V Evropě a USA nastupují populistické strany a politici. Zdá se, že zatlačují tradiční politiky do defenzívy. Jak si to vysvětlujete?
Populisté a obecně politici mimo hlavní proud útočí zleva i zprava. Není náhoda, že mezi republikánskými prezidentskými kandidáty vede podnikatel Donald Trump, kterého dlouho nikdo nebral vážně. Je sice vyloučeno, aby se stal prezidentem, a bylo by neuvěřitelně překvapivé, kdyby získal nominaci za republikány, i poté, co odejde, však po něm zůstane, co reprezentuje. Na druhé straně politického spektra je levicový extremista Bernie Sanders, který sice nevede demokratické pole prezidentských uchazečů, má však zhruba stejné procento příznivců jako Trump. Také on rozděluje společnost, brojí proti bohatým, proti bankéřům, proti zavedeným „zkorumpovaným“ stranám. Když byl za studené války starostou malého města ve Vermontu, dělal si svoji vlastní „nezávislou mírovou“ politiku, v jejímž rámci přicestoval na „přátelskou návštěvu“ do Sovětského svazu. Trump není ani pravicový, ani levicový. Je člověk bez zábran, který je ochoten říci na veřejnosti cokoliv, co mu zaručí popularitu. Reprezentuje cosi podobného jako u nás zčásti ministr Andrej Babiš a zčásti prezident Miloš Zeman.
Trump je však miliardář, kdežto Zeman chce reprezentovat spodních deset milionů...
Oba zastupují podobný typ voliče: povrchní, s nevelkým rozhledem po světě, motivované především hněvem, nespokojeností a negací. Dobře vědí, proti čemu jsou, méně však už, co chtějí dokázat. Copak je „řídit zemi jako firmu“ nějaký program? Copak je ono, „prostě to zařídíme“ nějakým cílem? Je to snad něco víc, než dostat se po těchto sloganech k moci? Není. Trump je proti přistěhovalcům, Babiš proti korupci, Zeman proti tomu, co označuje za pražskou kavárnu. Trump přitom zaměstnával nelegální přistěhovalce a dvě z jeho tří manželek jsou emigrantky; Babiš se podílel na vybudování korupčně-klientelistického systému v zemi a dnes je dokonce jeho pilířem; a Zeman, člověk, jehož intelekt, talent a úsudek zničil alkohol, bude mistrovat „kavárnu“? Ani jeden z těchto lidí nemá věrohodnost, pokud se opravdu chcete do hloubky zamyslet, kdo jsou a co reprezentují.
Nedávno jsem bezděky odposlechl rozhovor dvou Zemanových voliček, které na něm oceňují, „jak jim to pěkně vždycky nandá, jak jim to dá sežrat“. Jim – to znamená elitám: komentátorům, vědcům, novinářům a tradičním politikům. To samé platí o Trumpovi i Babišovi. Je paradoxní, že tito politici říkají celou řadu nesmyslů. Leckdy prostě plácnou, co jim přinese slina na jazyk, jindy vypočítavě lžou. Jsou to však nesmysly hezké, jednoduché, takové, jaké dost lidí chce slyšet, ba si je sama myslí. Takže jejich příznivci na těchto politicích oceňují chiméru: že říkají nepříjemnou pravdu. Přitom oni říkají věci, které jsou jim příjemné a od reality hodně vzdálené. Jen je utvrzují v předsudcích a zabedněnosti.
Nejsou ale uprchlíci a migranti jak pro Evropu, tak pro Ameriku velkým problémem?
Jak se to vezme. Jsou pochopitelně problémem, na jehož řešení neexistuje jednoduchý návod. Vždy se však najde podbízivý hlupák, který začne horovat za nasazení armády, a hotovo! Předně, nasazení armády je nesmysl. Nikdo nás vojensky neohrožuje. Uprchlíci a přistěhovalci jsou složitým problémem, se kterým se dlouho budeme vyrovnávat, ale v žádném případě nejde o nějaké existenční ohrožení Evropy či Spojených států. Bavíme se o stovkách tisíc lidí, možná o několika málo milionech nešťastníků v pohybu. V USA žije 320 milionů obyvatel, v EU kolem půl miliardy. Přál bych si, aby se problém vrátil na zem, kam patří, to se ale nestane, protože populisté cítí šanci, bývalí zdiskreditovaní politici cítí šanci vyšplhat se prostřednictvím nízkého populismu zpátky na vrchol.
Napsal jste, že evropská integrace je nyní v klinči populistů. Co jste tím myslel?
Ten ohromný úspěch evropského sjednocování, který se zrodil z trosek války po roce 1945 a dostal nový impulz po roce 1989, je opravdu pod tlakem. Zprava na něj útočí populisté jako Marine Le Penová, dánští lidovci, Švédští demokraté, strana Finové, Geert Wilders a řada dalších eurofobů. Zleva ho podkopávají ti, kterým říkám Komunisté 2.0, čili radikální levice jako Syriza v Řecku, Podemos ve Španělsku nebo levicový socialista Jeremy Corbyn v Británii, jenž má šanci stát se šéfem labouristů. To sice nejsou eurofobně zaměřené síly, kdyby se ale dostaly k moci, jejich politika vysokých daní, nadměrných regulací a zadlužování by vedla ke stejnému výsledku: krachu eura a posléze celé EU. Pak tu máme neoimperiální hrozbu Putinova Ruska z východu, která zcela vědomě testuje evropskou soudržnost, hledá v ní skuliny a ty pak zvětšuje pomocí propagandy a ve spolupráci s putinovci a užitečnými idioty v Evropě. A podceňovat nelze ani islamistický terorismus, který zpochybňuje hlavní úspěch sjednocování: volný pohyb lidí.
Zavedené strany však mají stále více voličů než síly, o nichž mluvíte.
Ale nediktují agendu, nemají iniciativu. Celá řada tradičních politiků opravdu je v zajetí podivných představ. Jsou svázáni politickou korektností, a tak se bojí otevřeně pojmenovávat problémy, aby nenahrávali xenofobům, protiislámským aktivistům, antisemitům i neonacistům. Jenže tím se dostávají do defenzívy a opouštějí terén, který potom ovládnou populisté se svou politikou strachu a nenávisti. Západní politika je v hluboké transformaci, přeskupení politických sil. V angličtině se tomu říká realignment. K běžnému rozdělení na levici a pravici přibylo důležitější schizma mezi obhájci západních hodnot: občanských a ekonomických svobod, lidských práv i obyčejné slušnosti na jedné straně a nesourodou koalicí hněvu, nenávisti a strachu na straně druhé. Tahle koalice rýsuje západní politické koordináty jinak, než na co jsme v posledních dekádách byli zvyklí.
Proč k tomu dochází?
Z několika příčin. Po otřesu finanční krize a během dlouhodobého úpadku střední třídy to asi muselo přijít. Kapitalismus byl na Západě minimálně jedno století zdrojem neslýchaného pokroku pro většinu společnosti – ekonomického, vzdělanostního, kulturního i morálního. Se strukturální změnou ekonomiky však ona většina ubývá. Softwarové technologie nás na jedné straně osvobozují, dávají velkou příležitost tvůrčímu impulzu, na straně druhé odměňují jako vítěze malou část společnosti. Mnoho pracovních míst, tvořících kdysi páteř střední třídy, zanedlouho zmizí a bude nahrazeno roboty: od dronů po samořiditelné vozy.
Další příčinou je demokratizace veřejného prostoru prostřednictvím sociálních sítí. Veřejnost dnes může jejich prostřednictvím oslovit každý. Lidé se mohou na internetu a přes chytré telefony organizovat mnohem účinněji než dříve. A sociální sítě společně s velkou konkurencí mezi médii a zhroucením tradičního novinářského modelu vedou k tomu, že obsah komunikace se vyostřuje. Mnohem více jsou slyšet extrémní, vyostřené hlasy. To vytváří dojem, že společnost se radikalizuje, což motivuje ty, kteří na této radikalizaci chtějí vydělat: populisty a politické oportunisty.
Pro středo-levicové a středo-pravicové strany, které reprezentovaly tuto střední třídu v ohrožení, je tu výzva. Musejí se přizpůsobit nové nestabilitě. Musejí umět mluvit srozumitelně a důrazněji hájit tradiční západní hodnoty tváří v tvář buranům a extremistům, avšak musejí také umět oslovit legitimní strach a hněv značné části společnosti. To chce mimořádné osobnosti v tradičních stranách. Zatím je není vidět. V sázce však není nic menšího než obhajoba tradiční, zavedené, relativně slušné politiky, která Evropu i Ameriku přivedla na ekonomický, technologický i morálně-kulturní vrchol.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
