Vážená paní předsedkyně, vážení přítomní, můj proslov směřuje k tomu určitému pozměňovacímu návrhu, resp. k vynechání jistého opatření, které představuje prodlužování odchodu do důchodu - takzvaného důchodového věku. Domnívám se, že je třeba tuto záležitost poněkud podrobněji zdůvodnit, než je zvykem ve třetím čtení.
Chtěla bych říci, že zásadním problémem je, že naše vláda rozhoduje na centrální úrovni s minimální možností diskuse odborníků a pak je nutné i nově předložené předlohy odmítnout, poněvadž vesměs zasahují do životní úrovně sociálně slabších občanů.
Změny jsou předkládány izolovaně, bez přihlédnutí k všeobecným změnám takřka ve všech resortech. Získávání i rozdělování zdrojů pro sociální zabezpečení musí být založeno na vzájemně spjatých zásadách rovnosti a solidarity. Tím je dáno, že zákonodárce nemůže postupovat libovolně, ale při stanovení preferencí musí přihlížet ke sledovaným veřejným hodnotám. V článku 30 Listiny základních lidských práv a svobod jde o právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci nebo při ztrátě živitele a právo na pomoc nezbytnou pro zajištění základních životních podmínek.
Kdy nastává staří, senium, lidského jedince, může být vzhledem k různé průměrné délce lidského života v jednotlivých zemích i k rozdílným pracovním schopnostem jednotlivých lidí určeno velmi diferencovaně. Obecně se podle poznatků lékařské vědy uznává, že k zintenzívnění tělesných i psychických změn, které vyžadují zmírnění pracovního tempa i výkonu, dochází postupně v životní etapě od 60. roku věku, přičemž ve vyšším věku může dojít i k úplné ztrátě schopnosti k soustavné práci.
Při výkladu pojmu stáří je třeba činit rozdíl mezi jeho vymezením ve smyslu biologickém a právním. Určení stáří z hlediska Listiny je otázkou právní. Proto je právními předpisy fixován věk, jehož dosažení je potřebné pro vznik nároku na starobní důchod z veřejného důchodového pojištění. Ten se však nemusí shodovat s pojmem stáří v medicínském slova smyslu. Nesmíme zapomínat na to, že zohlednění pouze věku ve vztahu k pojmu stáří je ošidné. Vždyť různé typy somatických onemocnění, účinky stresu na psychiku jedince, působení různých životních nejistot, častá nebo dlouhodobá nezaměstnanost, rozlady v rodinném životě, úrazy, nedostatek příležitostí k vhodné seberealizaci, starost o děti, požívání škodlivin a podobně, to vše jsou faktory, které začátek biologického stáří podstatně ovlivňují. A co potom, když se zásadně rozchází důchodový věk právní a biologický.
Zvyšování důchodového věku je s ohledem na stárnutí společnosti nepochybně nevyhnutelné, avšak musí být zohledněn celý komplex faktorů, které jsou často rozhodující, jaká pracovní schopnost zůstala u daného jedince v 65. roku věku a jaká je v tomto ohledu perspektiva. Zvyšování hranice nad únosnou mez totiž občana přímo nabádá k předčasnému odchodu do důchodu s redukcí sumy vypočteného důchodu a tím k tzv. ušetření jisté části financí. Nesmíme zapomínat, že zákonné normy a jejich změny vytvářejí jedinci, jejichž výpočetní základ bývá tak veliký, že mají jistotu slušného zabezpečení svého stáří. Je však třeba myslet na ty, kteří tuto relativní výhodu nemají a nikdy ji mít nemohli.
K zajištění náležitostí kolem odchodu a výšky důchodu jsou vydávány různé normy, ať už zákonné či podzákonné, s evropskou nebo celosvětovou platností. Je tedy nutno je respektovat i v České republice. Ony usměrňují snahy zákonodárců mimo jiné při stanovování hranice důchodového věku. A k tomu nesmíme zapomínat vynechávat solidární princip a ekvivalenci.
Předložená novela zákona o důchodovém pojištění, tzv. malá novela, neohraničuje lidský věk ve smyslu doporučeného odchodu do důchodu. Zvyšování hranice do důchodu musí zohledňovat všechny uváděné skutečnosti z hlediska daného jedince, musí se také zabývat tím, jak užitečné je setrvávání v pracovním zařazení původního typu u jedinců, kteří mají biologický věk ve všech aspektech již dávno dovršen, resp. nepochybně přesahuje hranici 65 roků, i když rodný list hovoří jinak.
K potvrzení těchto úvah slouží citace ze dvou pramenů, a to z Evropského zákoníku sociálního zabezpečení a z Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 102 o minimální normě sociálního zabezpečení.
Nová verze zákona obsahuje mj. návrh na pokračování ve zvýšení důchodového věku i po dosažení důchodového věku 65 let a urychlení sjednocení důchodového věku pro muže a ženy. K tomuto je nutno konstatovat, že přístup současné vlády k prodlužování odchodu do důchodu se zřejmě neřídí citovanými mezinárodními normami, které jsem před chvilinkou citovala.
V části 5. Starobní důchod, první normy, článek 26, odst. 2 je závazné ustanovení tohoto znění, cituji: Stanovený věk nesmí přesahovat 65 let. Příslušné orgány však mohou stanovit věk vyšší s ohledem na pracovní schopnost starších osob v zemi, o niž jde. Konec citace.
Nabízí se tedy otázka, jakým způsobem lze doložit, že člověk v seniorském věku má tutéž pracovní schopnost v jakékoli profesi jako zamlada. Je proto třeba zhodnotit celou řadu ukazatelů, nejrůznějších analýz, provádět cílené prospektivní studie případně zavést nový typ posudkové činnosti multioborovou komisí, aby zhodnocení pracovní schopnosti měla určitá pevná kritéria. Rekvalifikace snad nepřipadá v těchto případech v úvahu. A pracovní činnost s propadákovou finanční odměnou snad také nikoho nenapadne.
Ve druhém dokumentu, v Evropském zákoníku sociálního zabezpečení je řečeno: Stanovený věk nebude vyšší než 65 let. Může však být stanoven vyšší věk, pokud počet obyvatel, kteří tohoto věku dosáhli, nebude nižší než 10 % celkového počtu obyvatel mladších než stanovený věk, ale starších 15 let.
Že by naše současná vláda pracovala s těmito závaznými evropskými dokumenty, o tom pochybuji. O tom svědčí i návrhy v předložené novele. Přitom jde o závažné skutečnosti, kromě toho, že se liší lidé různých povolání, o rozdílu pohlaví se už raději nezmiňuji. Rovnost mezi muži a ženami je jakoby důsledně a rychle uplatňována ve smyslu mínus ve vztahu k ženám. Například nezohlednění výchovy dětí, což je pořádný kus soustavné mravenčí práce dnes a denně po určitou vysoce exponovanou dobu, které se říká dovolená s přívlastkem rodičovská.
Naproti tomu jakoby nevadí statisticky vykazovaná diskriminace žen při finančním odměňování stejných pracovních výkonů u obou pohlaví. A to se pak samozřejmě odráží i ve výši důchodu. Přitom všichni dobře víme, že rezervace termínu živitel pro muže už neplatí. Polovina manželství je rozvedená a rozchody nesezdaných párů unikají našemu přehledu.
O opatřeních vlády ve smyslu propopulační politiky, což by vedlo zcela jistě k omládnutí naší společnosti a k zabránění ožehavým problémům s vyplácením důchodů někdy ve vzdálenější budoucnosti, to bohužel postrádám.
Tedy závěrem, lze konstatovat, že důchodový systém v našich poměrech není v žádném případě bez kazů a ty jakoby se množily. Je třeba, aby zákonodárci spolupracovali napříč politickým spektrem, méně zohledňovali svoje nároky a perspektivy a mysleli spíše z opačného konce od těch sociálně slabých a ještě slabších. Myslet na to, jak jim život zlepšovat a nikoli vymýšlet postihy a sankce v případech, že svoje platební povinnosti nemohou a někdy snad nechtějí plnit. To je ukazatel úrovně nikoliv výtečných jednotlivců, ale celé společnosti.
Doufáme, že příští důchodová reforma, ta velká, se bude držet všech potřebných kritérií a že bude pro budoucnost naší společnosti přínosem.
Děkuji, spíš mám říct za nepozornost, ale děkuji. (Potlesk poslanců ČSSD.)
Dotaz Miladě Emmerové můžete položit ZDE ##MINIPAS 309##
Další projevy z dnešního jednání PS PČR čtěte ZDEPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PSP ČR
