Malínský (ČSSD): Josef Steiner a jeho doba

Při vší nepochybné a naprosto zasloužené úctě k Peckům, Zápotockým, Schwarzům, Nechvílům, Schillerům, Hlaváčkům je zřejmé, že hrůznou perzekucí, které byli podrobeni v první polovině osmdesátých let předminulého století, mimovolně ztratili svá místa v čele hnutí; ta následným propuknutím hluboké ideové i politické vnitrostranické krize jakoby jejich vynuceným odchodem osiřela. Mezi ty, kteří nastoupili na jejich místo, patří i muž, po němž je pojmenován jeden z nejvýznamnějších sálů Lidového domu. Tušíme-li zásluhou prvního brněnského (1887) a hainfeldského (1888-1889) sjezdu něco více o jménu pozoruhodné – vlastně zakladatelské – osobnosti brněnské sociální demokracie Josefu Hybešovi (1850-1921), povědomí o navazujícím období dějin dělnického socialistického hnutí jako by bylo jedním velkým bílým místem. Míra úsilí a vypětí, kterou do své neméně odpovědné a nevděčné práce musili protagonisté této doby vložit, jako kdyby nikdy neexistovala. Tak jako oni sami. Mezi průkopníky a generací vůdců Němcova předsednictví, za nímž už v komunistickou historiografií založeném pohledu existuje také kontroverzně vnímaná osobnost dalšího Moravana Bohumíra Šmerala (1880-1941), tak zeje velká, nezaplněná mezera.

(Fakta a úvahy ke 150. výročí narození)

Zkreslující schematický pohled čtyřicetiletí předlistopadového režimu zcela pominul přirozenou procesuálnost (sub)generační obměny a vše podřídil voluntaristickému schematismu „spontánní“ eschatologie vyvoleného data, jímž se stal den založení a navazující programatika dnes už také historicky zaniklé Komunistické strany Československa. Vše, co se vymykalo tomuto apriornímu hagiografizujícímu pojetí, jakoby se mělo propadnout do historického nevědomí zcela mimo rámec a záběr historické paměti. A tak skutečná podoba a následná charakteristika přelomového a z institucionálního hlediska vlastně také zakladatelského období legálního českého sociálně demokratického hnutí zůstala až fatálně neznámou.

Vůdčí osobností této zapomenuté i vědomě zapomínané doby se stal předčasně zesnulý sklářský dělník, redaktor a žurnalista, odborář, politik a poslanec říšské rady, pražský rodák Josef Steiner. Právě Steinerovým úsilím a neméně klopotnou součinností jeho nejbližších spolupracovníků, mezi něž vedle dělnických autodidaktů a prvních generálních tajemníků strany Josefa Krapky-Náchodského (1862-1909) a Antonína Brůhy (1871-1914) je nutno počítat i Steinerova nástupce v čele strany Antonína Němce (1858-1926) a zakladatelskou osobnost ženského socialistického hnutí Karlu Máchovou-Kosteleckou (1853-1920), patřila i všestranná osobnost prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka (1850-1937), byly tyto základy vytvořeny a víc než bytelně založeny. Objevili se tu a svůj nezaměnitelný vklad do tohoto přelomového období vložili i příslušníci mladší generace, namnoze získaní právě Steinerem, jakými byli např. František Soukup (1871-1940), Lev Winter (1876-1935), František Modráček (1871-1960) i o něco mladší Hybešův žák Vlastimil Tusar (1880-1924) a řada dalších, o nichž bude ještě řeč. S jistou – ne příliš zvýrazněnou – nadsázkou bychom mohli oprávněně mluvit o zapomenuté steinerovské éře historie českého demokratického socialismu.

Josef Steiner se narodil 14. listopadu 1862 v Lovčici u Prahy v nuzné agroproletářské rodině kočího na velkostatku, k němuž patřila i někdejší slavná vinohradská zahrada Kanálka nedaleko dnešních Riegrových sadů. Od 11 let bylo neduživé dítě, které vychodilo obecnou školu na Smíchově, odkázáno samo na sebe; stalo se selfmademanem (samoukem) v pravém slova smyslu. Zprvu si Steiner vydělával na živobytí jako hlídač ovocných sadů, pak byl nějaký čas zaměstnán v přádelně a určitou dobu se učil i zednickému řemeslu. Nakonec zakotvil na hlubočepském Zlíchově v někdejší Invaldově sklárně, kde se, mladičký, jinošsky rozdychtěný – nebylo mu ještě ani dvacet let – vyučil brusičem skla. V r. 1884 nastoupil vojenskou službu. Po návratu z ní přes svůj věk na sebe v dělnickém prostředí velmi rychle upozornil svou sčetlostí, rozšafnou rozvážností a strhující samorostlou výmluvností, jež z něj záhy dotvořila vyhledávaného charismatického řečníka. Během krátké doby – nebylo mu ještě třicet let – se stal předsedou klíčového Politického klubu dělnického pro Prahu a okolí, který sídlil u Pštrossů v Praze na Novém Městě v tzv. vojtěšské čtvrti, a po r. 1889 převzal od Hybeše postupně štafetu první obnovy strany. Obnovy, která se stala její plně úplnou legalizací a základem bezprostředně navazujícího dalšího strmého vzestupu českého sociálně demokratického hnutí. Roku 1889, ve svých 26 letech, se stal jedním z prvních nuzných profesionálních pracovníků strany jako redaktor časopisu Sociální demokrat. Od září 1891 jako redaktor dalšího časopisu Heslo působil – vlastně za trest – po 3 léta v Plzni; lze ho tudíž právem považovat také za zakladatelskou osobnost plzeňské městské, ale zřejmě i krajské organizace. Po návratu do Prahy – i v Plzni se plně osvědčil – převzal redigování listů Právo, Právo lidu a opět Sociálního demokrata; mimoto při volbách ovládl pražskou Okresní nemocenskou pokladnu a následně byl zvolen jejím starostou. Roku 1896 stál u založení Dělnické akademie za pomoci a součinnosti T. G. Masaryka; na ustavujícím shromáždění 27. září 1896 v sále Typografie nedaleko Václavského náměstí byl také zvolen jejím prvním předsedou.

Následující rok, 12. března 1897, byl Steiner za volební obvod (II. volební okres v jazyce tehdejší doby) Smíchov-Kladno-Slaný-Rakovník-Hořovice-Beroun zvolen poslancem říšské rady. Ve Vídni, kam se soustředila podstatná část vedení tehdejší strany, převzal po odchodu Antonína Němce, který se stal prvním šéfredaktorem na deník reorganizovaného Práva lidu, redigování tamějších Dělnických listů, jež do 3 let změnil v další stranický deník. Místo, kde tehdy Steiner žil, bylo přímo symbolické: bylo to nedaleko budovy, v níž za první Československé republiky sídlila Ústřední sociální pojišťovna, vedená Antonínem Hamplem, a kde dnes najdeme rozlehlý a stále se rozrůstající areál České správy sociálního zabezpečení; nelze ho přehlédnout, neboť ho vidí každý, kdo přijíždí ať vlakem nebo autobusem či automobilem do prostoru smíchovského nádraží.

R. 1901 na svou vlastní žádost už nebyl zařazen na kandidátní listinu; namísto toho se věnoval kulturní práci v českovídeňské menšině (tehdejší Vídeň byla počtem svých obyvatel české národnosti druhým největším českým městem po Praze), zejména v divadelním spolku Máj a současně se spoluzasloužil velmi vydatně o vývojové budování a postupné posilování menšinového vídeňského českého školství. Asi nejspornějším Steinerovým činem bylo přednesení protistátoprávního ohražení na zasedání říšské rady 30. března 1897 ve Vídni. Snaha odlišit se od jednorozměrně provinčního, poněkud pavlačového vlastenectví mladočeského typu, které si až příliš často libovalo ve vnějškových, myšlenkově i obsahově chudých projevech, se Steinerovi vymkla z ruky. Jakkoliv tato řeč způsobila české sociální demokracii bezprostředně značné škody, nebyla a nechtěla být tím, za co byla většinou tehdejšího českého veřejného mínění povrchně považována. Skutečný záměr Steinerova kroku naznačuje dochovaný Masarykův variantní koncept, určený Steinerovi; z něj je zřejmé, že nezadatelné sebeurčovací právo českého národa chtěl i Steiner opřít ne o historickou, ale o přirozenoprávní argumentaci; ne o nostalgii za historickou staročeskou érou, ale o průraznou sílu a až snové kulturní, vzdělávací a hospodářské emancipační úspěchy tehdejší české společnosti.

Po osmi letech, r. 1905, se znovu vrátil do Prahy, aby převzal a dynamizoval řízení vznikajícího Odborového sdružení českoslovanského, jak se jmenovala stranická – v českých podmínkách té doby první, nejstarší a také nejmohutnější – odborová ústředna. Rozhodnou měrou se tu spoluzasloužil o její plné organizační osamostatnění uvnitř tzv. malé rakouské internacionály, které se vedle dalších Steinerových kroků stalo východiskem cesty, jež české sociální demokraty posléze učinila nejzdatnějšími zastánci Masarykova prvoodbojového projektu; na jeho konci stála vzkříšená česká státnost československého prvorepublikového období.

Masarykův přítel si uvědomoval potřebu, která byla pro českoslovanskou sociální demokracii zvlášť důležitá, měla-li pokračovat ve svém dalším vzestupu: v jeho životním rozměru se jednalo o získání mladé inteligence generace Omladiny (pokrokářského hnutí). Při tomto úsilí dosáhl Steiner četných úspěchů; členy strany se tak postupně stali např. pokrokáři literární kritik, přední signatář Manifestu české moderny František Václav Krejčí (1867-1941), již zmíněný proslulý řečník a pozdější ministr spravedlnosti a předseda Senátu Národního shromáždění František Soukup (1871-1940) a posléze i další člen volného kolegia Františků a první předseda prvního československého parlamentu František Tomášek (1871-1938) či předčasně zesnulý nadějný Antonín Pravoslav Veselý (1873-1904). Spolu se svým přítelem T. G. Masarykem se zasloužil – jak již bylo uvedeno - o založení Dělnické akademie (1896) a v tzv. trojím založení strany o postupné dobudovávání infrastruktury českého sociálně demokratického hnutí, jež našlo své střechové organizace v největší české odborové ústředně Odborové sdružení českoslovanské (1897), Svazu Dělnických tělocvičných jednot (1897), posléze také v Ústředním svazu československých konzumních, výrobních a hospodářských družstev (1908) a ve Velkonákupní společnosti konzumních družstev (1912) stejně tak jako v prvních socialistických podnikatelských organizacích (např. r. 1907 založeném Zemském svazu živnostníků a obchodníků v Čechách přejmenovaném po r. 1918 na Svaz socialistických obchodníků a živnostníků) i v dalších zájmových subjektech (Svaz dělnických turistů, Svaz dělnických pěvců). Do této doby také spadají první kroky organizačně osamostatnělých složek ženské (devadesátá léta předminulého století) a mládežnické (1900).

Josef Steiner stojí jak u záměru, tak i u uskutečnění a organizačního docelení českého sociálně demokratického hnutí. Skutečnost, že výchozí základnová směs spolků nejrůznějšího typu a zaměření byla nejprve trpělivě (vývojově) vycizelizována do tzv. politické organizace (tj. politické strany v dnešním slova smyslu zhruba mezi lety 1900-1904) a vzápětí, mnohdy i paralelně, harmonizována do obecnější struktury občanského sekulárního hnutí, je určitě největší Steinerovou zásluhou o tehdejší mimořádný historický vzestup české sociální demokracie a českého socialistického dělnického hnutí vůbec. Zkušenosti s touto prací uložil Steiner do své pozoruhodné publikace Utrpení sociální demokracie českoslovanské a postup strany (2001).

Životnost a faktická invariantnost této cesty se projevila i později a svým významem jednoznačně přerostla čas Steinerova skonu. Během První republiky si totiž postupně osvojovaly tuto strukturu nejen levicové strany, ale i – krok za krokem - strany občanské pravice. Josef Steiner tak poznovu dosáhl na okraj možné nesmrtelnosti; jinak totiž jeho podle mého názoru jeho raritní schopnost tvorby nadčasově založených správně organizačních konceptů, struktur a diskursů nelze charakterizovat.

Nesmírné pracovní vypětí však podlomilo Steinerovy síly. Bezprostředně po svém posledním vystoupení na V. smíchovském sjezdu OSČ v listopadu 1910 se u něj projevila duševní choroba, která si vyžádala soustavnou Steinerovu internaci v psychiatrické léčebně v Kateřinské ulici. Zde se také 27. prosince 1912, krátce po dovršených padesátinách, tragicky uzavřela jeho životní cesta. Na nádvoří Lidového domu se s ním rozloučil tehdejší tajemník poslaneckého klubu na říšské radě a blízký Steinerův přítel František Soukup. Velkolepý pohřební průvod, 40 000 truchlících, pocta, prokazovaná nejpřednějším osobnostem české společnosti, postupoval po dvě hodiny tiše, pomalu, důstojně, bez hlesu Prahou na dnešní Hlavní nádraží, odkud rakev byla dovezena do Žitavy, aby tu byla podrobena kremaci.

Muž pokroku zůstal věrný sám sobě i na posledních krocích své pozemské cesty. Urna se Steinerovým popelem se vrátila do Prahy a byla umístěna do někdejšího pražského sociálně demokratického mauzolea v doposud neidentifikovaných prostorách Lidového domu, v nichž sídlilo historické hamplovské vedení. Vedle bysty svého přítele a pozdějšího prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigue Masaryka.