Cílem je však vždy moc a územní vliv.
Jakákoli forma dobrovolného přenesení vlastních práv na někoho jiného s sebou nese riziko, že tato práva budou zneužita v neprospěch toho, kdo je jinému poskytl. Výhoda přenesení o jeden stupeň, tedy k jiné osobě, je převedším v tom, že tato práva můžete kdykoli odvolat. Každý další stupeň navíc znamená zkomplikování možnosti přenesené právo odvolat v případě nespokojenosti s tím, jak je s ním zacházeno. Když dáte navíc bianko souhlas k komu, aby Vaše práva byla touto osobou přenesena dál bez nutnosti Vašeho předchozího souhlasu, může se také stát, že své právo už nikdy neuvidíte, nejste schopni o něm rozhodovat a už vůbec jeho (zne)užití nějak ovlivnit. Přesto Vám zůstává odpovědnost z prvotního práva, kterého jste se tímto postupem dobrovolně vzdali. To je bohužel dnešní zastupitelská demokracie tak, jak ji známe. Demokracie jako vláda občanů, jejíž nejzákladnější součástí je svoboda jedince, byla už mnohokrát politiky bezprecedentně zneužita.
Díky výše uvedenému postupu pak dochází ke koncentraci takových zmocnění od stovek milionů lidí do rukou jen několika jedinců, kteří si navíc uzákonili imunitu pro případ, že by získaná práva politicky zneužili. Takový postup dal v minulosti prostor pro vznik Mnichovské dohody, II. světové války, Lisabonské smlouvy, posílání Vašich peněz do Řecka, Irska a dalších států. Takový postup dal legitimitu války v Iráku, Afghánistánu nebo útoku na Libyi.
Ve všech světových konfliktech, na kterých se západní státy kvůli zneužití získání práv od občanů skrze politiky aktivně podílely a podílí, najdete vždy stejné názvy. Občas s drobnými obměnami. Vždy to byly a jsou státy, které mají svých problémů k rozdávání - a také je zdárně rozdávají. Tam, kde se někdo postaví a řekne NE, Vaše problémy nechceme, pošlou zbraně. Tam, kde jiní přistoupili vzdáním se svých práv a řekli ANO, hrňte nám sem Vaše problémy, přičemž tomu říkají „sdílená odpovědnost", stačí poslat jinde vybrané peníze na daních. Místo zbraní postačí dotace.
Mezi válkou v Afghánistánu, Iráku, Libyi a kdo ví, kde nás to ještě v příštích letech čeká, a mezi obsazením České republiky Mnichovskou dohodou nebo skoro celé Evropy cestou Lisabonské smlouvy není v principu žádný rozdíl. No jo, jenže vyprávějte to takovým, kterým stačí, že mají plné krámy jinými dotovaného zboží (na obalu přece není napsáno, že jim ho zaplatili lidé z jiného státu, aniž by chtěli), v televizi běží jeden seriál za druhým (s povinným podílem těch z EU), tankují do aut PHM s příměsí (kvůli kterým nemají v Africe co jíst), svítí si zelenou energií (kvůli které v Číně makají děti, aby vznikl prvotní materiál pro dotovaná zelená zařízení), a když vyplave nějaký nový politický skandál těch, kterým svá práva odevzdali, tak si pokorně řeknou „jiné už to nebude", mávnou rukou a volí je dál.
Čím méně politiků a nevolených byrokratů s mocí předanou jim občany, tím lépe pro státy a občany samotné. Bohužel jsme jim v celé Unii dali dokonce možnost, že si sami vytvářejí nové pozice k obsazení a přibývá jich geometrickou řadou. A to se stane vždy, když svá práva jen na okamžik předáte někomu jinému s možností, že je může delegovat dál. Když se vykašlete na zjištěné zhoubné bujení ve Vašem těle, zemřete. Totéž čeká Evropu. Systém řízení států na starém kontinentu totiž už ničím jiným, než zhoubným bujením není.
Více:
Matějka (Svobodní): Libye? Připravte si peníze. Jih EU chtějí „fond solidarity"
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: František Matějka
