Výše uvedená slova pochází ze zprávy mezinárodní organizace Social Watch, která dohlíží na dodržování závazků, které státy přijaly na konferencích OSN o chudobě a o ženách. 

 

Právě postavení žen v současné společnosti přitom věnuje zpráva největší prostor. A veselé čtení to není – například se dozvíme, že se „Situace se vrátila o léta zpět“, nebo že „úsporná opatření ve veřejném sektoru ženy nutí přecházet na pracovní místa, která se mimo jiné vyznačují sníženými možnostmi kombinovat pracovní a rodinný život“, nebo že „Úspory na příspěvcích pro rodiny s dětmi trvale snížily příjmy všech žen starajících se o rodinu a negativně ovlivnily ekonomickou nezávislost žen. Největší ztráty utrpěly matky samoživitelky a samostatně žijící důchodkyně.“ Tedy podtrženo sečteno čteme v poněkud strojené, neosobní a právnické formě to, co kolem sebe každý den tak nějak pozorujeme.

 

Objevná přitom nejsou ani doporučení, která Social Watch Nečasovu kabinetu dává – namátkou začít řešit sociální bydlení, přestat nepromyšleně škrtat ve veřejném sektoru, či podporovat harmonizaci rodinného a pracovního života. Tohle všechno si uvědomují nejen třeba experti a občanští aktivisté, ale poukazuje na to i řada politiků z pravé strany spektra. Bohužel zatím pouze těch, které lze označit za řadové členy a kteří nežijí ve slonovinové věži, ale v realitě.

 

Otázka co s tím tak zůstává stále otevřená. Možnosti jsou de facto tři. Zaprvé – politici vládní koalice se konečně přestanou chovat asociálně a nebojím se říci zabedněně a alespoň pár měsíců před volbami dají na rady odborníků. Zadruhé – v horních patrech společnosti se sice nic nezmění, ale matky samoživitelky a další ohrožené skupiny zatnou zuby a těch pár měsíců do voleb to vydrží. Volební výsledky ovšem budou náladu ve společnosti věrně odrážet. No a ta třetí spočívá v tom, že se neudržitelnou situaci prostě nepodaří udržet.

 

Nevím jak vy, ale já si moc přeji, aby nastala ta první možnost. Tady totiž primárně nejde o politiku či jiné abstraktní pojmy, ale bez přehánění o to, co budou mít konkrétní rodiny v příštích měsících na stole či v jakém oblečení budou chodit konkrétní děti do školy. A mě se přitom vybavují slova z Čapkovy slavné eseje „Proč nejsem komunistou“, ke kterým se bez váhání připojuji: „Což můžete tak lhostejně připustit, že se má takhle žít ještě dva měsíce zimy, ještě dva týdny, ještě dva dny?“