Když v roce 2006 končila osmiletá levicová vládní perioda, zdálo se, že země, zubožená pravicovými vládami, je z nejhoršího venku. Státní a veřejný dluh se pohyboval na úrovni 28% HDP a patřil k nejnižším v Evropské unii i OECD, na jednotlivých rezortech byly k dispozici poměrně značné finanční rezervy rezervy a viditelné stoupnutí životní úrovně většiny obyvatelstva byla podložena 41% zvýšením reálné mzdy. Chudnutí středních i sociálně zvlášť citlivých vrstev, dramaticky zahájené klausovskými reformami ve znamení pověstného Washingtonského konsensu, nadto zesílené útokem na českou měnu a rozsáhlými škodami z povodní na Moravě (1997), bylo nejen zastaveno, ale i zvráceno. Slibné výsledky začala přinášet i sotva obnovená rodinná politika a mnohé se zlepšilo i v nesilových rezortech souvisejících se školstvím, zdravotnictvím, kulturou a vědou. Samozřejmostí byl i dialog v rámci vládní tripartity. Výraznými přínosy se vyznačoval i náš vstup do Evropské unie, podložený slibnou investiční injekcí zhruba 700-750 mld Kč pro právě vyznívající sedmileté období 2007-2013.
Bezděčný obdiv si tyto výsledky vysloužily i tam, kde by to bylo lze nejméně čekat: na druhé straně politického spektra. Zhmotnily ho dva výroky tehdejšího předsedy modrostrany Miroslava Topolánka: první konstatoval, že střední vrstvy, jimž se za středolevých vlád tak začalo dařit, mají z čeho krvácet; druhý návazně slíbil ještě před volbami v r. 2006 tzv. noc dlouhých nožů v řadách zaměstnanců ústředních úřadů ministerstvy a Úřadem vlády počínaje. Již tehdy z nich vanul mráz ohrožení sociálního státu.
Podíváme-li se na výsledky dvou vln pravicových vlád (1992-1997) a (2006-2013) nepodjatým zrakem expertů Českomoravské konfederace odborových svazů, rýsuje se nám před očima truchlivý obraz velkolepých slibů a jejich sociálně bolestné karikaturní realizace. Vlády, které deklarativně odmítaly zadlužovat budoucnost našich dětí a vždy usilovaly o rozpočtovou zodpovědnost, vědouce, že dokázaly, že to dokáží, v praxi dosahovaly výsledků, jež byly přímým opakem těchto slovně obžerných proklamací.
Zatímco Klausovy vlády zaklely své transformační dluhy do neproniknutelné houšti různých slepých ramen „konsolidačních agentur“, fondů, ale také nedobytných bankovních úvěrů tzv. „bankovního socialismu“, aby současně snily svůj virtuální sen o ústavním zákonu o vyrovnaných rozpočtech tváří v tvář varovným dopisům Mezinárodního měnového fondu (opravdu dokázaly, že to dokáží), pravicové vlády druhé vlny již bezprostředně promítaly výsledky svého škrtreformního úsilí do výstupů Českého statistického úřadu.
Během zhruba půlsedmého roku jejich působení opakovaně prokázaly neschopnost zajistit trvalý ekonomický růst (příznačné bylo popírání propuknutí globální deprese v letech 2007-2008), generování postupného nárůstu nezaměstnanosti (ze 4,4 v r. 2008 na 7,5% na konci r. 2013 při strmém poklesu počtu volných pracovních míst a významném počtu těch, kteří z nejrůznějších důvodů byli vyřazeni z evidence úřadů práce) a sílící inflace (v živé paměti je poslední akce toho druhu, kontroverzní umělé snížení směnné hodnoty koruny Českou národní bankou „citlivě“ načasované na počátek někdejšího „měsíce československo-sovětského přátelství den po ukončení prodeje státních dluhopisů). Nedost na tom: tzv. daňové reformy doprovodil pokles reálných příjmů lidí práce v rozpočtové sféře, záměrné ničení minimální mzdy, jež následně vedlo k stoupání nároků na sociální dávky a faktické podpoře tzv. černé ekonomiky (podíl minimální mzdy klesl z 42,1% v r. 2006 na 33% v r. 2012 při omezení růstu důchodů a škrtání dávek podpory mladým manželstvím) a strmý nárůst veřejného dluhu o zhruba bilion Kč (z 28% na 46% HDP při započtení promrhaných již zmíněných peněžních rezerv na jednotlivých ministerstvech).
Současně zůstávají dlužny odpověď na otázku, kam se poděl zhruba bilion Kč, získaný privatizacemi devadesátých let, a proč namísto zisku, vložitelného (s funkčním využitím tzv. evropských peněz končícího starého i nadcházejícího nového sedmiletého období 2014-2020) do nezbytně nutných strukturálních reforem našeho národního hospodářství, zůstaly státu dluhy, hrazené opakovaně na úkor milionů lidí práce.
Vlády obnovené české státnosti se zastoupením demokratického socialismu pravidelně nastupovaly tehdy, když pravicovým experimentům došel dech. Přesvědčení, že vláda sedmého sociálně demokratického premiéra dostojí laťce, položené jejími historickými předchůdci, je současně – jak jsme přesvědčeni – důvodnou nadějí země v srdci Evropy na lepší a sociálně vyváženější, tj. spravedlivější budoucnost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz
