Takovým právem je, podle R. Jocha, „právo na život (včetně sebeobrany), osobní volnost, svoboda slova, tisku, svědomí, náboženství, právo na legitimně nabytý majetek (podmínka realizace práv ostatních), právo rodičů vychovávat své děti podle svého svědomí, přesvědčení a tím jim předávat své hodnoty“. Taková práva jsou “objektivně daná lidskou přirozeností, vnitřní důstojností člověka coby racionální volní bytosti schopné rozpoznávat dobro a zlo“. Co nad to jest (sociální práva, práva zvířat, práva dětí, atd…) může být sice dobrým základem pro dohodu společnosti, ale žádným skutečným právem, podle R. Jocha, to není.
Takovéto romantické pojetí lidských práv má ovšem málo co společného s realitou dnešního světa. Na první pohled je přece zřejmé, že pokud k takovýmto nezpochybnitelným lidským právům patří „právo rodičů vychovávat své děti podle svého svědomí…“, pak je otázkou, proč vlastně byli nedávno odsouzeni rodiče tzv. „vlčích dětí“, když o jejich snaze vychovávat své děti podle svého svědomí jistě nemůže být žádných pochyb. Rovněž představa práva na legitimně nabytý majetek odkazuje na legitimitu nabyvatele majetku, tedy na jeho jednání, které primárně musí být v souladu se zákony, jejichž vydávání je funkcí státu. Pak ovšem lze těžko hovořit o tom, že by lidská práva neměla se státem nic společného. Lze jistě dále namítnout, že je-li existence objektivně daných lidských práv podmíněna důstojností člověka, jen obtížně lze zcela vyloučit sociální práva, která alespoň v nezbytné míře ono důstojné postavení člověka ve společnosti zajišťují.
Ale o to nejde. Roman Joch se vyhnul zásadnímu problému determinujícímu pojetí lidských práv nejen dnes, ale zejména v budoucích časech. Doporučuji autorovi přečíst si „Guliverovy cesty“ od Jonathana Swifta. Autor (sám byl právníkem) zde formuluje zajímavou myšlenku: ocitne-li se obr ve světě trpaslíků, je třeba jejich vzájemná práva zajistit zákonem. Ale pokud se ocitne trpaslík ve světě obrů, žádného práva není zapotřebí, vše se vyřeší jaksi samo…Bez rovnosti nejsou práva! Zásadní otázkou pro existenci jakýchkoliv práv, a tedy i pro existenci skutečných lidských práv, je nikoliv jejich deklarování, ale rovnost lidí. Pokud si lidé nejsou rovni, nemá smysl o nějakých věčných a nezpochybnitelných právech vůbec hovořit. Proto rozruch, který nyní v souvislosti s hospodářskou „krizí“ kolem otázky rovnosti lidí vzniká, se velmi významně a možná osudově dotýká i dosud námi zbožněných lidských práv.
Účastníci OWS ( Okupujte Wall Street) mají na transparentech číslovky 99 : 1, čímž sdělují, že podle některých amerických ekonomických nobelistů 1procento lidí vlastní 40 procent veškerého bohatství a 99 občanů pak jen 60 procent. Podle ekonomů je to asi správně, ale o rovnosti lidí se hovořit nedá. Naše evropská civilizace má však se zajištěním rovnosti lidí stejné problémy, jako s realizací lidských práv. Křesťané řešili problém rovností „před Bohem“, tedy rovností všech lidí dosáhnout spásy bez ohledu na jejich sociální postavení zde na zemi. Z historie víme, že to lidem nestačilo. Osvícené 18. století přichází s rovností před státem (Rousseau, Montesquie). Lidé nejsou nevolníky, podřadnými osobami, ale svéprávnými a hrdými občany! Skončilo to „Aux armes citoyens. Marseillaisa: „Do zbraně občané“. Po té přicházejí další osvícení právníci s rovností před zákonem. Ale skončilo to stejně jako předcházející pokusy o definování rovností lidí. Jak píše v jedné ze svých úvah K. Čermák: „empiricky to mohou potvrdit miliony Židů a kulaků, kteří si byli před právem absolutně rovni a navrch to bylo ještě spravedlivé, neboť právo prošlo řádným legislativním procesem.“
A tak tu máme všeobecná, jakoby přímo od dávno vyakčněného Boha daná, odjakživa platná, Romanem Jochem a ostatně námi všemi respektovaná lidská práva. Naneštěstí tu však jsou ještě ekonomové, kteří od poloviny 19. století tvrdí, že také oni objevili nezpochybnitelná a objektivní práva a zákonitosti, kterým my ostatní musíme nejen věřit, ale jimi se i řídit. Avšak jak poslední vývoj ukazuje, ta jsou nejen pro lidskou důstojnost, ale i pro rovnost lidí, tedy nezbytného předpokladu reálné existence jakýchkoliv lidských práv, zcela nepoužitelná.
Jak to může dopadnout? Roman Joch má za to, že původní koncept správně chápaných přirozených lidských práv znamenal: „…omezení moci státu a ponechání lidí na pokoji.“ Může být, ale pořád tady máme těch 99:1, což z hlediska oněch tradičních přirozených lidských práv kupodivu je prý zcela v pořádku. Ovšem jen do doby, než někdo z té „jedničky“, jeden z těch lidí ponechaných „na pokoji“, zdvihne kámen a hodí. Aux armes citoyens! Jako bychom to už nezažili, jako bychom se nebyli z vlastních dějin schopni poučit….
(ve zkráceném znění otištěno v LN)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ČSSD
