Ransdorf (KSČM): Tradice a modernost

Stát nemá na nic podstatného a všechna břemena leží na bedrech občanů. Estonci jsou ovšem houževnatý národ, které se nijak netrápí tím, že je málo početný. Slabinou je zejména energetická závislost na Rusku, stejně jako u jiných baltských států a také to, že se v Estonsku toho mnoho nevyrábí. Z dovozů ještě žádná ekonomika nezbohatla.

Vůči ruské menšině se nepostupuje nijak v rukavičkách, i když rusky mluvících občanů (ne všichn i Rusové v baltských zemích mají občanský statut) je v EU údajně 6 milionů. V Estonsku vládli postupně Dánové, Švédi, Tallinn (dříve Reval) byl hanzovním městem a němečtí (případně livonští) rytíři hodně určovali spolu s Hanzou kulturní ráz země. Ale pro mne je symbolem Estonska skromný, byť světoznámý hudební skladatel Arvo Pärt (narodil se 11. 9. 1935 v Paide v Estonsku). Zpočátku se využíval modernistické přístupy jako je dodekafonie, aleatoriku, sonoralismus, atd., stavěl na kolážích, ale postupně se vyhraňoval styl apirituálního minimalismu (kam bývá řazen i Polák Henryk Górecki), který on sám pokřtil na tintinnabuli, tedy zvonky.

Jeho práce staví na jednoduchých trojzvucích. Okouzluje ho krása tichého zvuku, výpověďní hodnota ticha, prostota a řád. Aby zaujal, nepotřebuje rafinovanost. Jeho víra ho vede ke snaze o oproštěnost a bezprostřednost prožitků nitra. Tento ponor do niternosti klade proti upachtěnosti a hektičnosti dnešního světa. I když skládal hudbu v letech 1958-1967 pro estonskou televizi, v roce 1963 ukončil i své hudební vzdělání, přesto byla jeho hudba chápána spíše jako opozice proti sovětské oficiální kulturní politice, která připustila do veřejného prostoru například Rachmaninovu duchovní hudbu teprve v osmdesátátých letech minulého století. Tim spíše stál na okraji Arvo Pärt, který neskrýval svou inspiraci a poučenost středověkem.

Prostota, bezprostřednost a niterný ponor, to je velký estonský mistr. Je dobře, že na půdě posledního královéhradeckého hudebního festivalu dostalo jeho dílo velký prostor, stejně jako další díla z kulturního okruhu baltských národů. Arvo Pärt přináší optimistické poselství: velké hodnoty mohou vznikat i na půdě malých národních společenství. Záleží jen na opravdovosti, na pathosu pravdy. Tedy na tom, co postmoderní časy popíraly. Marně.

Květina severu

Soudě podle slov švédské hymny, to je Švédsko. Švédsko ale určitě nevyčerpávají jenom přírodní půvaby, jakkoli třeba značná část vodáků Evropy se shlédla v švédských řekách a jezerech. Švédsko mělo svá slavná období v dějinách. V lidovém povstání Engelbrekta Engelbrektssona v 15. století přišly ke slovu i husitské vlivy, ale v té době bylo Švédsko od roku 1397 v kamlarské unie, kde byl celý sever sjednocen pod dominací Dánska. Ve dvacátých letech 16. století Gustav Wasa vedl vzpouru proti Dánům a založil švédskou dynastii Wasovců, která se časem dostala i na polský trůn. Na jeho paměť, jak na lyžích unikal dánským pronásledovatelům, se každoročně pořádá Wasův běh, kterého se účastní tisíce lidí. Na celém severu, zejména v Norsku jsou úžasní běžci na lyžích, ale běžce s bohatýrským srdcem měli Švédové: Sixten Järnberg, světový šampion, dokázal tento masový závod vyhrát vícekrát. Švédové vynikali nejen jako hokejisté, ale i jako stolní tenisté, tenista Björn Borg porazil ve finále Wimbledonu našeho Ivana Lendla.

Ale Švédsko, to je také velkorysý sociální stát, kde je minimální korupce a vynikající správa veřejných statků. Švédové praktikovali keynesiánskou ekonomiku před Keynesem, vlastně už ve třicátých letech 20. století. Padl sice Krügerův koncern, ale dopad krize ve Švédsku byl ze všech vyspělých zemí nejmenší. Švédsko sice od 18. století už nikdy nebylo velmocí, kterou se stalo za třicetileté války za krále Gustava II. Adolfa (v letech 1634-1675 švédská armáda neprohrála jedinou významnější bitvu), ale stalo se vzorem rozumného a lidsky šetrného řízení státu.

Velmoc ze Švédska učinil rozmach armád, který vyžadoval těžbu a tavení železa, stejně jako dodávky dřeva na stavbu měst a lodí. Švédsko se stalo zbrojařem Evropy a přitajovalo do svých armád zájemce především z Německa, kde se pevně usídlilo (Pomořany). A svůj vliv zvýšilo tím, že si na Dánsko vydobylo roku 1658 Skåne a tím učinilo konec dánskému monopolu na kontrolu Øresundu. Karel X. Gustav se domníval, že předkové Švédů dobyli Řím (což nové protestantské velmoci dávalo sebevědomí) a zavedl název“král Švédů, Gótů a Vandalů“. A to jsou ty tři koruny (tre kronor), které známe i z hokeje. Karel X. Gustav (1622-1660), který měl skoro stejné sympatie Komenského jako Gustav II. Adolf, rozpoutal válku v Polsku, který byla příčinou spálení Lešna, a tedy i osobní pohromy Komenského.

Další velký král byl Karel XII., protagonista takzvané severní války proti Rusku, propojené i s taženími proti Dánsku a Polsku. Voltaire ukázal na jeho tragédii muže s vynikajícími schopnostmi. Měl jich tolik a v tak velké míře, že si příliš věřil a zttratil smysl pro realitu. Voltairova kniha měla kdysi na mne velký vliv. Za určitou hranicí a v určitém kontextu se mohou i vynikající vlastnosti obracet proti svému nositeli. Po tomto romantickém hrdinovi, který ve Stockholmu ukazuje na Rusko a předznamenal svým nezdarem východního tažení osud Napoleonův i Hitlerův už mělo Švédsko málo příležitostí k válčení. Občas s Ruskem (1809 tak přišlo o Finsko), jindy s Napoleonem (francouzský maršál Bernadotte, který se stal švédským králem, tak získal na Dánech roku 1814 Norsko ), ale to jsou výjimky, Ustálil se nakonec neutrální statut Švédska. Švédsko má přesto relativně silnou armádu a významnou zbrojní výrobu. Kdo by neznal stíhačky Jas 39-Grippen! Ale i auta Volvo, přesné strojírenství a průmysl bydlení (IKEA) jsou pojmy.

Co je na severských (nejen švédských) dějinách zajímavé, to je absence revolucí, Byly jen náběhy k nim. Příčina je zvláštní a hodná pozornosti. Severské společnosti nebylnikdy třídně tak vyhraněné jako v západní Evropě. V Norsku třeba sedláci (bonder) zasedali na zemském sněmu. Sebemenší tlak zdola při této relativně volné třídní struktuře vedl k proměně, k ústupkům „elit“, k plynulé adaptaci. A tak se i za kapitalismu prosazovala sociální práva rychleji než jinde. Tam, kde se vládnoucí třídy zabetonovaly ve svých pozicích a žárlivě střežily své výsady, došlo dříve nebo později k výbuchu. Určitě poučení pro dnešek, kdy se ukázalo, že jedna z hlavních přičin poslední krize je rostoucí nerovnost. Rozvolněné, nefixované sociální struktury jsou základem pro pružnější reakci těch, kteří měli moc.

Lotyšští střelci

Vždy, když vidím v Evropském parlamentu svého přítele a soudruha Alfredse Rubikse, legendu komunistického hnutí, žertem se ho ptám: „Nu, kak lotyšskije strelki?“ A Alfreds vždy odpovídá s úsměvem: „Lotyšskije strelki stojat tvjordo na svojich postach!“ Lotyšští střelci byli první oporou Leninovy revoluce, jejich loajalita k sovětské moci byla příslovečná. Přitom velkorysí bolševici dali pobaltským republikách v roce 1918 samostatnost, kterou Stalin zrušil v době nástupu Hitelra a po sovětsko-německém paktu až roku 1940. V Lotyšsku mezi válkami bylo hodně sympatií k sovětské moci. Po spojení se Sovětským svazem ale byly i nepříjemné a zbytečné represe. Pobaltí pak obsadila při napadení Sovětského svazu nacistická armáda v Kuronsku se třeba držela až do 9. 5. 1945.

Lotyšské národí obrození mělo ten problém, že Riga, přirozené centrum země, bylo hodně německé město. Jako takové bylo i největším městem švédské říše, vyšlo tu první vydání Kantovy Kritiky čistého rozumu, Herderových Idejí, Wagner tu prchal na loďce před věřiteli, v dějinách německé kultury hrála Riga velkou roli. Ale lotyšské národní obrození, byť se zpožděníma s potížemi, si dokázalo vynutit korekce národnostních poměrů. Za dob Ruské říše začali do lotyšských území pronikat Rusové a ruština se stala postupně druhým jazykem země, zejména pak za sovětských dob. Lotyši jsou ovšem na svou identitu hrdí. Každý rok o tom svědčí svátek svatého Janise v půli června, který slaví Lotyši po celém světě.

Teď je ovšem radost z obnovené samostatnosti zkalená hlavně tím, že ubylo pracovních příležitostí a statisíce Lotyšů se vystěhovaly do zahraničí. V země se nic nevyrábí a mladí lidé utíkají. Alfres Rubiks mi s hořkostí sdělil, že lidské ztráty jsou nyní větší než za druhé světové války. Kdo ví, kolik má dnes Lotyšsko obyvatel! Skutečná čísla známa vlastně nejsou. A zejména je postižen venkov. Proti ruské výpady nové moci zkomplikovaly vztahy s Ruskem a ropovod do města Venspils stojí bez užitku a železnice ho nhradit nemůže. Jsou i jiné náměty, například spolupráce s Kazachy, kteří usilují o vybudování svého obilného terminálu pro Evropskou unii, Velké možnosti Lotyšsko má, ale společný rys s českou republikou je neodpovědnost nové elity ve vztahu k osudu národa.

A tak, politický vězeň Alfreds Rubiks, kráčí od úspěchu k úspěchu v každých volbách. V Rize má jeho socialistrická koalice už nadpoloviční většinu. O svých osudech vydal knihu, k níž jsem měl tu čest napsat předmluvu. Tento nenápadný a skromný člověk budí důvěru lidí. Nezapomněli, co jako starosta Rigy vykonal a jaké schopnsoti u něj měli možnost pozorovat. Ukazuje, že i politik může uplatňovat vliv tím, že je morálním vzorem a že z něj vyzařuje dobro.

Sanskrt Evropy?

Velký francouzský jazykovědec Baudouin de Courtenay se do litevštiny zamiloval tak, že ji pro její archaičnost srovnával se sanskrtem. A vskutku, že Litevci si ze svého jazyka udělali svatostánek a jsou na něj mimořádně hrdí. Prožívají jedno z posledních národních obrození v Evropě, organizují úžasné folkloristické festivaly a velkoryse opravovali už za sovětských dob historické památky. A nyní mají možnost předsedat Evrospké unii. Jejich jazyku až na pár slov a frází nerozumím, takže se ocitnu z bezvyklé situaci, že budu muset spoléhat na tlumočníky.

Litevci ovšem nejsou mezi státními národy Evropy žádnými nováčky. Už od 13. století měli národní stát, Mindowe platí za zakladatelskou osobnost, Liteci táhli roku 1380 proti Moskvě, protože kontrolovali rozsáhlá území východní Evropy, ale jejich stát byl kulturně spojen s etnikem, které dnes nazýváme Bělorusy. Litevec Jagiello se ovšem dostal na polský trůn, Litevci výrazně pomohli k poržce Řádu německých rytířů u Grunwaldu a ve vztazích obou států se prosadil polský vliv natolik, že i litevská šlechta se popolštila. Nakonec byla ustavena lublinská unie obou zemí (1569) a tak to trvalo do samého konce. Kdo by neznal Janusze Radziwiłła z Sienkiewiczova románu Potopa, který sní o ovládnutí Litvy? Sienkiewicz z něj ovšem udělal padoucha, protože byl kalvinista.

Když přišlo národní obrození, bylo by pro nás překvapivé, do jaké míry bylo pro malé národy Evropy, Litevce nevyjímaje, české národní obrození jakýmsi vzorem. Litevci se sice domohli národního státu, ale Vilnius se stal polským Wilnem a hlavním městem se stal Kaunas (Kowno). Přístup k moře zjednávala Klajpeda (Memel), obsažená v textu německé hymny od Foffmanna von Fallersleben. Od Klajpedy po Rýn, od Adiže k Baltu...Klajpeda byla ostřelována, Litvu obsadili Sověti, kteří tak zapomněli na své sliby z roku 1918 a ení tak důležité, že pobaltské reoubliky byly nestabilní a autoritářské. Němeci po napadení SSSR obsadili tato území a často se oháněli tím, že to či ono město patřilo k Hanze. Smutné je to, fašistické reminiscence v Litvě čas od času vzplanou.

Ale Litva mne zajímá i jinak: my Češi s ní máme bezproblémové a ekonomicky výhodné styky a je dokladem, jak se mýlí ti, kteří bezdůvodně tlačí jednotlivé členské státy k uzavření jaderných elektráren. Po ukončení činnosti Ignalinny vzrostly energetické problémy tohoto malého státu, cena energií a EU dotlačila LItvu k závislosti na Ruské federaci, protože plyn se stal jedinou možností, jak výpadek nahradit. Politikové by měli vždy vážit důslewdky svých činů. Poučení i pro Českou republiku.