V posledních dnech se ve veřejných sdělovacích prostředcích objevují články, které mírně řečeno nepřesně informují o situaci ve speciálních školách, zvláště pak v základních školách praktických (dříve zvláštních školách). Společným tématem je zjištění České školní inspekce o chybném zařazování žáků do těchto škol. Dokonce je možné se dočíst zvěsti o stovkách až tisících takových jedinců, kteří byli v poradenských zařízeních neoprávněně diagnostikováni jako lehce mentálně postižení (dále LMP). Je zvláštní, že se ve skutečnosti jedná z celkového množství 15 894 žáků o méně než jedno procento těch skutečně zařazených bez diagnózy LMP.
Četnost těchto pochybení hovoří o tom, že jde o chyby jednotlivců, či chyby administrativní a nikoliv celého systému. I když chápu, že i jedno jediné pochybení je z hlediska osudu dítěte trestuhodné, není možné pro tuto chybu ihned zpochybňovat celý systém.
Ministr školství Josef Dobeš je nyní až fanaticky kritizován za pozastavení tvorby vyhlášek o školním poradenství a o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami. Nutno poznamenat, že naprosto neprávem. Toto rozhodnutí vycházející z reality a z momentálních možností školského systému je velmi pochopitelné. Jak jinak se měl zachovat, když se až dodatečně dozvěděl o tom, že mu tvůrci obou novel vyhlášek zatajovali některé zásadní skutečnosti. Paní Laurenčíková (odvolaná vrchní ředitelka sekce MŠMT a poradkyně ministra) ministra mystifikovala tvrzením, že proběhlo regulérní vypořádání připomínek všech zainteresovaných resortů a dalších institucí. Se svými příznivci tvrdí, že již vše bylo hotové a připravené ke schválení. Již ale nezmiňuje fakt, že připomínkové řízení sice proběhlo, avšak s výrazně jednostrannými závěry. Tvůrci vyhlášek vůbec neakceptovali zásadní připomínky odborných asociací (terminologické chyby a zavádějící koncepční záměry), ani připomínky Asociace krajů, kdy vrcholní regionální politici připravené texty pro jejich nereálnost vesměs odmítli. Ministr Dobeš po rozboru ekonomů až dodatečně zjistil, že důvodová zpráva materiálů je nepravdivá, když uvádí nulový nárok na státní rozpočet. Přitom pouze spodní hranice odhadu ekonomů hovoří o tom, že realizace vyhlášek přinese navýšení rozpočtu o stovky miliónů korun. Jenom nárůst o stovky potřebných asistentů pedagoga je finančně extrémně náročný. Navíc definování sociálně znevýhodněného žáka ve vyhlášce jako žáka, který to má mimo jiné i daleko do školy je vskutku komické. To by se sociální dávky odvíjely od kritéria vzdálenosti mezi domovem a školou?
Odložené vyhlášky mají ještě řadu problémových míst, která by mohla znamenat v požadavku na běžné základní školy výrazné snížení kvality vzdělávání ostatních dětí. A o vzdělávání na úkor druhého integrace ani inkluze skutečně není. Vždyť inkluze je definována mimo jiné jako poskytování odpovídajícího vzdělání bez ohledu na speciální vzdělávací potřeby všem dětem; možnost učení se společně v jedné třídě dětí s poruchami učení, chování, ze sociálně vyloučených lokalit či se zdravotním postižením, včetně postižení mentálního.
Žádný soudný člověk nezpochybňuje důležitost integrace a inkluze, zejména pak speciální pedagogové, i když se je z toho snaží někteří autoři nedávných novinových článků obvinit.
Snaha udržet děti v místě bydliště, tedy pro ně v přirozeném prostředí z pohledu školy i spolužáků, je přáním většiny z nás. Nicméně není možné takto postupovat paušálně u všech dětí s jakýmkoliv zdravotním, zvláště pak s mentálním postižením, které jim nedovoluje se plnohodnotně vzdělávat v podmínkách běžné školy. Většina dnešních základních škol není na takový způsob výuky připravena vybavením a ani potřebně vyškoleným personálem. Vždyť mnohé školy problematicky zvládají i výuku žáků se specifickými poruchami učení a chování či žáků s hraničními intelektovými schopnostmi, kteří po několika letech udržování v běžné škole stejně končí v základních školách praktických. Ale s pocitem permanentního neúspěchu až marnosti nad sebou samým.
Speciální pedagog a psycholog dokáže na základě kvalitní diagnostiky celkem spolehlivě určit, které dítě se speciálními vzdělávacími potřebami a za jakých podmínek úspěšně zvládne vzdělávání v běžné škole a které dítě je v podmínkách běžné školy nešťastné a na budoucí život nedostatečně připravované. Nebývá to ani tak z důvodu přehlížení učitelem, jako z nedostatku času během vyučování ve třicetihlavých třídách, v nichž se žáci musí naučit potřebné penzum učiva bez ohledu na jednoho či několik žáků vyžadujících pomalý rytmus a několikanásobné opakování probírané látky.
Při zavádění inkluzivního vzdělávání je nutno vycházet z reality připravenosti běžných škol na toto společné vzdělávání. Nejprve pro takový, a jistě přínosný způsob výuky musí naše vysoké školy vzdělávat budoucí učitele. Pokud vsadíme do podmínek dnešní, na tyto kroky nepřipravené školy žáky s lehčím mentálním postižením, docílíme ve snaze naplňování myšlenky inkluze za každou cenu paradoxně jejich exkluze (vyloučení), např. ve formě nepřijetí třídním kolektivem a „úprku" nadanějších dětí do různých výběrových škol a víceletých gymnázií.
Jiří Pilař
vedoucí odborné sekce TOP 09 pro školství
Více:
Dobeš: Nejsem revolucionář školství, spíše reformátor
Pilař (TOP 09): Nejlevnější prevence na školách - pozitivní prostředí a důvěra
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: TOP 09
