Budou se jmenovat Hnutí Alternativa nebo Změna a nebudou to politici. Kritika politických stran je česká, a nejen česká tradice. Vychází z představy zjednodušeně vyjádřené památným heslem Občanského fóra ve volbách v roce 1990: Strany jsou pro straníky, Občanské fórum pro všechny. Kritika rozbujelého stranictví je jistě správná: stačí otevřít meziválečné Lidové noviny či Přítomnost na libovolné straně libovolného ročníku, aby bylo zřejmé, že stranictví bylo problematizováno už za první republiky. Snad není nepřiměřené vést paralelu i s Výmarskou republikou, v níž neschopnost politických stran společně vládnout byla jednou z příčin nástupu fašismu. I u nás byla kritika stranictví po válce součástí celonárodního konsenzu, který umožnil zrušit celou politickou pravici a později zmrzačit i všechny zbylé strany vyjma komunistické. Překročí-li kritika politiky určitou hranici, stane se z kritiky politiky opozicí proti politice, tvrdí Václav Bělohradský. Ve své nejradikálnější podobě má opozice proti politice vždy totalitní podobu.
Ve skutečnosti považuji za nejúčinnější politiku masarykovské drobné práce, drobných pokroků, drobných úspěchů. Tím nesmí být dotčena jejich radikalita ani dějinná perspektiva celku směřování. O co víc zní "drobná práce" jako floskule, o to je skutečnější. Co tím chci říct? Představa, že ono zásadní "jinak" lze prosazovat, nebo dokonce snáze prosazovat mimo politickou stranu, je podle mne v zastupitelské demokracii svou podstatou nepolitická. Zakládání nových subjektů, jejichž ustavující ideje neobsahují nic zásadně nového, vůbec vnímám jako projev nedospělosti, nevytrvalosti a vlastně i sebestřednosti. Například nedávno ve Švábsku nastoupivší první německý zelený premiér byl, než se jím stal, členem německých Zelených od roku 1971, čtyřicet let! Tisíckrát to musel chtít zabalit, o tom nepochybuji, jenže on to nevzdal a naopak pro svou politiku získal veřejnost, uvnitř strany a potom i vně.
Petr Pithart ve své slavné knize Osmašedesátý napadá tehdejší reformní program pražského jara, onu "demokratizaci", jako nedostatečný s tím, že on nechtěl demokratizaci, ale demokracii. Jaké nepochopení! Není žádná svoboda a není žádná demokracie, je jen osvobozování a demokratizace, obojí je třeba vnímat dějinně jako proces, nikoliv metafyzicky jako absolutní stav.
Strany máme, teď ještě pořádné straníky!
Demokratická politika, o níž nám všem jde, bude demokratičtější jedině tehdy, umožní-li podíl co největšího množství a kvality lidí na rozhodování v co nejširší paletě věcí druhdy "vyhrazených elitě". Zdůrazňuji, že důležité jsou v tomto občanském pojetí politiky v nejširším slova smyslu pro mne obě veličiny: množství i kvalita. Představa, že nejlépe bude rozhodovat o směřování čehokoliv, co se navíc chce nazývat hnutí, úzká skupina "kvalitních" lidí, tj. elit, odpadne zdržování, u zelených s jelimany, jinde s kmotry nebo dinosaury, je od prvopočátku vnitřně nepoctivá. Je anarchoidní i totalitářská zároveň. Úskalí spočívá v tom, že podle mé nejhlubší osmileté stranické zkušenosti není jiná dobrá politika než ta, která se tím, co chce uskutečňovat navenek, umí řídit i sama. Odtud: kdo chce dělat politiku s občany a pro ně na úrovni města, kraje, státu, musí ji s nimi dělat i uvnitř své základní struktury, strany, hnutí, sdružení. Kdo odtud chce rozhodování "hloupého davu" vyloučit ve prospěch elity v čele s vůdcem, guruy a superguruem, kdo se chce zbavit stranictví, členství, podílnictví (zde například i v ekonomickém smyslu) jako způsobu zapojení dohodnutým programem a pravidly vázaných a spojených rovných lidí, ten ve skutečnosti kvůli drobné práci, pokrokům, úspěchům anebo jen kvůli sobě a své ješitnosti nebo prostě omezenosti obětuje onu perspektivu demokratizace a osvobozování. Ta cena je příliš vysoká, taková politika ztrácí dějinné oprávnění, stává se voluntarismem onoho kruhu guruů a dříve nebo později podlehne individuálnímu nebo skupinovému oportunismu, jehož součástí je i korupce.
Cyklus života změn a alternativ se opakuje: kritika poměrů, důvěra veřejnosti, zvolení, tápání, hádky, korupce, ztráta důvěry, pád - a znova, často titíž lidé pod jinou značkou. Nesmyslnost představy, že politiku budou nejlépe dělat lidé, kteří se do ní pustili včera, vynikne snadno tehdy, připustíme-li, že i politika je umění, jemuž je třeba se učit. Strany máme, teď ještě pořádné straníky. Tak poctivé a tak trpělivé, že budou ochotni sloužit společnosti ve veřejném zájmu ne dva roky, ne jedno volební období, ale celý život.
Matěj Stropnický pro LIdové noviny, 13.6.2011
Autor je členem Předsednictva Strany zelených
Více:
Nechceme svrhnout vládu, brání se Dufek. Protestoval i proti Zemanovi
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zeleni.cz
