Tanky a další vozidla vojsk tzv. bratrských zemí, která zaplavila města i vesnice naší země, ochromila provoz a vyvolala chaos, který přetrval až do návratu delegace, vedené tehdejším prezidentem Svobodou, z Moskvy, kde podepsala druhý potupný mnichov naší novodobé historie – tzv. moskevské protokoly. Ty byly výrazem oficiálně popírané tzv. Brežněvovy doktríny omezené státní suverenity (její existenci přiznal po nemalém váhání až v druhé polovině osmdesátých let Michail Gorbačov); ilustrovaly jen tehdy více než 20 let utajovanou skutečnost, že nejsme zcela pány svých osudů. Spontánní pasivní odpor, na který samozvaní osvoboditelé od nás samých narazili, nezůstal bez následků. Řada vojáků odmítala plnit rozkazy, někteří páchali sebevraždy, v mnoha případech bylo nutné sáhnout k výměně a stahování celých jednotek.
Vrcholem československé rezistence se stalo uspořádání ilegálního XIV. sjezdu KSČ. Sjezd, svolaný do vysočanských kovozávodů, soustředil jádro reformního komunismu, soustředěného zejména kolem komunistického tzv. druhého centra; navázal na prohlášení předsednictva ÚV KSČ a zvolil nové vedoucí orgány strany. Původní plány okupantů – ustavení tzv. dělnickorolnické vlády – tak vzaly za své. Postavení do SSSR odvlečených a zde vězněných tehdejších vedoucích představitelů země – prvního tajemníka Alexandra Dubčeka (budoucí vůdčí osobnosti slovenské sociální demokracie a fakticky i Socialistické internacionály), premiéra Oldřicha Černíka, předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského a několika dalších včetně nezdolného Františka Kriegla, se tím upevnilo.
Sovětské vedení změnilo dosavadní strategii a orientovalo se na tzv. salámovou taktiku postupného oslabování progresívní většiny československé společnosti, která na jaře a v létě 1969 postupně přešla v nástup skutečné kontrarevoluce – pragmatiků kolem Gustáva Husáka a Lubomíra Štrougala, usilujících o zachování alespoň některých prvků tehdy připravovaných reforem, a otevřených kolaborantů typu Vasila Bilaka nebo tzv. Čechie, kteří se se svou myšlenkovou sterilitou a vědomým zpátečnictvím podíleli na pádu režimu v r. 1989.
Hlas tehdejších komunistů byl tehdy hlasem drtivé většiny tehdejšího veřejného mínění. Hlasy dobových věrozvěstů obrodného procesu – herce a dramatika Jana Wericha nebo uměleckého historika Václava Viléma Štecha – vyjadřovaly mínění i tzv. bezpartijních (dnes bychom mluvili o občanské společnosti). K myšlenkám Ledna se hlásili také nekomunisté z Klubu angažovaných nestraníků i legendární Federace lokomotivních čet a sdružení politických vězňů padesátých let K 231. Ožil i Sokol, o slovo se hlásili skauti, ulicemi chodili i staří prvoodbojoví Masarykovi a Benešovi legionáři. Tento zvýšený ruch nejlépe vyjádřil legendární 1. máj 1968. Jednota, která se tehdy dotvořila, přetrvala i horké léto, i okovy Moskevských protokolů. Ochabovat začala o rok později. Po nelítostném potlačení demonstrací 21. srpna 1969. Země se – krok za krokem – propadala do normalizačního marasmu.
Zapomenout nelze ani na snahy o vzkříšení naší strany. Skupina politických vězňů druhého odboje a padesátých let - a mnohé jmenujme Zdeňka Bechyněho, Zdeňka Pešku, Josefa Veverku, Františka Čoupka či nedávno zesnulého Jaroslava Kohouta – s úspěchem začala budovat a obnovovat československé sociálně demokratické hnutí. Když však v létě začal narůstat tlak Moskvy a Varšavského paktu a s ním i hrozba intervence, i oni šli s většinou veřejnosti a – podle svého očekávání dočasně – a zastavili svou tak nadějně rozběhlou činnost. Netušili, že je na dvacet let zmrazí mráz z Moskvy. A že se tak děje v okamžiku, kdy se v Londýně československou otázkou měla zabývat exekutiva Socialistické internacionály. Události Pražského jara – jak uznalo i vedení exilové ČSSD – však nezůstaly bez výsledku: do zahraničí tehdy unikla vrstva mladých, která posílila vedení našich zahraničních exulantů. Mj. mezi nimi byli budoucí předseda strany Karel Hrubý, budoucí generální tajemník Jiří Löwy, budoucí místopředseda, dnes 97letý Jaroslav Krejčí a desítky a stovky dalších. A z druhé strany začal proces, který po listopadovém převratu postupně do našich řad přivedl některé vůdčí hlavy reformního komunismu: zastupujícího prvního tajemníka ÚV KSČ, signatáře Charty 77 Věňka Šilhána, evropsky rozhleděného historika, hrdinu druhého odboje Miloše Hájka a – také – nedávno zesnulého čestného předsedu strany Valtra Komárka.
Pocit opojné svobody – klima, které bylo určující pro ten nádherný osvobodivý svátek všedního dne – je pro ty, kteří ho zažili, živý i dnes. Hřmění statisíců, pozorné a promyšlené dotazy stovek a tisíců během nesčetných diskusí, ale i úspěšně pokračující Šikova národohospodářská reforma byly důstojným vkročením země ve středu Evropy do bouřlivého roku globální revolty, která zasáhla Evropu, ale i USA a vůbec významnou část tehdejšího světového lidstva. Vyhladit tuto krásnou povzbudivou vzpomínku nedokázalo ani ono šokující jitro 21. srpna 1968.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz
