Grebeníček (KSČM): Náprava jedněch domnělých majetkových křivd způsobila řadu křivd nových

Vážený pane předsedající, dámy a pánové, rozbor lidského života, individuálního i pospolitého, ukazuje obrovskou sílu morální motivace v životě lidí. Potřebu morálního zdůvodnění každého jednání a nemožnost, aby člověk, pokud zůstává člověkem, se z oblasti morálky vyloučil. Historická proměnlivost a také ráz i míra začleněnosti toho kterého jedince do jednotlivých kolektivů jsou ovšem z mnoha příčin různé a proměnlivé. Proto nacházíme v jednotlivých etapách našeho vývoje velmi různé formy a nesčetné případy vzájemných konfliktů lidí, jimž svědomí velelo jednat zcela protichůdně.

"My nemáme sebemenší úmysl vracet dějiny zpět. Rušit naše dávné a legitimně parlamentem schválené právní akty," Prohlásil v únoru roku 1995 tehdejší prezident ČR Václav Havel, "které navíc dávno překryla historie celými vrstvami aktů jiných, rozpoutávat nové vichřice v oblasti vlastnických vztahů a uvolňovat tím vším cestu běsům minulosti."

Možná šlo v případě Václava Havla o politickou naivitu, možná o nekompetentnost, neboť již v raně postsametovém čase mnozí zainteresovaní začali v naší zemi skloňovat ve všech pádech slovo restituce. A tak místo původně zamýšlené rychlé nápravy některých majetkových křivd došlo k odstartování procesu, který již řadu let zaměstnává stovky právníků, úředníků, soudců, volených orgánů a veřejných činitelů, ale také památkářů, galeristů, muzejníků, novinářů a v neposlední řadě kriminalistů. Náprava jedněch domnělých majetkových křivd totiž způsobila řadu křivd nových, a to nejen majetkových.

Naše republika podala prst a jistý okruh majetku chtivých osob vytušil, že konečně přišla ta pravá chvíle chytit mnohem, mnohem víc, než celou ruku. Česká republika ve snaze, prokázat svou demokratickou tvář tak přistoupila na ohromné majetkoví přesuny takřka bez pravidel. Často šlo o zcela bezostyšné rozkrádání a tunelování hodnot, vytvořených poctivou prací poválečných generací. A byly to i účelové a hrubé nátlakové kampaně, co vždy umožňovalo zavírat ústa kritikům těchto nehorázných praktik.

Ano, někteří z vás jste aktivně pomáhali vytvářet atmosféru nenávisti a nesnášenlivosti, ve které byli či jsou na základě kompilací polopravd a lží do nekonečna donucováni, lustrováni a skandalizováni mnozí občané jen pro své někdejší nebo současné názory či politické přesvědčení. Je až neuvěřitelné, kolik majetkuchtivosti a podlosti se dá zakrýt pláštíkem údajné nápravy tzv. komunistických křivd. Ne, vůbec se nedivím tomu, že jsme dnes svědky a účastníky ekonomické a společenské krize i chronického úpadku toho, co podle ústavy má být demokracie. A netajím se ani tím, že demokracii, která nedává občanům možnost ovlivňovat důležitá rozhodnutí vlády o samé existenci státu a národa, považuji za podvodný systém.

Ne, nechtěl bych být pesimista. Vše může být jinak, pokud se čeští občané nespokojí s rolí pasivně přihlížejících a zaujmou aktivní postoj v tak závažné věci, jakou je majetkové vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Kdyby dnes měla vláda či vládní koalice v ruce trumf, tedy výsledek referenda, nemusela by nyní v dané věci trapně kličkovat. Znovu se tak ukazuje, že česká společnost se současným sklonem klasifikovat právní problémy pomocí politických a etických kategorií, zdaleka ještě nedospěla ke stabilnímu systému vlády práva a náležitých právních procedur. Nejednoznačnost řešení provází naprostou většinu tzv. porevolučních zákonů, v jejichž pozadí vždy byla argumentace z hlediska spravedlnosti historické či politické, morálky obecné nebo univerzální. Proto např. tzv. restituční zákony nebo zákon o lustracích vyvolaly velmi silnou reakci ve společnosti a spolu s tím i nové konflikty, rozepře a pochybnosti o tom, co je nebo co by bylo správné, spravedlivé, legitimní.

Dámy a pánové, projednávání návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi prý uvízlo při jednání ve Sněmovně Parlamentu České republiky, jak vyplývá ze společného prohlášení České biskupské konference, Ekumenické rady církví a Federace židovských obcí, ve slepé uličce. Místo věcné diskuse se prý vytvořil prostor pro politický boj, z nějž se údajně vytratil morální aspekt a podstata věci, kterou je prý náprava křivd spáchaná tzv. komunistickým režimem. Parlamentní půda se prý proměnila v jakousi tribunu, ve které jsou církvím a náboženským společnostem údajně podsouvány nejrůznější nečestné pohnutky a jsou prý očerňovány z nepoctivosti. Jsou tak prý uráženi fakticky všichni věřící žijící v naší zemi. Vystupování opozice je údajně účelové a často nevkusné, čímž prý vyvolává protináboženské a proticírkevní nálady části společnosti. Parlament - cituji z uvedeného prohlášení - který má být zárukou legitimity a demokracie, přestává takto plnit svou úlohu.

Jde zjevně o účelové prohlášení. Jeho autoři tak svérázně navázali na bombastické stanovisko kardinála Duky z 16. června letošního roku, v němž se nechal slyšet, že prý se jednání Poslanecké sněmovny proměnilo v zasedání Ústředního výboru předlistopadové Komunistické strany Československa. Např. bývalý předseda KSČM Miroslav Grebeníček - cituji nyní Právo z 18. června letošního roku - Duku přirovnal k vymahačovi středověkých církevních odpustků, který je nezvykle tvrdý ve své lačnosti majetku a peněz Čechů, Moravanů a Slezanů. My tato slova velmi dobře známe a víme také, prohlásil kardinál Duka, že za těmito slovy byly v 50. letech tisíce uvězněných nejenom kněží a řeholních sester, ale statisíce občanů této země, kterým šlo o demokracii.

Jistě, český národ, to je dnes zhruba 10 mil. lidí, z nichž každý má svůj neopakovatelný lidský osud, svou vlastní životní zkušenost a osobní paměť. Mnozí lidé, když často velmi odlišně prezentují nedávnou minulost, hájí tím vlastně především svůj osobní prožitek. Dokladem tohoto tvrzení může být i osud slovenského biskupa Jána Vojtaššáka, který prý trpěl za víru a vlast. Byl totiž stoupencem deportace 70 tis. židů ze Slovenska, kteří pak skončili v nacistických vyhlazovacích táborech. Katolický biskup Ján Vojtaššák následně tvrdě odmítl protifašistické povstání z konce srpna roku 1944, které hodnotil jako sprisiahanie marxistických a protestantských intelektualov, ktorí zorganizovali v Banskej Bystrici štátny prevrat a vyhlásili obnovenie Československé republiky. Jako aktivní stoupenec klerofašistického režimu se Vojtaššák v poválečné době zcela logicky dostal do konfliktu se státní mocí obnovujícího se Československa. Vypovídací hodnotu má nesporně i výsledek letošní vatikánské kontroly vedené českým biskupem Janem Baxantem v podmínkách trnavské arciediecéze. Mám na mysli zprávy o sporech mezi nedávno odvolaným arcibiskupem Róbertem Bezákem a jeho předchůdcem Jánem Sokolem. Přičemž zdaleka nejde jen o finanční nesrovnalosti v hospodaření této instituce v éře arcibiskupa Sokola. Oba také rozděluje pohled na prezidenta válečného slovenského státu, kněze dr. Jozefa Tisa. Sokol nikdy neskrýval obdiv k Tisovi. Jako římskokatolický arcibiskup sloužil dokonce 18. dubna 2008 v bratislavském kostele Blumentál za tohoto válečného zločince oslavnou zádušní mši.

Ne, bezprostřední odpor proti poúnorovým změnám nebyl velký. Výrazně se projevil až při 11. všesokolském sletu na přelomu června a července a potom počátkem září 1948 při pohřbu Eduarda Beneše. Faktický kolaps protikomunistické opozice vedl pak k tomu, že relativně nejvýraznější opoziční sílu představovala právě katolická církev, která jako jediná odmítla dát prohlášení o loajalitě nové vlády. Když pak otec Gundlach, poradce papeže Pia XII., kázal v 50. letech minulého století z kazatelen, že je lepší, aby lidstvo zahynulo v atomové válce, než aby duše byla vydána bezbožnosti komunismu, zdvihl se mohutný protest odpůrců atomové smrti. Jiní se zase domnívali, že problémy, které vytváří katolickou církví propagovaný kapitalismus, lze vyřešit jen odstraněním kapitalismu.

Ne, nehodlám zpochybňovat, že po únoru 1948 nastala vyhrocená situace, kdy státní moc v zájmu vyloučení politických ambicí římskokatolické církve se dopustila i neomluvitelných křivd vůči církvím, řádům a řeholníkům. Opakovaně také tvrdím, že skutečný zájem pokroku nemůže nikdy spočívat na zásadě, že vůči odpůrci je vše dovoleno. Tvrdím také, že lež zůstane lží, ať lže kdokoliv. Podobně pomluva, křivé svědectví, justiční vražda. Ano, právě justiční vražda zůstane odsouzeníhodnou hanebností, ať jde o Husa, Rosenbergovy, Slánského či Horákovou, ať si kryje katolické církve, zájmy kapitalismu nebo zájmy tzv. komunismu.

Chápu, že kardinálu Dukovi parlamentní diskuse tohoto typu vadí. A tak zkouší promlouvat křivého svědectví a nálepkovat jednání Poslanecké sněmovny o nehorázných majetkových nárocích římskokatolických hodnostářů jako jednání Ústředního výboru Komunistické strany Československa.

Jeho machiavelistické taktizování nehodlám akceptovat. Nikdo z opozice přece nehodlá upírat upřímně věřícím občanům jejich víru. S tím souvisí i právo věřících na určitou veřejnou podporu. Mluví-li však církevní hodnostáři a jejich koaliční nochsledové neustále o tom, že něco bylo ukradeno a že by to mělo být vráceno, pak není nic snazšího, než nám to už konečně položku po položce v písemné podobě předložit. Církevní hodnostáři až příliš často mluví o tzv. zločinech komunismu. Opomíjejí však dodat, že mezi největší zločiny spáchané v historii lidstva patří především ty, které má na svědomí svatá inkvizice církve římskokatolické. Například Dukovi dominikáni, tedy psi Boží, reprezentovali ve středověku řád, který byl zřízen speciálně pro boj s kacířstvím. Do znaku si dali hlavu psa s hořící pochodní v zubech, symbol svého slídičství za herezí i šíření církevních dogmat. Z dominikánských mnichů byl vybrán i personál pro inkviziční soudy, v jejichž kompetenci bylo zatýkání, vyslýchání, mučení a podle předpisů kanonického procesu i odsouzení. Dokonce i Husovo první vězení v Kostnici bylo v klášteře dominikánů. Ano, právě Jan Hus byl hluboce přesvědčen, že jako kněz prospěje zápasu za práva lidu nejlépe tím, že bude šířit a pomáhat uskutečňovat ideály spravedlnosti a pokory. Odhaloval bohatý, přepychový a hříšný život prelátů, pranýřoval jejich kořistnickou činnost a vystupoval proti vydírání obyvatelstva naší země papežskou stolicí.

Dnešní katolická církev přiznala sice Husovi místo mezi reformátory, což ovšem neznamená, že souhlasí s celou jeho naukou. Ani z dnešního pohledu nelze akceptovat některé jeho názory jak ze strany katolíků, prohlásil v červnu letošního roku v Olomouci olomoucký arcibiskup Jan Graubner, tak protestantů, ale v řadě věcí není přijatelný ani pro nevěřící. Janu Graubnerovi prý mnoho věcí vadí. Při poslechu zpráv se dokonce za svůj národ stydí.

Mistře, my jsme laikové a nedovedeme ti radit, jestli se něčím, z čeho tě viní, cítíš vinen, oslovil počátkem července roku 1415 Jana Husa Jan z Chlumu, nestyď se dát se poučit a odvolat. Jestli se ale vinen necítíš, nečiň nic proti svému svědomí, nedopusť se lži před tváří Boží a stůj v poznané pravdě do konce.

Husovi nad mravní skvělostí prostého rytíře vytryskly slzy. Pane Jene, oslovil pak Hus Jana z Chlumu, kdybych věděl, že jsem něco psal a kázal proti zákonu Božímu a proti svaté Matce Církvi, chtěl bych to pokorně odvolat.

Janu Graubnerovi chci rovněž připomenout, že 6. července roku 1415 přivedli Mistra Jana Husa do kostnické katedrály, kde mu po kázání na téma Budiž zničeno tělo hříchů, podrobně přečetli sumář jeho údajných hříchů. Hus prosil, aby mohl odpovídat, aby se tito kolem stojící nedomnívali, cituji jeho slova, že jsem držel bludy. Vždyť potom se mnou učiníte, co vám bude libo. V řeči mu, což arcibiskup Graubner nepochybně tuší, zabránili. Po vynesení rozsudku Hus poklekl a hlasitě se pomodlil: Pane Jezu Kriste, odpusť všem mým nepřátelům, Ty víš, žeť mě křivě obžalovali, křivé svědky proti mě vedli, křivé články proti mě vymyslili. - Na výzvu, aby už konečně odvolal, Hus reagoval následovně: Bojím se to učinit, abych nebyl lhářem, abych neurazil své svědomí a Boží pravdu a abych nepohoršil tak veliké množství, kterému jsem kázal.

Z katedrály šel průvod na popraviště. Bylo to mrchoviště, kde zahrabávali zdechlé koně. Hus, když došel ke vztyčenému kůlu, poklekl a dlouho se modlil. Zástupce koncilu přijel na koni blíž a Husovi nabídl zpověď, jestli ovšem odvolá. Není třeba, prohlásil Hus, nejsem smrtelně hříšný. - A ti ho pak svlékli ze šatů a za ruce dozadu stočené ho provazy uvázali ke kůlu zaraženému do země. Za krk ho k němu připevnili začazeným řetězem. Pod nohy mu dali dříví promísené slámou a postupně jej obložili až po bradu. Falckrabí Ludvík a říšský maršálek naposledy se Husa zeptali, zda chce odvolat. Husova odpověď byla jednoznačná: V pravdě evangelia, kterou jsem psal a učil a kázal, dnes vesele chci umřít. - Biřici slámu a dříví polili smolou a hranici podpálili. Mrtvé tělo zůstalo viset u kůlu za řetěz, srazili je i s kůlem na zem, znova obložili dřívím a pálili, kosti roztloukali i lebku rozbili kyjem na kousky. Srdce zvlášť spálili na rožni. Spálili i šaty a popel a všechny oharky hodili do rýnských hlubin, aby si Češi nemohli nic vzít na památku.

Ano, katolická církev až příliš často mluví o nápravě chyb a omylů minulosti. Ovšem distancovat se od nespravedlivého či barbarského rozsudku kostnického koncilu nad Mistrem Janem Husem doposud nedokázala. A stačilo by málo, veřejně odmítnout rozsudek kostnického koncilu a stejně tak se omluvit českému národu za pět šílených křížových výprav, které nedosáhly svého cíle, to je vyvraždění českého národa, pouze obdivuhodným hrdinstvím husitských vojsk. Ano, až při své šesté návštěvě Francie se papež Jan Pavel II. odvážil vyslovit omluvu za obrovský masakr, kterého se katolíci dopustili za tzv. Bartolomějské noci. Počet povražděných protestantů dosáhl během jedné noci na 30 tisíc lidských životů.

Pokud chtějí církevní hodnostáři dosáhnout usmíření, prohlásil při uvedené návštěvě Francie Jan Pavel II., nesmějí se před pravdou skrývat. Přiznání vlastních slabých okamžiků v minulosti je upřímným a odvážným činem, který nám pomáhá posilovat naši víru.

Kardinál Dominik Duka má ovšem jiný přístup. Nic nepřiznat a neustále někoho žalovat. Žaluji, že i dnes jsme svědky toho, cituji slova kardinála Duky pronesená koncem června letošního roku, že ti, kteří pohrdali právem a spravedlností, se nám znovu vysmívají a sedí v lavicích institucí, které by měly být zárukou zákonitosti a práva v této zemi. Jde pochopitelně o věcný nesmysl. Účel však Dukova slova asi splnila. Havel udělal velkou chybu, napsal totiž následně na moji adresu Dukův zbrojnoš ing. Pavel P., že vás nedal 20 až 30 popravit nebo zavřít na doživotí. Přeju ti, abys chcípnul pomalou rakovinou. - Ne, nekulturní sprostoty vůči kritikům neopodstatněného majetkového daru chudého českého státu vybraným církvím k rozumnému řešení dané situace rozhodně nepomohlo.

Ano, například i vznik Československé republiky 28. října 1918 podobně jako vývoj po roce 1945 byl poznamenán poněkud zmateným průběhem politického převratu. Naděje, které vzbuzovala nově nabytá národní svoboda, byla pouze jednou stránkou skutečnosti. Druhou byla hrozba hladu. Ferdinand Peroutka o této době napsal: "Strach před hladem vyrušoval členy národního výboru z uspokojení nad nabytou svobodou. Neklamali se v tom, že narazili na nebezpečí. Obávali se, aby divokost, již vzbuzuje hlad, nepřenesla se z bytů do ulic."

Pozemková reforma v roce 1919 byla pak docela logickým řešením stále se stupňující majetkové nerovnosti na venkově, která....