Ransdorf (KSČM): Otázky, které klademe Rusnokově a kterékoli jiné vládě

Klíčový problém bude nastartování stabilizace veřejných financí. Vlády takzvané rozpočtové odpovědnosti (Topolánkova a Nečasova) navýšily státní dluh o jeden bilion korun, přičemž každou vteřinu roste o 3552 koruny. Vzpomínáte na televizní spot přemluv bábu, přemluv dědka? Kolik urážek, stupidit a lží zaznělo ve jménu rozpočtové odpovědnosti a proti levici, která by nás prý dovedla do Řecka? Stabilizace veřejných financí se neobejde i bez zásahů do daňové oblasti a diskusi je třeba vrátit do věcné polohy. Tedy: nikoli výkřiky, zda jsme pro vyšší nebo nižší daně, ale jaký daňový model chceme.

Daňová soustava by měla splňovat čtyři požadavky. Předně, zajistit profinancování základních funkcí státu. Naši lidé si stále více říkají, na co je jim stát, který jim nic neposkytuje a když přijde třeba živelná pohroma, neumí jednat. Dále, měla by zajistit fiskální (daňovou) spravedlnost, břemeno daní by mělo být rozloženo spravedlivě. Nepřímé daně (hlavně spotřební daň), na které stále více států spoléhá, doléhají tíživěji na sociálně slabší a zvyšují nerovnost, která se ukázala být jednou z hlavních příčin krize. Vedou také k inflačním tlakům, proti kterým se centrální banky brání politikou relativně drahých peněz a tím podvazují ekonomický růst. Daňový systém by měl také státu umožňovat mít nástroje, kterými by měnil strukturu ekonomiky, jak to třeba udělalo Finsko začátkem devadsátých let minulého století. A konečně, měl by obsahovat i stimuly pro aktivní a produktivní využívání kapitálu. Jestliže někdo například tvoří nová pracovní místa, zaměstnává obtížně využitelnou pracovní sílu, zavádí progresivní technologie, měl by mít možnost využít daňových bonusů od státu.

To vše u nás chybí a promítá se do další slabiny fungování státu. U nás totiž dlouhodobě absentuje silná průmyslová politika. Co není vůbec, to je cílevědomě řízený akumulační proces a tak jsme rádi na investice ze zahraničí, aniž se příliš zamýšlíme nad jejich kvalitou. Systém pobídek, který využívala Zemanova vláda, se příliš neosvědčil. Pro osvěžení paměti: jedno takto vytvořené pracovní místo stálo 4, 5 mil. korun a technická vybavenost práce u něho nepřesahovala půl milionu korun. Pro různé zahraniční firmy docela slušný vývar na úkor domácích firem, které snižovaly ty schodky zahraničněobchodní bilance, které vytvářely firmy s převahou zahraničních vlastníků. Bude třeba vytvořit silné exportní jádro ekonomiky, třeba velmi decentralizované, protože domácí poptávaka na zlomení recese nestačí. Prognóza poklesu o 1,5% by měla být podnětem k hledání netradičních řešení. A spojovat potřeby průmyslu s modernizací infrastruktury, zejména u dopravy.

Silným článkem vládní strategie bude asi podpora vědy a výzkumu, tak to alespoň několik členů kabinetu deklarovalo. Snad už skončí nečasovská stupidita, že si vědci musí všechno vysoutěžit. Grantový systém není efektivní, jako daleko nadějnější se ukazuje projektové financování vědy a výkumu, které garantuje dlouhodobější perspektivu a také kontinuitu práce. Cíl EU, 3% HDP na vědu a výzkum, naše země zdaleka neplní. Když se započtou všechny položky podpory vědy a výzkumu, jsme na úrovni nějakých 60% předlistopadového stavu.

Těšíme se také, že ministr Tomáš Podivínský skoncuje s improvizacemi a nekoncepčností svých předchůdců. Jestliže se stále mění pravidla hry, není možné téměř nic udělat. Nahromadila se řada problémů ve vodním a odpadovém hospodářství, v ochraně ovzduší před rozšířením automobilismu a samozřejmě i v souhře ekologie a průmyslu. Viz slabošské chování ministerstva vůči koncernu Arcelor-Mittal v Ostravě, kde je stav ovzduší strašný.

Ministerstvo zahraničí bude stát před úkolem sladit ekonomické a politické priority České republiky. Je evidentní, že vývozně nejnadějnější trhy České republiky se nekryjí s okruhem našich spojenců, s výjimkou Spolkové republiky Německo. Německá relace je ale dlouhodobě koncepčně i personálně zanedbaná a německy mluvící země činí více než polovinu našeho zahraničního obchodu. Závislost našeho HDP na Spolkové republice Německo je 23%, což je například více, než v případě Rakouska. USA činí jen 3% našeho zahraničního obchodu, Ruská federace až 25%, přičemž potenciál ruského trhu je daleko větší. Naše podniky se mohou podílet na „látání děr“ v produkční kapacitě ruského průmyslu po jelcinovském šílenství. Z tohoto pohledu má jmenování Vladimíra Remka do pozice velvyslance v Ruské federaci strategický význam. Vím, jak směšně působili někteří velvyslanci, jak škodili našim zájmům (což je pro Schwarzenbergův tým spíše pravidlem) a Vladimír Remek může být prvním velvyslancem, který bude skutečně respektován a vážen. Pro mne, jako předsedu národní delegace KSČM v EP je to ovšem citelná ztráta, a to i lidsky.

Ve školství je řada otevřených problémů, přičemž žádná polistopadová vláda vůbec netušila, že je to úsek, kde se hraje o naši národní vudoucnost. Alamující výsledky mezinárodních srovnání posledních let, pokud jde o znalosti žáků, je toho dokladem. Nutné budou zásahy do vysokoškolského zákona, jehož současná podoba je jen zdrojem chaosu, bolavým místem zůstává rozvrácené učňovské školství. Na změnách paradoxně vydělaly nejvíce střední odborné školy, vysokým školám to přineslo spíše pokles finančního příjmu na jednoho studenta. Vázne nejen spojení AV ČR a vysokých škol s ekonomikou, ale i prosazení toho, aby vzdělání bylo ekonomicky motivující pro ekonomicky aktivní občany.

Pokud jde o kulturu, zůstává většinově jen okrajovým, ornamentálním fenoménem našeho života. Zbohatlíci ji spojují se svým prestižním chováním, ale společnost jako celek ji nepotřebuje. To se musí změnit. Šaldovská vize kultury jako neustálého posouvání hranic možného, jako sféry boje o svobodu lidí není zdaleka odbytou záležitostí. Kultura není kulturní provoz. Chlubíme se tím, že Praha má 1,5 krát více kulturních akcí než Berlín, ale neptáme se už tolik po jejich smyslu a kvalitě.

Vnitro pod vedením pana Peciny bude mít obzvláště těžký úkol. Za ministrů Gosse a Langra se urvalo z veřejné kontroly, stát rezignoval na své funkce ve výkonu veřejné správy a nižší články se osamostatnily a žijí svým životem. Ministr bude mít i obtížný úkol obnovit důvěeru občanů v to, že existuje sféra soukromí. Ta jakoby v České republice mizela, a přitom je to základ sebevědomí občanské společnosti na v západním světě. Rovněž boj s organizovaným zločinem nebude jednoduchým oříškem.

Ministerstvo sptavedlnosti má také plno úkolů. Občanský zákoník, tak halasně oslavovaný, je vlastně plagiátem. V roce 1935 byla připravována novela rakouského občanského zákoníku z roku 1811 a tady je patrně hlavní inspirace. Ve svých důsledcích je to zákoník proti občanům, je to třídní právo pro horních deset tisíc s řadou kuriozit v mezinárodním měřítku. Udělat korekce nebude jednoduché. Český právní systém ztratil soudržnost a má řadu mezer, které různí dovedové využívají.

Otázky na novou vládu by se mohly zmnožovat, ale vcelku je tým sestavený Jiřím Rusnokem mnohem kompetentnější než Nečasova parta. Ať už bude osud Rusnokova kabinetu jakýkoliv, je snad konečně šance otevřít normální diskusi ve společnosti o tom, co očekáváme od našich vlád. Nikoliv o tom, co oni očekávají od nás.