Petr (ČSSD): Způsob stanovení vodného a stočného je naprosto netransparentní

Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, slyšeli jsme tady zprávu pana ministra a také zprávu zpravodaje zemědělského výboru a je třeba také reagovat na to, jak na novelu zákona reagují municipality a veřejnost, poněvadž podle nich tato novela neodpověděla na zásadní otázky, které tuto veřejnost zajímají. Totiž není vůbec novým zákonem nebo novelou stávajícího zákona dořešen problém, jak dále ve financování dalšího rozvoje vodárenství, abychom mohli splnit požadavky EU - požadavky EU v tomto sektoru jsou mimořádně nákladné - a zároveň abychom odstranili naprostou nekoordinovanost a chaos, který vládne v hospodaření organizací, které se zabývají vodárenstvím.

Zásadní otázkou je způsob stanovení vodného a stočného, které jsou naprosto netransparentní. Zisk se v mnoha případech stanovuje přirážkou k oprávněným nákladům, nemotivuje provozovatele ke zvyšování efektivnosti hospodaření a snižování nákladů. Provozním společnostem jsou v mnoha případech uznávány veškeré náklady a zisk je obvykle kalkulován přirážkou k těmto nákladům. Provozovatelské společnosti jsou tak spíše motivovány k tomu, aby zvyšovaly své výdaje, než aby snižovaly tyto výdaje. Z dostupných informací, a o tom se v zákonu vůbec nehovoří, je skutečnost, že převážná část provozovatelů účtuje ztráty, které vznikají díky zastaralosti vodovodního systému, uživatelům a tyto ztráty dosahují v průměru až 20 %. Takže otázka dneska ceny vodného a stočného, které v mnoha případech se za metr kubický blíží až k 90 korunám, jsou výsměchem tomu, jak na to reagovala novela zákona.

K problematice činnosti vodárenských organizací byla celá řada připomínek právnických a fyzických osob, že kromě stanovování cen je také kritizován stav, který je v našem sektoru. Jenom pro ilustraci, v současné době je v ČR více jak 5 tisíc vlastníků vodovodů a je zde více jak 2 tisíce provozovatelů vodovodů.

Je naprosto tato činnost nekoordinovaná a vznikají diametrální rozdíly podle toho, kdo je provozovatel a kdo je majitel. Tyto subjekty se diametrálně liší.

Nejlevnější ceny jsou tam, kde soukromá společnost je zároveň vlastníkem a provozovatelem, podstatně hůř je to v případech, kdy vlastníkem je město a provozovatelem je nějaká společnost, které na základě akcionářských práv nebo akcionářskou dohodou nebo jen nájemní smlouvou bylo toto umožněno. Celá řada municipalit prodala veškeré své akcie a jenom má možnost přihlížet k tomu, co se na jejím teritoriu s vodou a kanalizací děje.

Další zásadní problém je v neúměrně dlouhé době nájemních smluv, které dosahují mnohdy 25 let. Tyto smlouvy nelze vypovědět a municipality dostávají od provozovatelů pouze finanční částky, které, div se světe, jsou menší než odpisy. Municipality tak nemohou do budoucna vytvářet nějaký fond, kterým by zajistily vodárenskou infrastrukturu, a lze jen čekat, kdy to nějakým způsobem krachne. Nevhodným nastavením smluvních podmínek dochází k situaci, kdy provozovatelé berou všechny zisky a municipality všechny náklady. Takové nastavení dělení zisků ve prospěch provozovatelů nezabezpečuje dlouhodobou udržitelnost této infrastruktury.

Značně negativní vliv má i častá výměna akcionářů. Zde se poněkud zastavím u druhé největší společnosti, to je Moravskoslezské vodovody a kanalizace, které od doby privatizace až do roku 1999 každý rok vytvářely zisk 300 milionů, takže za toto období vytvořily asi 2,5 miliardy zisku, který byl úplně věnován na opravu a údržbu infrastruktury. Pochopitelně v roce 1999 se díky municipalitám tento systém naprosto zhroutil, neboť velká města prodávala své akcie a došlo k tomu, co se dalo předpokládat, že společnost koupila cizí firma. V těchto vodárnách to byla Veolia. Veolia ještě nějakým způsobem něco na infrastrukturu municipalitám dávala, ovšem situace došla, bych řekla, něčeho nečekaného, když slovenská firma Penta Investments koupila tuto společnost, provedla tzv. restrukturalizaci pasiv, půjčila si z bank 1,5 miliardy, aby vyplatila dividendy ve výši 2,2 miliardy korun, a nikdy tento úvěr nesplatila. V současné době, kdy tuto společnost vlastní Španělé, se situace výrazným způsobem změnila.

Dlouhodobé smlouvy brání využití možnosti dotací z fondů EU, neboť EU nepřispívá tam, kde vodárenství je v soukromých rukou. Pro budování nových nezbytných sítí se musí tam, kde se město rozrůstá, aby municipalita vytvořila novou společnost a aby tato nová společnost dosáhla třebas na státní dotaci nebo na dotaci EU. Je třeba říci, že to, co je v novele zákona, municipality odmítají, když na jednom teritoriu v monopolním systému jsou dvě společnosti. Co zbylo státu? Státu zbylo pouze to, že musí jednat s Evropskou bankou o poskytnutí dlouhodobých úvěrů a prodloužení termínu, který EU pro nás stanovila, že každá municipalita, která má více jak 2 tisíce lidí, musí mít do jistého termínu, který už prošel, vybudován jak vodárenský, tak kanalizační systém. Stát se do jisté míry díky municipalitám zbavil toho, aby dostal 80 % na rozvoj vodárenské infrastruktury, a ono to mělo představovat 56 miliard korun.

Jedním ze základních požadavků EU bylo, aby byly nastaveny již v roce 2000 nezbytné regulace regulující monopol. Toto se říká v úvodní zprávě k tomuto zákonu. Výsledek však naprosto schází! Pokud se domnívá ministerstvo, které vytvořilo tento zákon, že sběrem elektronických informací od 7 tisíc společností je schopno nějakým způsobem regulovat monopolní obor, tak si myslím, že je naprosto mimo.

Nedovedu si představit, že ministerstvo, které od roku 2008 vede ODS, nebylo schopno zareagovat na tento stav. Je pro celou řadu lidí, kteří pracují v tomto oboru, nepochopitelné, že šlendrián, který platí ve stanovování cen, je v této novele řešen tím, že pokud bude schválena novela, ministerstvo vydá nějakou vyhlášku, která bude regulovat ceny. Vyhláška není zákon. Máme tady vyhlášku z roku 2006, která vůbec nic nereguluje. Čili otázka zní - otázka regulace, na kterou se odvolává ministerstvo ve své úvodní preambuli, je prakticky úplně mimo.

Část novely, která řešila opravy přípojek, jak jsme slyšeli ze zprávy pana ministra, byla vypuštěna, poněvadž bila moc do očí a je prakticky nepřijatelné, aby vlastník, který o struktuře a zchátralosti rozvodu nic nevěděl, nesl odpovědnost, poněvadž v případě havárie by toto všechno měl uhradit.

A ještě jeden zajímavý poznatek. Tam, kde provozovatelé nejsou schopni dávat potřebné sumy do opravy vodovodů, raději čekají, až dojde k havárii, poněvadž havárie musí být rychle řešena a lidé by breptali, kdyby museli chodit pro vodu k cisternám. Takový je dneska stav našeho vodárenského systému.

Tyto oblasti, tedy otázka cen, otázka vzájemných vtahů mezi provozovatelem a municipalitami a taky otázka řešení přípojek, jsou tři stěžejní problémy, které lidé, kteří pracují v tomto oboru, nevidí, že by byl nějaký posun dopředu. Z těchto důvodů je třeba říci, že změn v novém zákoně bylo kolem sto padesáti a některé změny budí, jak byly zpracovány, jistou skepsi. Tak například fyzická osoba, která trvale využívá vodovod nebo kanalizaci, je osoba, která má trvalý pobyt v municipalitě, a nebo aspoň 185 dnů v roce v této municipalitě pobývá. Jsme schopni vůbec sledovat zejména v rekreačních oblastech, kdo je 185 dnů osobou, která to může využívat?

A druhá taková noticka je, že například chce-li vodárenská organizace měnit měřidla, tak to musí oznámit dotyčnému patnáct dnů dopředu. To je jistě v pořádku. Ale pak je tam ještě druhá věta, která říká, že doba nesmí překročit tři hodiny od sjednané doby. Takže i druhořadé nebo třetiřadé problémy jsou řešeny až příliš detailně. Zásadní problémy, které měly dát odpověď, jak jsme schopni se vyrovnat s požadavky Evropské unie, jak jsme schopni rovnoměrně rozdělit peníze a zisky mezi vodárenskou společnost a municipalitu, a taky jak zabránit trvalému růstu cen vodného a stočného, nebyly vyřešeny.

Je třeba si uvědomit jednu otázku - jenom na okraj. Před privatizací byla průměrná spotřeba vody na osobu kolem tří set litrů. Jistě se tam projevoval šlendrián, který byl v tom, jak se měřila voda. Dneska s denní spotřebou na osobu ve výši sto padesáti litrů dostáváme mezi státy, o kterých se říká, že nejsou čistotné.

Já doporučuji zamítnout tuto novelu.

Děkuji vám za pozornost.