Dva po sobě následující státní svátky – den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a den výročí upálení Mistra Jana Husa – připomínají staletí vzdálené události. Co znamenají pro dnešní dobu, co bychom si z nich mohli či měli brát za své?
Na Cyrila a Metoděje a jejich působení na Velké Moravě, a tedy christianizaci našich předků, je možné se dívat ze dvou pohledů. Za prvé, že existují myšlenky a společenská hnutí, v tomto případě křesťanství, která pokud některý národ nebo kmen nepřijme, znamená to jeho kulturní vyloučení a většinou i pád do ztracena. To se stalo i našim slovanským sousedům, polabským Slovanům, kteří prohráli svůj boj o „místo na slunci“ s křesťanskými Germány, přičemž na jejich porážce se podílela i česká knížata a jejich vojska.
Za druhé, že geopolitika, tedy kde kdo – tedy národ, národnost, stát – je a co je kolem něj. Politicky i geograficky. To dokáže určovat na tisíciletí vývoj a konflikty toho kterého území či národa. Už první záznamy o Slovanech ve střední Evropě popisují skutečnost, že byli tísněni ze dvou stran, z východu a západu. Středoevropští Slované jsou zmiňováni v „Historia Francorum“ či též „Fredegarově kronice“ ze sedmého století jako organická součást velikého spojeneckého vojska proti Avarům a Peršanům, pokoušejících se dobýt roku 626 hlavní město východních křesťanů, Konstantinopoli. To ukazuje, že v Evropě a, bohužel, i u nás běžně přijímaná představa těchto Slovanů jako zaostalých primitivních kmenů je mylná. Už tehdy mělo toto obyvatelstvo své politické úlohy v dějinných událostech.
Při jejím naplňování se tehdy Slované museli ohánět především v boji. Podle čeho si vybírali spojence?
Víme, že ihned potom, co se tito Slované osvobodili od Avarů, byli napadeni ze západu franským králem Dagobertem, reprezentujícím tehdy ten největší a nejsilnější Západ. Slovanská vojska pod vedením franského velkoobchodníka – žádného „kupce“ – se zbraněmi zvaného Sámo porazila vojska franské říše v bitvě u Wogastisburgu v roce 631 nebo 632. Velkomoravským knížatům začalo být pod tlakem východních stepních nájezdníků, kdy do Evropy začali přicházet bojovní divocí Maďaři, jasné, že přidat se na stranu křesťanů je nezbytné.
Ovšem samotný Západ, tehdy reprezentovaný zájmy Východofranské říše, byl již tehdy v mocenském a ideologickém rozporu s Byzancí, tedy východní větví křesťanství. Šlo o to, na kterou ideologickou a mocenskou stranu křesťanství se slovanské státy přikloní. Problém kulminoval v době knížete Rostislava. V roce 846 byl na velkomoravský knížecí stolec dosazen Ludvíkem II. Němcem, který ho považoval za svého chráněnce, ne-li vazala. O tom, že Velkomoravská říše, a tím i české země se stanou křesťanskými státy, bylo rozhodnuto. Ovšem každý stát má své zájmy.
Jaké byly pro Slovany důsledky prosazování zájmů prvního východofranského krále?
S Ludvíkem II. Němcem přicházeli římskokatoličtí kněží a získávali v zemi velký vliv. To už tehdy vedlo k dalším třenicím mezi moravskými – a českými – Slovany. Nakonec vypukla válka mezi Ludvíkem II. Němcem a Rostislavem, který vyhnal ze země kněze z Německa. Situace byla složitá, roli zde hrály zájmy Němců, ale také Bulharů a jistěže i Byzance. Aby se kníže zbavil vlivu Ludvíka II. Němce, vyslal někdy kolem roku 860 poselství k římskému papeži Mikuláši I. a požádal jej o vyslání kněží do českých zemí přímo z Říma. Papež to odmítl, a tak se kníže Rostislav obrátil k byzantskému císaři Michalu III., který vyslal přes Bulharsko na Moravu a do Čech věrozvěsty Cyrila a Metoděje.
Psali jsme:
Čím byli tito misionáři pro další vývoj v českých zemích tak významní?
Dneska se velice zdůrazňuje, že Cyril a Metoděj kázali v místních slovanských jazycích a překládali křesťanská díla. To však bylo prostě proto, že takto postupovali „věrozvěsti“, tedy ti, kteří šířili východní křesťanství, ve všech státech, kam byli pozváni anebo vysláni.
Oba věrozvěsti vymysleli nové písmo, hlaholici, ze kterého se pak vyvinuly různé druhy azbuky, zatímco my jsme se vrátili k latinskému písmu. Čechy a Morava měly odlišné zájmy. K zásadní změně pak došlo při křtu 14 českých knížat roku 845, a to pravděpodobně na dvoře Ludvíka II. Němce. Historici se domnívají, že přistoupení ke katolickému křesťanství bylo učiněno pod vlivem skutečnosti, že silný polabský svaz Slovanů, žijící mezi Labem a Baltským mořem, byl Germány poražen roku 844.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Tím bylo o západním katolickém křesťanství pro Moravu a Čechy rozhodnuto?
Naše přijetí západního katolického křesťanství bylo výsledkem toho, co zaznamenaly tzv. Fuldské letopisy (latinsky Annales Fuldenses): „Ludvík II. Němec pak sám s velkým vojskem roku 864 oblehl Rostislava ve městě zvaném Dowina (id est puella), ale ničeho ze svých původních předsevzetí nedosáhl. Nakonec se musel smířit jen s Rostislavovými sliby a několika rukojmími. Ludvík II. Němec, nespokojen s politickou situací pro něj nepříznivou, v roce 869 zaútočil znovu. Opět se dostal až k Rostislavově hlavní pevnosti a opět ji nedobyl.“ Co nezmohla vojska, zmohla politika. V roce 870 se Svatopluk, tehdy již spoluvládce Velké Moravy, spojil s Východofranskou říší proti Rostislavovi a své nitranské knížectví svěřil pod ochranu Ludvíku II. Němci. Následně byl Rostislav zajat, oslepen a zemřel ve vězení v Regensburgu.
Mgr. Bc. Vít Rakušan
Proč bylo uctívání obou věrozvěstů tak důležité?
Uctívání Cyrila a Metoděje bylo vždycky ideologickou otázkou, kdy se Češi a Moravané vymezovali vůči vlivu Německa. Tuto politiku po nějakou dobu používal i císař Karel IV. U nás se zachovala jako historická vzdorovitá vzpomínka na více než 1000 let starý odpor vůči Německu. Z historického hlediska jsme však „přepadli“ na ve své době modernější a podnikavější stranu církve, tedy katolickou, a tím jsme se také ocitli na straně euroamerického Západu. Pozitivní na celé té dramatické době Cyrila a Metoděje je to, že Západ si dobře pamatoval, že o naše připojení k západní Evropě musela tato část dlouho a vytrvale usilovat.
A co bychom si v souvislosti s Cyrilem a Metodějem měli především připomínat my?
Jedině díky tomu, že jsme hledali vlastní cestu a odmítali jsme se podrobit, jsme si zachovali vlastní stát. A v období Svaté říše římské i od dob Zlaté buly sicilské jsme měli zásadní hlas v Evropě a jejím vedení. Což bylo ovšem naprosto něco jiného, než co dneska dělá tzv. pokroková část našich politiků vůči nové reinkarnaci Svaté říše římské, a to dnešní EU.
Ing. Markéta Pekarová Adamová
Vzpomínka na Cyrila a Metoděje je vyjádřením kulturní a politické svébytnosti zemí Koruny české a měli bychom tuto tradici určitě podporovat.
Čím začneme vzpomínku na Mistra Jana Husa?
Jan Hus a celé husitské hnutí, včetně jeho excesů, můžeme brát jako ukázku toho, co se stane, když vládnoucí vrstva – dnes všichni možní pokrokáři a „woke“ aktivisté a jimi ovlivňované vlády a ideologové – není schopna pochopit, že použití ideologického násilí a útlaku se může při změně systému naprosto vymknout z rukou. A celou společnost zničit. Je to také ukázkou nové éry informací. Bez rozvoje četby a stále většímu a lepšímu šíření Bible a jiných knih by nikdy husité nedokázali prosadit svoji ideologii. Husité Bibli a další informace znali a využili jich. Pokusy násilím tyto nové informace a informační kanály vymýtit a vnutit lidu vládu „jediné pravdy“ mohou mít vždy jen krátkodobý úspěch.
Mgr. et Mgr. Jakub Michálek
To jste vzal docela zhurta. Nepletu se, že jste z historie přistoupil k přítomnosti a k tomu, co se v naší zemi děje?
Samozřejmě. Tuto věc by si měli stále a stále opakovat pánové Petr Fiala, Vít Rakušan, Jakub Michálek a paní Pekarová Adamová a další. Aby se pak nedivili, až se najdou různí noví „revoluční hlasatelé“ a hledači pravdy a morálky, jakým byl i Jan Hus a kterým bude národ naslouchat. A čím víc budou „hledače pravdy“ ostrakizovat, tím větší výbuch přijde nakonec. Ostatně to neplatí jenom pro Českou republiku. Ono se stačí podívat, jak „pokrokoví a uvědomělí Evropané“ – u nás představováni TOP 09, Piráty, Zelenými, tzv. ekology a genderisty, a tak dále – tak dlouho vítali ve Francii „nově příchozí Evropany“, až stojí Francie na počátku občansko-náboženské vnitřní války.
Čím tedy pro budoucnost byl kazatel z kaple Betlémské?
Jan Hus byl prvním hlasem budoucího světa. A hranice v červenci 1415 v Kostnici byla prvním plamenem celoevropské války, která skončila až roku 1648 a zanechala po sobě miliony mrtvých a znamenala pro katolickou církev definitivní ztrátu neomezené moci.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
hejtmanSágner
