Zkusme se na věc podívat chvíli trochu akademicky. Máme tu podniky, které zoufale shánějí odborné pracovníky na technické pozice, a to jak dělnické, tak nižší manažerské (dílovedoucí, seřizovač, mistr). Máme tu učební obory, které hynou na úbytě pro nezájem zejména rodičů, pro které je „dělnická“ budoucnost jejich ratolestí málo atraktivní. Máme tu jazykové školy, které umí poskytnout svým žákům a studentům kvalitní kurzy, končící mezinárodní zkouškou – ale dotyční studenti často končí se svými FCE či Zertifikat Deutsch Plus někde v Anglii či Německu za barem. A v neposlední řadě tu máme řadu škol, které doslova chrlí budoucí nezaměstnané (a co je horší, také nezaměstnatelné).

Dovolte mi jedno docela „chlapské“ přirovnání – přiznám se, že lepší mě nenapadlo. Jde o stejnou situaci, jako když ve fotbalovém týmu kope každý za sebe. Máme tu dobré hráče (například „jazykovky“), ale i špatné hráče, ale ve finále prohrává celý tým. Souhlasíte?

A teď si představte, že náš „tým“ dostane dobrého „trenéra“. Podniky se tak například prostřednictvím hospodářských komor a dalších příslušných organizací spojí s učňovskými zařízeními, a nabídnou jim úzkou spolupráci. Učni tak budou mít možnost „osahat si“ svoji budoucí profesi a hlavně vidět při práci mistry, kteří jimi nejsou jen podle titulu, ale hlavně díky své šikovnosti, praxi a zkušenostem. Podniky si pak začnou vychovávat zaměstnance dle svých potřeb.

Jedním z pilířů úspěchu českých firem mezi válkami byl „pan dělník“ a „pan mechanik“. Tedy lidé, kteří se vyučili u mistrů svého oboru a následně vyrazili na zkušenou do světa. Domů se vrátili se zkušenostmi od nejslovutnějších světových firem a to, co se tam naučili, rovnou uplatnili ve svém rodném městě. A proč to nejde teď? Protože zejména učňům chybí slušná jazyková výbava. A proč jim chybí, když tu máme řadu kvalitních jazykových škol, které by jistě pro dotyčné učiliště či odbornou školu dokázali externě zajistit výuku? Není to náhodou tím, že tenhle tým nemá trenéra?

A takových podnětů může být celá řada. Namátkou třeba transformace škol, které dnes chrlí nezaměstnané v zařízení pro vzdělávání dospělých zcela ve stylu filmu „Marečku, podejte mi pero“, či vymyslet program pro živnostníky, aby mohli začít předávat své zkušenosti vlastní učňům…

Tohle všechno ale potřebuje dvě věci. Vizi, a právě toho trenéra. Fungující stát by měl tuto roli převzít.

Stálo by za to, rychle a bez odkladů tuto vizi realizovat. Jaký je Váš názor?