Před několika málo dny mně jeden poslanec ČSSD sdělil, že se jej nejmenovaná místopředsedkyně této strany ptala, zda i on chce odejít s Paroubkem k „brkounům". A že prý národně-socialistická strana byla za první republiky prý vlastně polofašistická. Ponechám stranou politologické znalosti této nejmenované dámy, které jsou opravdu v zárodečném stavu. Snad by to chtělo absolvovat nějaký rychlokurs moderních českých dějin, kterého by se měla zúčastnit.
V současné době pracuji s mladým historikem Petrem Duchoslavem na „Stručným dějinách českých národních socialistů". Větší část této publikace, která vyjde po prázdninách, je již hotová. A i když se nejedná o definitivní text, může jít pro řadu lidí o zajímavý informativní materiál. Vybrané úryvky budu pravidelně publikovat na portálu Vaše věc.
Počátky vzniku strany založené na národním principu a obhajující nemarxistické socialistické principy a ideály bychom mohli datovat do šedesátých let 19. století. Dělnictvo pod vlivem revolučních událostí roku 1848 a nově nabytého sebevědomí začíná zakládat první "politické" spolky, které se dožadují základních politických práv a svobod. Máme na mysli zejména právo volební, spolčovací, dvanáctihodinovou a posléze osmihodinovou pracovní dobu v továrnách. Dělnictvo jako celek se postupně emancipovalo a zpolitizovalo. Nicméně samotné spolky nebyly účinným nástrojem, jak postavit dělníky do jednoho šiku, a tak rostla poptávka po založení takové politické reprezentace či samostatné politické strany, jež by se stala obhájkyní základních práv lidí námezdně pracujících. V roce 1867 byl vydán shromažďovací a spolčovací zákon umožňující tak významnější politickou aktivitu dělnictva.
První dělnický spolek, po kterém bylo voláno, vznikl v roce 1867 a jmenoval se Oul (původně potravní spolek). Ten založil staročech F. L. Chleborád - národohospodář, překladatel, jeden z průkopníků moderního dělnického hnutí. V prosinci stejného roku pak vychází první číslo časopisu "Dělník". Chleborád byl v novodobém pojetí význačným aktivistou, který dokázal dělnictvo "mobilizovat". V šedesátých letech se vyprofiloval jako dominantní vůdce v dělnickém hnutí. V roce 1869 se konal na pražské Letné první manifestační dělnický tábor za účasti 30 000 lidí. Proces politického sebeuvědomování dělnictva potom pokračoval intenzivně v poslední třetině 19. století.
V tomto období se začalo paralelně vedle národního proudu v dělnickém hnutí formovat též silnější sociálně demokratické hnutí, které vyvrcholilo v roce 1878 vznikem sociálně demokratické strany, jež však nebyla samostatným politickým subjektem, ale působila v rámci rakouské sociální demokracie (vznikla v roce 1874).
Tato formující se hnutí tedy stála vedle sebe, avšak zároveň i proti sobě, jak o tom ještě bude řeč. Ideové proudy v dělnickém hnutí se tak vzájemně v českém politickém prostředí prolínaly i ovlivňovaly.
Na pořad dne se v devadesátých letech 19. století dostávala otázka spojení národního a sociálního principu, který byl jakýmsi kontrapunktem internacionalisticky vystupující sociální demokracie. To jednak znamenalo přirozené splynutí těchto dvou "desiderií doby" a za druhé prosazení čistě národního a nemarxistického programatického přístupu. Vznik nové strany byl rovněž ovlivněn snahou zejména malých živnostníků hledat politickou oporu v době sociálních dopadů výrazného růstu kapitalistické průmyslové výroby.
V druhé polovině 19. století začal významný proces přerodu stran honoračních ve strany stavovské. To znamená subjekty, které se snažily atrahovat určitý okruh voličů, jenž by oslovil program konkrétní strany. Transformace stran, jež už nebyly pouhou "salónní" a elitářskou záležitostí, se dokončila v podstatě po vzniku Československé republiky. V poslední třetině 19. století tento trend nabyl na intenzitě a v českém veřejném životě začaly vznikat zcela nové politické strany. Politizace českého veřejného života znamenala pro vznikající stranu "národního dělnictva" jeden z významných impulsů jejího ustavení.
Na konci devadesátých let tak vykrystalizovala pro novou stranu příznivá situace, jíž poslední impuls k založení dala právě sociální demokracie. Ta ústy svých zástupců na Říšské radě dne 30. 3. 1897 přednesla tzv. protistátoprávní ohrazení, v němž se distancovala od českého historického práva. Jinými slovy to de facto znamenalo, že sociální demokraté setrvali až do první světové války na rigidním stanovisku státní existence českých zemích v rámci Rakouska - Uherska. Tento "bezprecedentní" akt zapůsobil na skupinu "národních" dělníků velmi silně, když razantně odmítli ohrazení sociálních demokratů a přihlásili se k českým státoprávním požadavkům.
A tak se shromáždění národních dělníků na Staroměstské radnici, jež se konalo o pět dní později, stalo jakýmsi závěrečným východiskem či myšlenkovým zdůvodněním k založení strany národních sociálů. Jednalo se vlastně o zakládající schůzi rodící se strany. Mezi účastníky debaty byli např. A. Simonides (profesí zlatnický dělník), F. Kváča, F. Jiránek a další představitelé. V období vzniku nových politických stran v závěru 19. století se tak ustavila "strana národních dělníků". K jejím vůdčím představitelům patřil od počátku zejména Václav Jaroslav Klofáč, český politik a publicista, redaktor Národních listů, jehož autoritu přední činitelé strany respektovali.
Strana se postupně stavovsky vyhraňovala a její elektorát tvořili kromě dělníků též nižší úředníci a drobní živnostníci, jak už o tom byla řeč. Národní sociálové museli zpočátku bojovat o své místo v politickém životě zejména se sociálními demokraty, mladočechy a realisty. Národní sociálové se brzy po svém založení začali silně politicky angažovat. V roce 1898 se konal jejich první sjezd, jenž přijal komplexní politický program, tzv. Klofáčův program, a schválil nový název strany. Program tvořily čtyři oddíly - I. "Proč jsme národními socialisty, II. program národně - sociální strany českoslovanské, III. komunálně - sociální program národně - sociální strany, IV. resoluce k taktice a o poměru k jiným stranám.
V úvodu programu je zmíněn cíl národních socialistů. V němž se píše: "Cílem naším jest odstranění uvedených zlořádů uvnitř nynějších státních a společenských zlořádů. Chceme sice zachování, ale při tom nejvyšší a nejmožnější zvelebení dnešních řádů, jak jsou produktem dějinného vývoje a věkového kulturního procesu. V politickém ohledu budeme se následkem toho domáhati práva úplně svobodného sebeurčování českého národa, v hospodářském směru největšího, ale rovnoměrného, veřejně kontrolovaného vzrůstu národního bohatství a konečně v sociálním ohledě nejvýhodnějších existenčních podmínek a největšího blahobytu pro vrstvy dnes ho postrádající, tedy po výtce pro dělnictvo."
V sociální oblasti byl program na svou dobu pokrokový. Mimo jiné národní sociálové požadovali zavedení pevné osmihodinové pracovní doby, „vzestupné" daně z příjmů (dnes bychom ji nazvali progresifní daní), nárok na minimální mzdu a další sociálně - politické postuláty. Mladá strana se v programu stejně jako sociální demokracie stavěla za prosazení všeobecného a rovného hlasovacího práva. Na počátku dvacátého století potom byla jednou z českých politických stran, která prosazovala český jazyk do práce úřadů.
Důležitý pro další rozvíjení národně sociálního hnutí byl v pořadí třetí sjezd strany, uskutečněný v roce 1902. Zde proběhla diskuse o stavu hnutí, byly přijaty programy politické, hospodářské a kulturní. Další sjezd, který se konal o dva roky později, se vyhranil proti "soukromokapitalistické výrobě, pokud je škodlivá celku."
Na začátku dvacátého století potom začala strana s výstavbou organizační struktury, přičemž struktura stranické organizace byla založena na územním principu, základní jednotkou představovaly stejně jako u sociálních demokratů místní organizace. Na vrcholu stranické pyramidy stál Ústřední výkonný výbor (ÚVV). Zastavme se na chvíli u tisku, který byl pro stranu zvlášť důležitý.
Tisk národních socialistů, rozvoj Melantrichu
Tiskovým orgánem strany se stalo od počátku dvacátého století České slovo (bylo založeno 1907, vycházelo v nákladu 30 tis. výtisků). To mělo ve srovnání s deníky ostatních politických stran relativně malý náklad, nicméně národní sociálové disponovali poměrně silným tiskovým zázemím, mimo jiné proto, že je zajišťovalo vydavatelství Melantrich. Dalšími výraznými tiskovinami strany národních sociálů bylo i Večerní slovo (ve třicátých letech mělo kolem 500 tis. výtisků), jehož šéfredaktorem byl L. Stránský, Telegraf, deník A-zet.
Samostatnou kapitolu potom tvoří Lidové noviny, které byly roku 1892 založeny A. Stránským v Brně. Ty byly pochopitelně mimo koncern Melantrichu. Lidové noviny se za dobu trvání první republiky mohly pochlubit nejvyšší žurnalistickou úrovní, která se především odvíjela od kvality autorů, kteří tam psali. Přispívaly tam takové osobnosti své doby jako např. F. Peroutka, K. Z. Klíma, spisovatel E. Bass, bratři Čapkové a mnozí další. Později, od přelomu dvacátých a třicátých let, se Lidové noviny stále více svým profilem přibližovaly ČSNS.
Nejmocnějším tiskovým koncernem v předmnichovské republice byl zmíněný Melantrich. Vznikl prakticky ve stejné sobě jako strana národních sociálů, v roce 1898 a jeho ředitelem se stala významná osobnost své doby, mimořádně schopný organizátor J. Šalda. Akcionářem byl ve třicátých letech mimo jiné E. Beneš, ale také V. Klofáč, jemuž byla část akcií darována. Ve třicátých letech měl koncern Melantrich přes 1 500 zaměstnanců, v Praze vydával čtyři deníky, tři ilustrované týdeníky (Pražský ilustrovaný zpravodaj, Hvězda, Ahoj, Pražanka a další). A pochopitelně vydával tiskem noviny a časopisy po celých Čechách a na Moravě.
Dále čtěte:
Paroubek jako člen ČSNS přemýšlí o postu hejtmana
Paroubek mění stranu. V říjnu jde do ČSNS, sdělil Vyvadil
##PROFIL 221##
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
_profil_top.jpg)
