu 16+1, Pás a stezka nebo Asijská investiční banka pro infrastrukturu. Netají se s tím, že jejím cílem je růst moci do pozice světového lídra a spolu s tím bude patrně také asertivnější v zahraniční politice, v ekonomice i například v teritoriálních nárocích vůči Tchaj-wanu, nebo v jihočínském a východočínském moři.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
